Glosy k jazyku Posledních chvil lidstva
Člověk, jehož činem je žvást, hanobí slovo i čin a je dvojnásob hoden opovržení. Ti, kdo nemají co vykládat, hovoří dále. Kdo má co říct, nechť předstoupí a mlčí. (Karl Kraus)
Gabriela Míčová a Marek Daniel v inscenaci Poslední chvíle lidstva FOTO KAMILA POLÍVKOVÁ
Když během jednoho týdne v červnu 1936 odešli Karl Kraus (12. 6.) a jeho o měsíc mladší duchovní anglosaské dvojče Gilbert Keith Chesterton (14. 6.), napsal v nekrologu Ferdinand Peroutka, že tu zemřeli dva nejlepší stylisté a nejdrtivější polemikové evropští. Peroutka (stejně jako F. X. Šalda, Karel Poláček, Karel Čapek, Josef Kodíček, Pavel Eisner) se hlásil ke Krausovi, muži, jehož celý život uplynul v sloužení řeči, právě pro jeho bytostný vztah ke slovu, básnický i kritický zároveň: Je to muž, který dovede sedět nad jednou větou několik hodin, ve věcech básnické řeči nemá ve své vlasti soupeře a, pokud se stylu týká, je aspoň takovou autoritou jako filologický kongres (1930). Podobně mluví i Šalda: Bylo pro mne zjevením, jak zacházel se slovem: bral je takřka do ruky jako nějakou drahou věc, potěžkal je nebo je nechal vzletět ze své dlaně jako nějakého svého motýla … Vášnivý milovník jazyka, nic nezalhávajícího líčidlem odvozené papírové fráze, jazyka proudného a neustydlého v hotovém klišé je Kraus. (1933). Ale už zmíněný Peroutka se v souvislosti s Posledními dny lidstva obává, že obtížnost překladu by vyžadovala jazykového mistra na úrovni Karla Krause, jaký se však v zemi rodí jednou za sto let. To napsal devět let předtím, než vyšel první český překlad Jana Münzera (1933) a dvaaosmdesát let předtím, než vyšel překlad Hanuše Karlacha (2006). Právě z něj vychází nyní i inscenace v Divadle Komedie (2011). Podívejme se tedy, jak v těchto třech případech dopadl opus z hlediska pro autora tak kruciálního, jakým je práce se slovem.
Lidstvo kao pasivum
Chápu Karlachovu chuť změnit Münzerův archaický (snad i ironický?) titul Poslední dnové lidstva. Méně už chápu, že „dnové“ nahradily „chvíle“, a že je převzali i v Komedii. (Kdyby autor, sedící nad každým slovem hodiny, chtěl říct „chvíle“, použil by „Weile“ či „Augenblick“; on asi dobře věděl, proč volil v souhlasu se svým syžetem „poslední dny“). Je naopak dobře, že inscenátoři nazvali Krausova mluvčího ve hře Skeptikem (Jiří Černý). Jde o klíčovou figuru, jež vede u Krause průběžný dialog s Optimistou. Inscenátoři nepřevzali pro Krausova rejpala či šťourala („Nörgler“) ani Münzerova „Škarohlída“, ani Karlachova „Brblala“. Brblal je neškodný Vodník z Lucerny, ale Krausův Nörgler si věru jen tak něco „nebrblá“ pod fousy: je naopak hlasitým kritikem a žalobcem lidstva, uhranutého médii a zdegenerovaného ve frázi: Ivalidní jsme byli zásluhou rotaček, ještě než přišly oběti zásluhou děl…Dávám krvavou vinu frázi. Ve válce jde o život a smrt jazyka…Papír hoří a zapálil svět. K založení světového požáru posloužily noviny…
Kritika jazyka a korupce slova (jíž podlehli a ve hře to schytají i význační Krausovi kolegové, např. Richard Dehmel, Hugo von Hofmannstahl, Gerhard Hauptmann, Alfred Kerr, Roda Roda) byly ústředním tématem i smyslem existence tohoto Krausova alter ega. Degradovat jeho repliky i celou hru jen na protiválečný plakát je častý omyl Krausových vykladačů (bohužel se mu nevyhnuli ani v Komedii: bylo až uměním vybrat z nepřeberného arsenálu bystrých Skeptikových postřehů ty nejmíň záživné a nejvíc prvoplánové). Je to výklad stejně placatý, jako dělat bojovníka proti válce ze Švejka: Jednou se třeba přijde na to, píše naopak Kraus, jak nepatrnou záležitostí byla taková světová válka vedle duchovního sebemrzačení tiskem, a že v podstatě byla jen jedním z jeho důsledků. Permanentní předscéna, jíž vede na toto téma Optimista se svým oponentem, vytváří pro čtenáře (žel už ne pro diváka v Komedii) záchrannou spojovací niť jinak monstrózní, nepřehledné tříště obrazů: Vy opravdu chcete vést válku s gramatikou?, ptá se příznačně Optimista, zatímco tihle rukují? – Nerukují, jsou rukováni, opravuje ho oponent. U Karlacha: Jsou rukováni, brzy už budou definitivně narukovaní… Všeobecná branná povinnost udělala z lidstva jedince rodu trpného. Stařičký Münzer je opět výstižnější: Jsou to tedy narukovaní. Brzy budou narukovavší… Všeobecná branná povinnost udělala z lidstva pasivum.
MONSTRUM ZVANÉ SCHALEKOVÁ
Typickou Krausovou postavou, již si naformátovala fráze k obrazu svému, je Schaleková (Reportérka Ivany Uhlířové). Je jen dobře, že inscenátoři zařadili do úvodu scénu, kdy Reportérka nutí Herečku (Gabriela Míčová) „upravit“ nezajímavou, protože pravdivou realitu jejího zážitku do mediálně prodejného, tedy prolhaného artiklu. Méně šťastně bohužel vyznívá ve druhé části Schalekové nadšené líčení frontových zážitků ze zákopů, kde chválí u „našich“ zejména jejich vzorné čištění („putzen“, „Putzerei“ – Karlach překládá „uklízet“, „úklid“, Münzer přesněji po původním smyslu „čistit“, „čištění“). U Krause je to opět téma ambivalence jazyka, falešného pojmenování: Kolega: Jsem nadšený. Kdyby nebylo to s tím uklízením (Münzer: …to s tím čištěním), nikdo by nepoznal, že to napsala žena! – Schaleková: Jak to myslíte? – No to vyčišťování, jak si to všechno pochvalujete – Schaleková: Vy trapnej laiku! Uklízet znamená masakrovat! (Münzer: Čistit znamená masakrovat!). V originále zní pointa úderněji: Putzen heisst massakrieren! V Komedii však dochází hned k dvojímu lapsu: první je nevhodný překlad (ztráta ambivalence slova „čistit“) a druhý je nepochopitelné osekání dialogu o poslední větu, tedy o jazykovou pointu (čistit = masakrovat). Takový dialog je možno buď nehrát (jako stovky dalších ve hře), nebo ho hrát s pointou. Jinak je to dialog mrzák. A znovu se mne při představě Krause, sedícího hodiny nad každou větou, zmocňují rozpaky. Rozpaky nad zbytečnými dramaturgickými lapsy jinak (režijně i herecky) pozoruhodné inscenace.
Glosa se volně vztahuje k recenzi Zuzany Augustové.
Komentáře k článku: Glosy k jazyku Posledních chvil lidstva
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
