Groteskní humor, »obnažená« absurdita
Jiří Suchý je muž mnoha řemesel a povídky patří spíš na okraj jeho tvorby. Příležitostně je však píše už od počátku své umělecké kariéry v pražské Redutě koncem 50. let – snad inspirován Ivanem Vyskočilem, svým druhem z legendárních text-appealů, které vzešly právě z Reduty. Ostatně Suchého drobné prózy mají podobné podloží jako povídky Vyskočilovy, jsou jen méně složitě konstruovány, jejich základem je ale vždy absurdní situace, do níž jsou vrženy všední postavy všedních dnů. Sedm z nich nyní čte autor na novém supraphonském CD Nahá a další povídky, závěrečnou osmou, Střelu (známe ji už z dávného knižního souboru 100 povídek aneb Nesplněný plán), interpretuje Jitka Molavcová.
Charakteristickým rysem všech osmi vyprávění je ona výše zmíněná absurdita. Jejich námětem je např. noční setkání na ulici s nahou dívkou, která se zajímá o existencialismus a Hegela, groteskní pohřeb, při němž je kravata jeho organizátora omylem přibita k víku rakve, či dort, který si od souseda objedná krásná slečna netušíc, že není cukrář, nýbrž spisovatel, a on se toho zadání trapně zhostí jen proto, že po ní touží… Ambicí Suchého, myslím, však není ohromovat čtenáře (zde posluchače) nečekanými zápletkami. Jeho cíl je prostší: pobavit ho dobrou historkou „s překvápkem“. Ne náhodou je pojítkem těchto povídek (ne vždy kompozičně zvládnutých) humor, často stavící na slovním paradoxu (ve Štědrém dnu charakterního herce Zváry má monopol na charakterní role bezcharakterní herec) či na erotice (Svatou pannu v ochotnickém představení z povídky Živý betlém ztělesňuje dívenka, která nebyla panna, a návrh jednoho herce v téže povídce, aby dětští andílci vystupovali nazí, je zamítnut, jelikož navrhovatel byl dvakrát trestán za pedofilii). Po tzv. drastickém humoru sáhl Suchý jen jednou, v povídce Štědrý den, v níž „rozpoutal“ masakr skoro jako v akčním filmu, ale je to masakr tak komický, že v kině by byl přístupný i dětem od pěti let.
Autorská interpretace je vždy autentičtější než sebelepší četba školeného herce. Jitka Molavcová závěrečnou Střelu však čte podobně přirozeně – a možná „syrověji“, než by to svedl její autor, který při přednesu přece jen trochu „hraje“ hlasy postav.
Jako bonus zařadil vydavatel na samotný konec alba text Kdykoliv kdekoliv, který Suchý napsal na hudbu Michala Pavlíčka a jež pokaždé zazpíval v úvodu televizního seriálu Život je ples. Je to, řekl bych, jediný „záblesk umění“ v tomto sladkobolném veřejnoprávním kýči. Se Suchého povídkami ale nemá nic společného.
Komentáře k článku: Groteskní humor, »obnažená« absurdita
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
