Divadelní noviny > Zahraničí

Goran Stefanovski: Na Balkáně jsou větry silné

Makedonský dramatik Goran Stefanovski je u nás prakticky neznámý. Do Prahy přijel na českou premiéru své hry Divoké maso, což je – nepočítám-li scénické čtení jeho hry Kdokoli (Everyman) na festivalu Feste v Brně – jeho debut na českých jevištích. Nicméně jeho texty se hrají po celé Evropě a za léta jeho vysokoškolského působení prošly jeho hodinami stovky studentů, současných zavedených dramatiků či scenáristů. Jak psát hry, radí nejen jako vysokoškolský profesor a lektor, ale také prostřednictvím knížky Malá kniha nástrah, která vyšla i na Slovensku. Během našeho hovoru jsem se dozvěděla i to, proč mě pozval do kavárny v rodném domě Franze Kafky…

Začněme hrou Divoké maso, na jejíž premiéru do pražského Divadla Komedie jste přijel. Je to váš debut…

Ne, ne. Já už předtím jednu hru napsal, v roce 1972. Byla na lidové motivy a jmenovala se Jane Zadrogas. Bylo mi dvaadvacet, psal jsem zcela spontánně a o to větší byl můj údiv, když inscenace měla ohromný úspěch. Díky tomu ale zavládla velká očekávání, co dalšího napíšu, z čehož jsem měl dost obavy. Psal jsem všechno možné, pro televizi a pro rozhlas, a než jsem se odhodlal k další hře, trvalo to pár let. Až v roce 1979 přišlo na svět Divoké maso. Ani tady netuším, kde se to téma vzalo, ale pamatuju si, že jsem to hrozně prožíval. Byla to záhada, kterou jsem později prožil víckrát – jako by se mi téma hry doslova vnutilo, a postavy samy určily, jak má být příběh napsán. Často říkám svým studentům: když nemáte štěstí, tak vaše postavy budou jen sedět mlčky a nebudou s vámi komunikovat. Ale když nastane šťastná chvíle, postavy ožijí a vaším úkolem bude za nimi utíkat, sledovat jejich činy a jejich slova. A to je někdy tak rychlé, že se vám chce zavolat: Počkejte na mě, nestíhám! V makedonštině existuje slovo „zapišniča“, ten, kdo zapisuje na schůzích. A tak, mám-li štěstí, stávám se spíše nežli spisovatelem, zapisovatelem toho, co říkají mé postavy.

Divoké maso tedy byla vaše druhá hra. Od té doby jste jich ovšem napsal více než desítku…

Dokonce mnohem víc. Hodně jsem jich napsal ještě v dobách bývalé Jugoslávie. A měl jsem to štěstí, že se dočkaly hodně inscenací, měly divácký úspěch a získaly i mnohá ocenění. Takže můj život byl vlastně ideální, bez problémů. Moje manželka je Angličanka, která se mnou žila ve Skopje osmnáct let. Měli jsme dvě děti a všechno vypadalo skvěle – zkrátka a žili šťastně až do smrti. Ale pak přišla devadesátá léta a s nimi válka. Moje žena, když viděla, co se děje, a hlavně když zjistila, že Jugoslávie, kterou milovala, už ne­exis­tuje, se rozhodla vrátit do své staré vlasti. A já najednou nenacházel racionální důvody, abych ji přesvědčil, že to nemá dělat. Ta doba nebyla jednoduchá a já nechtěl z Makedonie odejít. Zůstal jsem tam a učil dál na univerzitě. Šest let jsem pendloval mezi Makedonií a Anglií. Pak jsem získal práci v Dramatickém institutu ve Stockholmu, kde jsem pracoval dva roky. A létal mezi Švédskem a Anglií. V té době jsem hodně psal. Napsal jsem texty v angličtině pro několik evropských projektů. Ten asi nejznámější se jmenoval Hotel Evropa, projel řadu zemí, hrál se i v Avignonu a je uváděný dodnes. Současně jsem pokračoval v psaní ve svém rodném jazyce. I když už léta žiju v Canterbury, stále těkám mezi Anglií a Makedonií. A píšu dvojjazyčně. Na konci minulého roku jsem měl jednu premiéru v Makedonsku – hru Ohnivé jazyky – a další ve slovinské Lublani. Ta se jmenuje Figurae Veneris historiae a je o doktoru Magnusi Hirschfeldovi. Byl to sexuolog, který v devadesátých letech 19. století založil ve Vídni první instituci svého druhu ve střední Evropě – Institut pro sexuologii, který se cíleně věnoval lidské sexualitě včetně různých úchylek a neobvyklých sklonů. Když jsem byl malý kluk, v knihovně mého tatínka byly úplně nahoře dvě velké knihy, které se jmenovaly Sexuální historie I. světové války. Bylo tam plno kreseb od Georga Grozse a výjevů od Otto Dixe a taky fotografie vojáků, invalidů a prostitutek. Byl to pro mě tenkrát velmi vzrušující materiál, který navždy utkvěl v mé paměti. Když mě loni oslovilo Slovinské národní divadlo a objednalo si hru s tím, že by měla mít něco společného s první světovou válkou, hned jsem věděl, o čem budu psát. Mám radost, že hra má úspěch, chodí se na ni a i kritika je jí příznivě nakloněna.

Ve svých hrách vesměs kroužíte kolem témat hledání identity a historických kořenů, problémů emigrantů, kontrastu mezi socialismem a kapitalismem.

Téměř vždycky to nějak souvisí s tím, o čem zrovna přemýšlím, co řeším. Například Divoké maso je hra o mladém muži, který je okouzlen Evropou, chtěl by žít jako evropský občan, povznést se nad úroveň, která je mu dána místem narození. A nedaří se mu to. Tenhle konflikt dosud nebyl v Makedonii vyřešen. Čekáme dvacet let, že se začne jednat s Evropskou unií, ale veškerá jednání jsou nyní zablokována. Takže tahle hra má pro nás stále palčivé téma. A to se týká i historických souvislostí. Co je Evropa pro nás a čím jsme my pro Evropu? V tomto ohledu existuje o nás spousta strašlivých klišé a stereotypů. Máme v Evropě pověst svůdné balkánské děvky, před kterou je třeba se mít na pozoru. A tyhle předsudky trvají. I když se návštěvníci naší země mohli přesvědčit, jak to u nás vypadá, pořád u mnoha z nich existuje zvláštní imaginární strach o život, o majetek. Netuším, proč tomu tak je.

Jak svou zem vidíte vy?

Balkánci vždycky byli nezkrotným národem. Na Balkáně se říká, že nikdo neumře ve stejném státě, v jakém se narodil, i když žije stále na stejném místě. Hranice se tu stále mění a děje se to i dnes. Balkánci odevzdaně říkají, že dříve nebo později se střecha nad vaší hlavou zbortí. To je naše bolestné historické dědictví. Na jedné straně je velmi těžké na Balkáně žít, ale na jiné tu funguje neustálé nutkání žít, užít si život plnými doušky. Když víte, že neexistuje zítřek, že doba je nejistá a za každým rohem číhá nebezpečí, radujete se z toho, co je tady a teď. To je pocit Carpe diem. Když si vezmete období 13.–16. století, tak veškerá literární tvorba, poezie, Boccaccio, Petrarca, Shakespeare, psali vlastně o tom samém: Užij si dne tady a teď! Ostatně, mnohem později o stejném pocitu zpíval Elvis Presley v písni It’s Now or Never. To je princip punku a raného rock’n’rollu, princip nutnosti užít si, dokud žijeme, dokud jsme mladí. Takže si užíváme a vlastně není čas na nic jiného. Takže na jedné straně je velmi nebezpečné a těžké v tomhle pocitu žít, ale na druhou stranu je to vzrušující, dobrodružné. Historie vás nenechá zpohodlnět. V Praze i jinde v Evropě jsem narazil na sběratele – lidé sbírají známky, knihy, šaty, kostýmy, spoustu věcí. To se na Balkáně neděje. U nás je nemožné něco shromaždovat. Větry na Balkáně jsou tak silné, že musíte věnovat energii především samotnému přežití.

Tím spíš jsou ale pro vás historické kořeny a povědomí důležité. Nebo ne?

Určitě, o tom není pochyb. Rád bych vám řekl o jednom historickém klišé, které mě vždycky rozčílí. Od 2. století před naším letopočtem až po celé období středověku existovala v Evropě jen jediná velká silnice. Byla to Via Egnatia. Spojovala Řím, metropoli severořímské říše, s Konstantinopolí, metropolí východořímské říše. Tudy vedla veškerá doprava. Dům mé babičky byl v městě Bitole, kde jsem se narodil i já. Právě tudy cesta vedla a díky ní byla tahle část světa v centru pozornosti. Pak se toho území zmocnili Turci, a tím slavná historie skončila. Balkán se dostal na periferii Evropy. Dnes, když chcete Viu Egnatiu absolvovat, musíte nejprve lodí z Itálie do Albánie a pak autem přes Makedonii do Řecka…

Rozumím-li dobře, Makedonci by rádi Viu Egnatiu obnovili?

Pro mě jsou nejhlubší a nejdůležitější historické kořeny Makedonie zapuštěné v byzantské říši. Naše země je dodnes protkána byzantskými kláštery, nicméně myslím, že i pro Makedonce je těžké si uvědomit, jak hluboko naše historie sahá. V 18. století napsal britský historik Edward Gibbon knihu Decline and Fall of the Roman Empire. A o Byzanci tam praví, že to byla zbytečná, korupcí prolezlá země, ve které lidi uměli jen vypichovat oči jeden druhému. Dodneška, když se řekne byzantská říše, nikdo vlastně neví, co a jaká ve skutečnosti byla. Je to ztracená říše, podobně jako Atlantida. A to mě štve. Protože naše území leželo kdysi mezi dvěma velkými bohatými říšemi a mělo svůj nezastupitelný význam, kde se mísily a křížily národy i kultury. Na jedné straně byzantská říše, na druhé otomanská. Obě byly mnohonárodní a multikulturní. Dva tisíce let jsme žili v multinárodním a multikulturním prostředí. Zkáza přišla tak, že se každý z těch národů a kultur snažil za každou cenu potvrdit svou identitu, svou národnost. A dělaly to tak divoce, že nezbyl kámen na kameni.

Prožil jste část života v socialismu a nyní žijete v kapitalismu. Jak ve vašich očích dopadají tyto systémy?

Churchill řekl, že demokracie není moc dobrá, ale je tím nejlepším, co máme. Když mluvíme o politice, je to vždycky velmi nejistá, kluzká půda. Politici vlastně vždycky staví svou strategii na přímých protikladech. A chtějí prezentovat světu politiku jako melodrama. Tohle je dobré a tohle je špatné. Je to jednoduché a efektivní, lidé to mají rádi – tamhle jsou nepřátelé a my jsme ti hodní. Já se celý život snažím přesvědčovat prostřednictvím svých her, že takto vyhraněné protiklady neexistují. Že mezi extrémy existuje široká zóna. Právě v prostoru mezi nimi žije většina z nás – láska, boj, hledání, narození, umírání… Uvnitř tohoto prostoru jsou malé soukromé světy a spousta možností.

Goran Stefanovski

se narodil 27. dubna 1952 v Bitole, městečku 15 km od řeckých hranic, v Makedonii, v rodině režiséra a herečky. V letech 1970–1974 vystudoval obor anglický jazyk a literatura na filozofické fakultě univerzity ve Skopje, 1972–1973 absolvoval studia na divadelní a filmové akademii bělehradské univerzity, kde studoval filologii a divadlo až do roku 1977. Na počátku své kariéry byl zaměstnán jako dramaturg v Makedonské televizi ve Skopje, v letech 1978–1986 přednášel angličtinu na univerzitě ve Skopje a následně působil až do roku 1998 na divadelní fakultě této univerzity, kde založil obor dramatického psaní. V roce 1990 získal Fulbrightovo stipendium na Brownově univerzitě v USA. V letech 1998–2000 byl hostujícím profesorem v Dramatickém institutu ve Stockholmu. Od roku 2000 přednáší na Kent University v Canterbury, kde se svou rodinou žije. Jeho hry jsou uváděny nejen v zemích bývalé Jugoslávie, ale i jinde v Evropě. Mezi nejznámější patří Divoké maso, Černá díra, Let na místě, Hi-fi, Tetované duše, Dvojité dno, Long play, Babylonská věž, Černodrinski se vrací domů, Sarajevo, Bakchanálie, Právě teď je to důležité či Kazabalkán. U nás byla jen v rámci scénického čtení na festivalu Feste v Brně uvedena hra Kdokoli (Everyman).

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 4. února 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Goran Stefanovski: Na Balkáně jsou větry silné

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ