Divadelní noviny > Festivaly

Figaro bral vše

Sedm soutěžních inscenací plus bohatý doprovodný program – tentokrát třeba od „domácí“ klasické činohry přes loutkového libereckého Budulínka po zlínskou operu podle Fagi – už tradičně naplnily třináctý ročník GRAND Festivalu smíchu, který pořádá Východočeské divadlo. Ani festivalového lesku letos neubylo a snad jen oproti předchozím létům velice skromná, tenká festivalová brožura napovídala, že se nacházíme v čase, v němž všichni provozovatelé českých divadel škrtají ve svých rozpočtech jak diví.

Pardubický festival je rok co rok jedinou ucelenou zprávou o stavu české inscenační tvorby v oboru tak vděčném a současně nevděčném, jako je komedie. A festivalovou dramaturgii nutno ocenit, že nepředsudečně usiluje o žánrovou pestrost a poměrné (zeměpisné) zastoupení. Tu zprávu ovšem musíme brát podmínečně, ne všechno, co by si organizátoři přehlídky přáli, se jim podaří získat, a třeba jedinečný Ucpanej systém z Dejvického divadla jsme čistě z provozních důvodů zhlédnout nemohli.

Co jsme viděli?

Úvodní festivalový „výkop“ příliš šťastný nebyl. Naše okouzlení současnou skandinávskou literaturou a dramatikou občas zapomíná na to, že i doma slavný dramatik může napsat slabou hru a Řemeslníci dánské autorky Line Knutson rozhodně nepatří k vrcholným dílům skandinávské módní vlny. Jsou o tom, jak diletantští šíbři, vydávající se za machry, místo aby budovali, opravovaný dům likvidují. K tomu trocha vyšinutých rodinných vztahů, tarantinovského vraždění a divadelní absurdity zabalené v hrubozrnných drastických fórech. Hrubozrnně zrežíroval inscenaci Švandova divadla i Daniel Hrbek, na výpravě i při „stavebních akcích“ však bylo nepříjemně poznat, jak je ta drastičnost kašírovaná. Alice Kláry Cibulkové byla pojata rutinně, Markéta Petry Hřebíčkové jako by na jevišti ani nebyla a Daniela Bakerová (Elisabeth) vcházela na scénu jako kdyby přicházela z 19. století. Mužská část ansámblu nabídla mnohem výraznější postavy: především Marek Pospíchal v permanentním násilnickém gestu bezohledného Glenna a Kamil Halbich, který jako Manfred vsadil na plachost, a vytvořil tak působivý kontrapunkt k té všeobecné destrukci.

Také Hana Mikolášková zinscenovala pardubického Blbce k večeři spíš rutinně než objevně. Je to ale představení kultivované, s jistým „francouzským“ šarmem, režie je rozpuštěna v hercích a Alexandr Postler v titulní roli byl očividně veden k minimalistickému herectví. Stěží pak může být rovnocenným protihráčem rtuťovitému Martinu Mejzlíkovi v úloze Pierra Brochanta. Jistá divácká únava z inscenace však jde hlavně na vrub obehranosti Veberovy komedie a jejího sentimentu, jemuž se ve finále režisérka pokusila ulomit hrot. Pocit, že jsme to všechno už mnohokrát viděli, přesto zůstává.

Inscenaci Národního divadla moravskoslezského Jak je důležité mít provází spor o původnost Dominikova nového překladu proslulé Wildovy komedie. Zřejmé je, že starší Novákův titul Jak je důležité míti Filipa je nejenom kongeniálním převodem anglické slovní hříčky, nýbrž i důležitým dějotvorným prvkem a přejmenovat po soudním zákazu Filipa na Flipa je čecháčkovská – jak to říct zdvořile – vychytralost? Pachuť soudních jednání naštěstí slušnou úroveň ostravské „milostné hry“ nepoznamenala. Wildův „Filip“ je typickou konverzačkou, kterou režisér Vít Vencl překvapivě překlápí do situační komedie. Vtipy, bonmoty a slovní blackouty násobí jevištní akce, v nichž se cítí nepochybně dobře jak oba soupeři z nedorozumění Worthing (Vladimír Polák) a Moncrieff (Igor Orozovič), tak obě půvabné herečky Andrea Mohylová (Gvendolína) a Petra Lorencová (Cecílie), zápasící spolu – s jakousi až jiskrnou jemností – ve slovních a situační duelech. Hereckou star je i Veronika Forejtová v roli lady Bracknellové, která se v závěru hry pokouší v milostných propletencích zjednat jasno: civilní projev a důraz na osobnost může mít v komedii mnohem větší účin než urputná snaha „vyrábět směšno“.

O andělech, šnecích a lidech

P. A. C. de Beumarchais psal Figarovu svatbu pro (a na) svoji dobu; díky jejímu svobodnému duchu a geniálně vystiženým lidským typům se stala klasikou otevřenou nejrůznějším travestiím a jevištním interpretacím. Nevím, jak za našimi humny, ale v Česku je David Drábek prvním režisérem, který Figarovu svatbu přetvořil pro současníky své. Je to razantní autorská úprava klasického textu: k obvyklým postavám přibyli šneci (to jsme my – pub­likum, protože představení je interaktivní), a zejména andělé, rodina amorků, kteří lidské hemžení dole pozorují z nadpozemských výšek a snaží se mu znovu vštípit, co už dávno ztratilo, lásku. Původní děj je rozvolněn a obohacen o hyperbolizované situace, které důvěrně známe z našeho života a beaumarchaiské figury též jako by pocházely nejen z komedie dell’ arte, ale také z naší reality. Jsou tak obludně vychýlené, že se jim s chutí smějeme a zároveň nám mrzne smích na rtech. Vždyť jsme to my, anebo jsou to ti druzí (naši šéfové, politici, soudci, nevěrní manželé i manželky atd.)? Právě zásluhou této ambivalence není Drábkův beaumarchaiský přepis laciná aktualizace. Nerad bych však vzbudil dojem, že se plnokrevná komedie proměnila v duchamorné představení. Ne, je to nesmírně zábavné, živé divadlo (někdy až moc), groteskně drastické, plné slovní i fyzické komiky – a díky oněm andělům naplněné i poesií a étosem. Po třech hodinách obecenstvo povstalo a intenzivním potleskem snad dvacet minut nedovolilo vyčerpaným hradeckým hercům opustit jeviště. Cena Komedie roku, ceny odborné i studentské poroty Klicperovu divadlu v Hradci Králové, jakož i cena za nejlepší ženský výkon Pavle Tomicové (v roli neforemné Hraběnky-Němky) a Jiřímu Zpletalovi (v úloze egoisticky slaboduchého erotomana Almavivi) byly pak logickým ohodnocením tohoto jednoznačného divadelního úspěchu.

Hradecký Figaro nasadil festivalovému programu laťku hodně vysoko – a následující inscenace Divadla ABC Bedřich Smetana: The Greatest Hits ji téměř dosáhla. Jen téměř, úvodní scéna divadelní zkoušky je zoufale těžkopádná, popisná a vůči skutečnosti přibližná. Pak se ale situace hry či spíš revue Jiřího Janků a Petra Svojtky přesunou do „zkoušení“ a na konec do nazkoušeného představení sestaveného z fragmentů Smetanových oper. A rázem jsme v jiném světě: ve světě humoru a mystifikace ražby téměř cimrmanovské, pohrávající si s českými národními mýty, v prostředí jakési záměrné naivity, v němž je doma vědomé „ochotnické“ herectví (např. Mařenka Veroniky Kubařové) i zveličené gesto heroiny (např. Libuše Veroniky Gajerové). A slyšet árii z Prodané nevěsty jako rock’n’roll, pod taktovkou bluesmana Ivana Hlase, má zvláštní šokující půvab, podobně jako groteskní nápad režiséra Petra Svojtky předvést medvěda z téže Smetanovy opery coby koalu. (Cena pardubických diváků této inscenaci trochu vyrovnala válcující hradecké skóre.)

Hra Denise Kellyho Láska a peníze není komedie, to spíš text z rodu tzv. cool dramatiky, a pokud jednou, dvakrát, třikrát probudí smích, je to smích úlevný, jako když se v nejtragičtější chvíli zasmějeme na hřbitově nějaké nepatřičné situaci. Snad chtěl mít festival na programu svého tradičního hosta – Divadlo v Dlouhé, které momentálně pravou komedií v repertoáru nedisponovalo – možná usiloval o vybočení, odlišný (krutý) pohled na život. Buď jak buď, koncentrované, krystalicky čisté herecké výkony Heleny Dvořákové, Miloslava Königa, Jana Vondráčka a spol. v sugestivní, svým charakterem vlastně „hudební“ a od zbytečných efektů oproštěné režii sledovalo pardubické publikum s vypjatou pozorností: byl to pro něj zážitek jiného druhu.

Do vlastní branky

Pozváním inscenace Feydeauova Brouka v hlavě z příbramského divadla si festival nadělil – řečeno obrazně, abychom ukončili tento referát sportovní terminologií, když už jsme jej s ní začali – gól do vlastní branky. Režie tzv. provozní, žádný výklad či aspoň nápad, herecká posunčina dam, šarže pánů a nejpoužívanější gag plácání přes zadek. Připočteme-li k tomu odpudivou výpravu, představující francouzskou secesní eleganci jako řadu primitivně pomalovaných papundeklových dveří, lze vyřknout pouze jediný ortel: inscenační debakl.

Třináctý ročník GRAND Festivalu smíchu finišoval o den později galavečerem, při němž byly rozdány ceny; decentní program vtipně konferovali Petra Janečková a Aleš Cibulka. Kubistickou plastikou Génia smíchu byl letos uctěn Lubomír Lipský.

• Autor: Jan Kolář
• Publikováno: 3. dubna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Figaro bral vše

1. Petr Pavlovský

   

   Time Out Petra PAVLOVSKÉHO z přehlídky Theatre European Regions 2012, No 26/7
   ….Včera večer jsem viděl představení, které je zřejmě nejlepší z letošního ročníku! Po mém soudu (a umělecká kritika je z podstaty subjektivní) je už nelze překonat.
   Na Figarovu svatbu jsem šel do Klicperova divadla se skepsí. Co ještě zvláštního chtějí s tou starou komedií udělat? Mozartově geniální interpretaci se nemohou ani přiblížit a jako činohra? Beaumarchais, málo platné, není Molière!
   To jsem ovšem nevěděl, že režisér David Drábek napsal na kostru „klasiky“ v podstatě novou hru. Hru výtečnou, mnohonásobně aktuální, viz např. monolog „Amorky“ o evropských singels, o procentu rozvodů, nevěr atd.
   Mám dokonce podezření, že od prosincové premiéry je text dále aktualizován. Nebo už tehdy měla německá hraběnka v textu větu: „My, Němci, cítíme historickou vinu. Ale to ještě neznamená, že vás budu všechny do smrti živit!“
   Figarova svatba jde pro mne letošní inscenací roku. Mnoha recenzí se již dočkala a určitě se ještě objeví další. Netřeba nosit dříví do lesa, a proto NO MORE COMMENT!

   06.04.2013 (7.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ