Grandiózní Sikora

Kdy se z obyčejné (nešťastné, politováníhodné) prohry stane prohra přímo velkolepá, ví jedině kritik, který sám prahne po grandiózním úlovku. Jsem si dobře vědom, z čeho Sikoru podezřívám: z neukojeného autorského ega. Jenomže kam se hrabu na Sikorovo přesvědčení, že tvůrcům přicházely nápady jen podle toho, jak se režisér nebo herci v daný den vyspali, hned si je také na zkušebně předvedli a už napoprvé shledali, že jsou znamenité.

Nedivím se, že jsou divadelníci na tento způsob ironického zesměšňování své práce alergičtí, a naoplátku vidí v kriticích neúspěšné, zamindrákované tvůrce, což v případě dramatika Sikory není zcela od věci.

Pro pořádek uvádím, že mě Dočekalův výklad Becketta také nenadchl, ale rozhodně bych nepsal v jeho souvislosti o estrádním Godotovi, obludných rozporech, degradujícím bulváru anebo dokonce o bavičské žumpě tak jako Sikora. Zkrátka seriózní pokus o interpretaci, který nevyšel – co je na tom grandiózního?

Sikorova afektovaná recenze ale nespadla na stránku Lidových novin z mansardy zneuznaných dramatiků. Za úterní divadelní stránku zodpovídá populární divadelní redaktorka Jana Machalická, kterou zpopularizovaly právě její dryáčnicky silácké soudy. Machalická si tedy musela Sikorovu recenzi objednat, zredigovat a vypustit z vodítka.

Nutno uznat, že Machalické impertinence občas pročistí vzduch, na druhou stranu se dostávají do komického rozporu s nekritickým nadšením, které si nechává pro konkrétní tvůrce. Kupříkladu ve svém sloupku (12. ledna) vyzvedla do uměleckých výšin problematickou inscenaci Švandova divadla Peníze od Hitlera (viz Propadák měsíce v minulých Divadelkách). Na vysvětlenou sice zamudrovala: Ale copak se dnes lidé vůbec umí na něčem shodnout? Proč by nás tedy mělo překvapovat, že to nedokážou u tak neuchopitelného a subjektivně vnímaného oboru lidské činnosti, jako je umění… Ani takto pronikavé poznání však neulomilo její polemický osten: A tak nezbývá než si subjektivně přát, aby kolega Hulec zůstal se svým názorem jako kůl v plotě. Zdá se, že to dopadlo přesně naopak, ale o to zas tolik nejde. Pověst divadelní kritiky se v očích divadelníků bohužel povážlivě naklání jako prohnilý plot. A není to vinou jenom samotných recenzentů. Kupříkladu: jak může být starostí o divadlo v nejčtenějším deníku MfD pověřena Klára Kubíčková, specializovaná na výtvarné umění? Důsledkem tohoto redakčního šetření jsou silně rozpačité recenzní výkony. I přehrávání a čím dál podivnější zvuky, které vydává Vladimír, jemuž jako by docházely baterky, neslouží Beckettově záměru. A plivání zeleniny, kterou se Vladimír s Estragonem krmí, je na hraně mezi situačním humorem a jednoduchou trapností… referuje Kubíčková o premiéře Godota (MfD 18. ledna). Anebo jak mohou v Literárních novinách (18. ledna) vydávat za divadelní recenzi text Karla Ulíka o inscenaci Peníze od Hitlera, který je poskládán z toho, co napsali či řekli režisér, autorka a hlavní představitelka? Hodnocení se nakonec také dočkáme: Peníze od Hitlera se hned v počátku nového kalendářního roku staly vážným kandidátem na některé z prestižních ocenění Thálie, stejně jako Marii Málkové by slušelo za roli Gity Lauschmannové. V oboru činohry nebo snad muzikálu?

Ale opět: nejde o to, že si pan Ulík patrně plete Ceny Thálie s „Radoky“, ale o tu zmiňovanou pověst. Její zbytky se všechny citované grandiózní recenze a glosy úspěšně pokoušejí povalit.