Göring v ringu

Kdy už dáte pokoj s tou 2. světovou válkou? To nemůžete vysílat pořady o něčem jiném?, píše anonymní webový mankurt „zuipoi“ na stránkách ČT na adresu dvoudílného německého dokumentu Göringův poslední boj (22. a 29. listopadu na ČT 2). Dokument vidí nepřehlédnutelnou postavu „korunního prince“ Třetí říše z hlediska konce, jeho příběh je rámován Norimberským procesem a maršálovým únikem před šibenicí sebevraždou na cele. Narcistní a poživačný Göring, jehož podíl na rozpoutání války a na masových vraždách židovského obyvatelstva je nezpochybnitelný, se v panoptiku nacismu vyjímá už na první pohled, a to nejen svou impozantní figurou či procovskou zálibou v umění i v omamných látkách: na rozdíl od Goebbelse, Hitlera či Himmlera dovedl být hospodsky lidový i dobrosrdečný a na rozdíl od svých soudruhů, jež bychom mohli spíše nazvat parodií na hrdiny, se opravdu vojensky jako letec vyznamenal v 1. větové válce. A protože média jsou si vědoma dramaturgické nosnosti Stalinovy životní zásady (Zabijete-li jedince, je to vražda. Zabijete-li milion lidí, je to statistika), ráda si dějiny i zločiny personifikují. Statistika je oproti vraždě nuda (25 tisíc zavražděných příslušníků polské elity v Katyni je statistika: jeden konkrétní lidský osud ve Wajdově filmu nebo v reálu pád jednoho letadla s polskou vládou na cestě do Katyně dokázaly připoutat k zapomenutému zločinu zraky celého světa). A tak i Norimberský proces si média už přes půl století s oblibou redukují na jakýsi „souboj titánů“ – střet hlavního amerického žalobce Jacksona s druhým nejvyšším nacistou Göringem. Jenže tady se bohužel projevil – už před půlstoletím stejně jako zčásti i v našem dokumentu – nám v Čechách povědomý rub takto zjednodušeného, primitivního pojímání politiky jako gladiátorského zápasu: Göring měl prý navrch, přecházel do ofenzivy, slušný, ale příliš zakřiklý Jackson byl v defenzivě, nedokázal čelit proudu jeho výmluvnosti atd. Skoro to vypadalo, posloucháme-li ty komentáře, na Göringovo poslední „konečné vítězství“. Skutečnost byla ovšem jiná: žurnalisté vysílali podobné bláboly do světa hned po prvních hodinách řečnického souboje, v dalších hodinách a dnech se karta zcela obrátila, jenže, jak už to bývá, tyto první „rychlé“ zprávy pak i nadále virtuálně nahrazovaly realitu v soudní síni a převracely ji v opak. Poslechněme si soudního psychologa: Když bylo jednání odročeno, všichni obžalovaní měli dojem, že Göring byl úplně odhalen… Za přestávky se všichni shodovali, že to bylo velmi trapné, když se jeden z jejich státníků snaží vysvětlit, jak nabyl uměleckých pokladů v ceně 50 milionů marek, zatímco Němci byli vyzýváni, aby přinášeli oběti… (G. M. Gilbert: Norimberský deník). I takové aktuální poučení z povrchních mediálních manipulací, kromě poučení historického, jež mu může nahradit četbu, si mohl z dokumentu odnést – kdyby to ovšem dokázal „pobrat“ – náš anonymní bloger. (Na rozdíl od řady českých Příběhů slavných – viz: Marie Rosůlková neboli Fenomén Meryčka, 1. 12. na ČT 1 -, jež se vydávají za portrét, ač jsou jen slepencem hereckých historek z českých klubů a hájů, bez sebemenšího pokusu o hlubší vhled do osobnosti a jejího díla).

Deprimující výsledek (ne)myšlení značky „zuipoi“ jsme viděli nazítří po odvysílání Göringa. A to v dokumentu Motýli v břiše (režie Karolina Zalabáková): prázdná, jakoby modelově vysoustruhovaná blběna ze střední oděvní školy (úmyslně nepíšu blondýna – barva vlasů neměla s její hloupostí nic společného), jež sice propadla u diváků ČT 2, ale u maturitní komise z neznámých důvodů prospěla. Zdá se, že ze společnosti polovzdělanosti jsme dospěli až k uzákoněné nevzdělanosti. Člověka napadá, zda si nakonec dokument neobjednalo ministerstvo školství, aby zdůvodnilo státní maturity, aby si i jejich největší nepřítel řekl: včera bylo pozdě. Od té doby, co jsem zhlédl hrdinky dokumentu, probouzejí se zase ve mně motýli v břiše v podobě představy, že studentka, která se bez nápovědy nezmůže na jediné jméno jediného autora jediné přečtené knihy, má v kapse maturitní vysvědčení a vzhledem k jejímu sebevědomí nelze do budoucna vyloučit ani truchlivou variantu, že za tři roky bude mít před jménem i vysokoškolský štempl polovzdělanosti, zvaný „bc“ („Bakalářský stupeň umožňuje absolvovat vysokou školu nedostudovaným“, K. P. Liessmann: Teorie nevzdělanosti, 2008).