Život není pohádka
Goldflamovy Ženy a panenky patří k jedněm z nejhranějších titulů současné české dramatiky. Zatím naposledy je premiérově uvedli v Komorní scéně Aréna. Po Gogolových Hráčích, kteří byli určeni pro mužskou část souboru, se tak na repertoár dostává titul, v němž mohou zazářit také skvělé herečky této ostravské scény. Inscenaci nastudovala hostující režisérka Viktorie Čermáková, která se s fenoménem ostravského divadla setkala vůbec poprvé.
Dana Fialková, Alena Sasínová-Polarczyk, Zuzana Truplová a Tereza Dočkalová jako panenky FOTO ARCHIV KS ARÉNA
Čermáková velmi správně vystihla svéráznou poetiku Goldflamova textu a v groteskní nadsázce představuje magický mikrosvět jedné zvláštní rodiny složené z několika generací žen. Rodiny, v níž ale chybí muž, láska i vzájemná úcta. A také rodiny, která se tu stává jakýmsi obecným obrazem lidského života s jeho rozmanitými fázemi od zrození ke smrti a zároveň nabízí nespočetné variace na téma moci, síly, manipulace i ponižování.
Výrazně stylizovaná scéna Jany Prekové, která je rovněž autorkou kostýmů, připomíná kombinaci dětského pohádkového studia televizních pořadů z 80. let a jakéhosi zvětšeného pokojíčku pro panenky s hyperbolizovanými rekvizitami (např. molitanové buřty opékané na molitanovém ohništi). Jednotlivé hrdinky pak před diváky postupně předstupují v kostýmech pohádkových postav, které vystihují jejich povahy, postoje či životní zkušenosti. Nejmladší dívenka hrající si s panenkami (Tereza Dočkalová) je umíněnou a jen zdánlivě nevinnou Červenou Karkulkou, její školou povinná starší drzá sestra (Zuzana Truplová) je zase rebelující pubertální Šípkovou Růženkou, jejíž lila tylové šaty kontrastují s punkově potrhanými punčochami. Strhaná, zbytečně se obětující a zcela neemancipovaná matka (Petra Kocmanová) zase připomene Rumcajsovu Manku, zatímco despotická babička odmítající stárnutí (Alena Sasínová-Polarczyk) je Disneyho Sněhurkou a v minulosti ukotvená senilní prababička (Dana Fialková j. h.) zase romantickou Zlatovláskou. A nechybí ani Panenka (Tereza Cisovská) – zde sexy Barbie v reálné velikosti, která čas od času obživne, aby „filosofovala“ – ze svého pohledu nenávistně komentovala svět skutečných lidí a pronášela teze o těžkém údělu žen.
Přestože Arnošt Goldflam doporučuje obsadit jednotlivé role proti věku hereček (nejmladší dceru má ztvárňovat herečka nejstarší), v Aréně se rozhodli ponechat obsazení v iluzivním pojetí. Herečky pak své role zvládají se skutečnou bravurou a výrazným nasazením, činoherní herectví, jemuž dominuje nadsázka, s lehkostí střídají s pěveckými a tanečními čísly (hudba Jan Kučera) a podtrhují tak určitou, ovšem jen zdánlivě povrchní revuálnost inscenace. Právě tento inscenační klíč umožňuje tvůrcům zprostředkovat s nenásilností i závažná témata, která se Goldflam pokusil do svých postav otisknout a jimiž je např. zneužívání dětí, holocaust, potřeba emancipace ženy.
Bizarní surreálné situace tak postupně gradují k závěru, v němž jednotlivé hrdinky nakonec sundají své masky (paruky i části kostýmů), aby divákům odhalily podstatu své hry na něco, hry s panenkami, hry s životy těch druhých… A nechaly poměrně hořce zaznít motto Goldflamova textu: Jak by bylo krásné, stát se jednou paní svého vlastního těla a dělat jen to, co se zachce. V ostravské Aréně tak skvěle kombinují zábavu i groteskní nadsázku se závažnými tématy, a nabízejí tak divákům nejen netradiční nahlédnutí do ženské duše.
Komorní scéna Aréna Ostrava – Arnošt Goldflam: Ženy a panenky. Režie Viktorie Čermáková, scéna a kostýmy Jana Preková, hudba Jan Kučera. Premiéra 6. dubna 2013.
Komentáře k článku: Život není pohádka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
