Divadelní noviny > Kritika

Groteskní vidění světa a provokující obraznost

Jako výstřední večírek v růžové pojala režisérka Daniela Špinar Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic na scéně Stavovského divadla. S lehkostí a komediálním punkem, jak se sama vyjádřila v rozhovoru pro Deník N, tak zakončila své sedmileté působení v roli uměleckého ředitele / umělecké ředitelky Činohry Národního divadla.

Lechtivá atmosféra tanečního baru, sladké tóny růžové, pozlátko a hravá dekadence jsou pro pojetí Mnoho povyku pro nic v režii Špinarové určující. Místo v paláci messinského vladaře Leonata se ocitáme snad někde v nočním klubu, ve zvláštním polosvětě, kde komediální postavy přehnanou gestikou, sebeprožíváním, zálibou v cingrlátkové zdobnosti i ve zbraních ze všeho nejvíc připomínají nějakou hlučnou partu místních mafiánů nebo světských.

Trochu bizarní krásou – dlouhou blonďatou parukou a opulentní růžovou toaletou ve stylu drag queen –, ale především hlasem poutá naši pozornost zpěvačka a herečka Lucie Brychtová. Dění na scéně vydatně doprovází známými jazzovými songy a italskými melodiemi, jejichž texty jsou v programu nadepsány slovy Písně pro zamilované. Režisérka felliniovskou postavu ženy – padlého anděla, která všechny s vědoucím nadhledem povzbuzuje k lásce a jako deus ex machina zachraňuje dobrý konec příběhu, pojmenovala Francisca s odkazem na kněze, jehož usmiřující roli v závěru komedie přebírá.

Není to jediný posun, ke kterému v inscenaci došlo oproti původnímu textu v překladu Jiřího Joska. Počet postav Daniela Špinar ve své úpravě zredukovala skoro na polovinu. A třeba přiboudlé strážníky Dagoberta a Virgila proměnila v Amorky poletující po scéně ve zlatém overalu a s komickým afrem na hlavě. Také zjednodušila a osekala verše a v souvislosti s prostředím, do kterého milostné zápletky zasadila, celkem logicky nenechala příliš prostoru ani slovní duchaplnosti a poezii. Zato se její postavy občas utíkají k „jazyku“ všelijakých groteskních zvuků jako v animovaných filmech.

Na značky

Postav je dvanáct a každá z nich na začátku inscenace stojí za jednou z černých číslic od jedničky do dvanáctky. Jsou upevněné na podstavečku a rozestavěné po scéně v pravidelném rastru, jako v tělocvičně při rozcvičce.

Však je také první výstup jakési zahřívací kolo, v němž se postavy představují – kdo je kdo, kdo je doma a kdo na návštěvě, kdo koho miluje a kdo se s kým opravdu nemusí. Je to přehledné a funguje to, což je pro dějově zamotanou komedii dobrý start.

Shakespeare v Mnoho povyku pro nic rozvíjí dvě milostné zápletky. Héra, dcera messinského vládce Leonata, je zamilovaná do Claudia, který s partičkou jistého Dona Pedra zrovna zavítal na návštěvu k jejímu otci. A zatímco Claudiův mentor Don Pedro domluví mladému páru sňatek, jeho bratr Don Juan se jej pokusí se svým sluhou intrikou překazit a nevěstu zdiskreditovat. Jednoduše proto, že má se sourozencem nevyřízené účty. Druhou, a vlastně zábavnější milostnou linkou je z obou stran naoko odmítaný vztah Leonatovy věčně nabroušené neteře Beatricie a Benedika, který si pěstuje své mizogynství a patří ke svitě Dona Pedra.

Jak se děj zaplétá, stojánky s číslicemi se všelijak přeskupují. Například po karnevalové scéně, v níž se tančí a postavy se skrývají za bizarní nafukovací masky, vytvoří vpředu na jevišti řadu od jedné do dvanácti. Později čísla třeba označují kulaté stoly s růžovými ubrusy a lampičkami ve výstupu, který odkazuje k seznamovacím akcím zvaným speed dating, „rychlé randění“. A nakonec skončí v rohu scény na hromadě harampádí s nábytkem i balonkovou svatební slavobránou z Héřiny a Claudiovy veselky.

O smyslu číslic, jež jsou nápadnou součástí scénografie Lucie Škandíkové, je asi lepší nepřemýšlet. Možná mají reprezentovat nějaký vnucený řád, který je nakonec vyhozen do smetí. Ale taky to může být jen efektní vizuální nápad, který má vyvolat nějaký pocit, náladu či asociaci. Takové lze najít téměř v každé režisérčině inscenaci a ani v Mnoho povyku pro nic samozřejmě nechybějí, řadí se k nim i zmínění Amorci, karnevalový rej či obří „okousaná“ disko koule ve tvaru srdce.

Povrchem do hloubky

Pro postavy v režiích Špinarové bývají charakteristické groteskní či ironické posuny oproti původnímu textu. Šlechtici z Mnoho povyku pro nic se evidentně nudí a z nedostatku lepších příležitostí se baví všelijakými strkanicemi, dětinskými fórky a „ničím“. Jak vysvětluje překladatel Jiří Josek v programu: Angličani milovali erotické dvojsmysly. Muži měli mezi nohama „všechno“ (all), ženy „nic“. Takže „nothing“ znamená také mnoho povyku kvůli sexu, explicitně kvůli ženským genitáliím, chceme-li.

Na první pohled zaujmou herecké masky a vlásenky, které vtipně mění fyziognomii známých tváří k nepoznání a skvěle doplňují silně charakterotvorné kostýmy Lindy Boráros. Alžbětinská inspirace – u žen například charakteristická ustupující čela účesů a rafinovaně spletené vlasy – přirozeně fúzuje s prvky současné módy. Všechny postavy s výjimkou Francisky a strážníků-Amorků jsou v černém se zlatými ozdobami a šperky, což dává inscenaci až trochu makabrální šmrnc.

Každá ze tří ženských postav navíc oplývá nějakým „hendikepem“. Héra, kterou hraje Jindřiška Dudziaková, je astmatička, která si musí při každém záchvatu zamilovanosti nebo ve stresu ze zmařeného sňatku „přidejchnout“. Beatricie v podání Lucie Polišenské není jen krasavice s pořádně proříznutými ústy, ale i fyzicky pořádná herdekbaba. A Uršula, což je u Shakespeara jedna z Héřiných komorných, působí spíš jako Leonatova souložnice. Alena Štréblová ji v upnutých kožených šatech, kozačkách a s černou páskou přes oko hraje jako nenasytnou sexuální dračici, která si to zároveň rozdává i se sluhou Dona Juana.

Nepřehlédnutelně „vytvaroval“ svého Benedika Robert Mikluš. Připomíná věčně načuřeného motorkáře nebo hulákajícího fotbalového fanouška, prostě chlápka, který nedostatek sebevědomí dohání všelijakými náhražkami. Leonato s havraním mikádem a knírem by klidně mohl šéfovat nějakému kolotočářskému gangu. David Matásek ho hraje jako unaveného muže, který chce být ještě trendy a občas už nestíhá. Šarmantnímu Donu Pedrovi padají neustále do čela bujné kadeře. Saša Rašilov si tuhle roli akčního pistolníka, co každou chvíli šermuje revolverem a je hned se vším hotov, dost užívá.

Zdánlivě přímočarý humor inscenace pracuje i s momenty trapnosti, esteticky je trochu na hraně a nemusí každému vyhovovat, nicméně některá extempore zvlášť pánské části souboru jsou skoro nezapomenutelná. Leonato, Don Pedro a Claudio se rozhodnou dostat Benedika do chomoutu. Předstírají, že ho nevidí, a schválně si barvitě vyprávějí o tom, jak Beatricii sužuje jeho neopětovaná láska. Mikluš schovaný pod stolem dokáže skvěle stupňovat Benedikovo překvapení a posléze i proud emocí, který ho doslova vystřeluje po místnosti, navzdory tomu, že se snaží zůstat skrytý.

První půlka inscenace má jedinečnou energii, herecké souhře není moc co vytknout, rytmus dění na jevišti nesou pěvecké výstupy Lucie Brychtové. Druhá polovina je méně kompaktní, nevyrovnaná a hlavně se až nesnesitelně vleče. Škoda, že se v ní nepodařilo všechny scény udržet v takové stylové vybroušenosti jako tu, v níž Francisca operně uděluje rady, jak zachránit lásku Héry a Claudia poté, co ženich utekl od oltáře.

Těšilo mě to, ale žádné hlubinné hledání se nekonalo, zhodnotila Daniela Špinar svou práci na Mnoho povyku pro nic v rozhovoru pro Deník N. V rámci stylizace, kterou režisérka zvolila, to skutečně vypadá, jako by se herci drželi při povrchu a přes místa plná smutku a krutosti, jež v Shakespearově textu bezesporu jsou, se přenášeli humorem a gagy. Představení končí osvobozující euforií a všeobecným tancem, do kterého režisérka vtáhla i publikum, ale ve vší té radosti přesto zůstává jakýsi temný tón, který je onomu shakespearovskému smutku překvapivě blízký.

Stará dobrá „Špinarka“

Série umělecky rozpačitých inscenací, které režisérka pro Národní divadlo v posledních letech připravila, před pár měsíci „vyvrcholila“ režií Hrubínovy hry Kráska a zvíře. S pohádkovou křehkostí se její poetika až fatálně nepotkala. Inscenační „míjení“ Daniely Špinar v národní činohře ale začalo už dříve, adaptací Zweigova románu Netrpělivost srdce, kde razantní stylizace a ironie převrátily autorův empatický psychologický portrét postižené dívky toužící po lásce ve výsměšnou grotesku. I v případě inscenace hry Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss (uváděné pod názvem Oběd u Wittgensteina) si režisérka počínala trochu jako slon v porcelánu, především opulentními obrazy narušila jemné předivo autorova jazyka i zobrazených sourozeneckých vztahů. Jako by se moc „nezdržovala“ studiem textu a hned viděla jen (svoje) divadlo. Bylo to nakonec i selhání dramaturgické: ani jedna z předloh neunesla ten typ imaginace a groteskního vidění světa, který je esteticky silně vyhraněné režisérce vlastní.

Naopak úspěšné bylo v obou případech setkání Daniely Špinar se Shakespearem. Othello i Sen čarovné noci patřily k nejvýraznějším a divácky nejúspěšnějším inscenacím Činohry Národního divadla pod jejím vedením. Možná i proto, že alžbětinský dramatik, stejně jako ona, vidí svět jako divadlo, jeho texty poskytují velkou míru režijní svobody a jsou otevřené všelijakým výkladům.

Je příjemné v Mnoho povyku pro nic znovu vidět, co bylo vždycky na práci Daniely Špinar jedinečné: autentickou, provokující obraznost, která otvírá nečekaný pohled na text a často i na to, co sami zrovna prožíváme. V míře větší než v jiných inscenacích se možná do této režie promítlo i Špinarové osobní téma tranzice, a to skrze postavu Francisky, kterou ztvárnila herečka, jež sama touto cestou před časem prošla.

Činohra Národního divadla, Praha – William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic. Překlad Jiří Josek, režie Daniela Špinar, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Linda Boráros, světelný design Karel Šimek, hudební spolupráce Matěj Kroupa. Premiéry 12. a 13. května 2022 ve Stavovském divadle (psáno z první premiéry).

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 29. května 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Groteskní vidění světa a provokující obraznost

1. Uf

   

   Takže téma tranzice
   se do celé režie (sic) promítlo tím, že byla do jedné role obsazena trans žena?
   Uff.

   02.06.2022 (21.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ