Guláš z vepřového, hovězího i buřtů

Mohlo by se zdát, že nostalgie za dobou minulého režimu, který byl nepřijatelný a hrozný, ačkoliv se z dnešního pohledu zdá i legrační, je úspěšným diváckým receptem. Jan Hřebejk stvořil celou trilogii socialismu, ve které postupně evokoval hned tři různá desetiletí v lidových filmech Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo. Dalším, kdo se pokouší těžit z hřivny, kterou skýtají prapodivné záliby českého publika, je Ondřej Trojan. V kinech běží jeho producentský a zároveň režisérský pokus o šabachovskou adaptaci Občanského průkazu, jehož příběh je zasazen do doby konce 70. let XX. století.

Divák nebude ani na chvíli pochybovat o tom, že se ocitl téměř ve skutečném skanzenu reálného socialismu. Všechno v tomto – s nadsázkou řečeno – socialistickém filmovém táboře naaranžovali jeho autoři do nejmenších podrobností igelitových sáčků na mlíko či pletených domácích svetrů. Opakují se tu fráze režimního ptydepe a ilustrují opatrnosti a zbabělosti generace otců, kteří věděli, že nejlepší je na sebe neupozorňovat. Však to ty manželky pochopí a něco dobrého uvaří…

Příběh čtyř maturujících kamarádů ze střední – Petra alias Žáby (Libor Kovář), básníka Aleše (Jakub Šárka), Popelky (Matouš Vrba) a hudebního génia Míti (Jan Vlček), kteří právě přebírají občanky, nabízí především pubertální pohled na dobu „komančů“. Film horko těžko buduje atmosféru poezie a švandy dospívání za totáče, kdy se prožívaly úplně stejně první lásky i velká kamarádství jako kdykoli předtím i potom. Chodí se tu pít za dům na stráň na protest proti školní blbárně, posmívá se soudruhu učiteli i příslušníku Veřejné bezpečnosti. Kluci hážou pózy, lámou při předávání občanek soudruhovi kosti či si na protest drsně spouští háro. Film krkolomně přebírá z předlohy monolog hlavního hrdiny Petra. Je v konfliktu se svým ustrašeným otcem (Martin Myšička), který zatím tajně plánuje emigraci, zatímco máma (Anna Geislerová) se je marně snaží smířit. Drama příběhu spočívá v tom, že kluci jako on si nedovedou domyslet hrůzu celého režimu, natož peripetie her jejich otců, které s režimem hráli či nadále hrají. Takže se namísto dospělých sami staví do cesty nelidské mašinérii, která je může rozmáčknout – pokud je z toho nevysekají jejich tátové. Poznámka o mužích, které komunismus zničil, a proto křičí a řvou na svoje děti, je jednou z těch zajímavějších výpůjček z románu. A je jednou z mála, kdy máte pocit, že se v českém filmu schyluje k opravdovému účtování mezi různými generacemi. To je ale vše. Jinak předloha slouží spíše jako herbář hlášek a historek, které film k dobré zábavě převypráví. Nelze se ubránit dojmu, že se stále jen čeká na další slovní klenot – aby byla zábava. Ať už se vypíčí priority, na hranicích rozebere auto na prvočinitele či zopakuje nějaká účovská floskuje ze školy, zamořující mozky teenagerů před třiceti lety. Jako že náš mladý, dojemný i nešikovný život nějak vždy přesahuje všechny meze. A že se občanský průkaz musí nosit svědomitě, nikoliv v zadní kapse kalhot.

Z této pozdní revolty máte pocit, jako byste se dívali na karneval, ve kterém se producírují prototypy české karikatury: režimní policajt, ustaraná máma, ukecaný otec, sympatičtí, naivní, dobovou tupostí nezatížení teenageři. Z naší minulosti jsme si zvykli dělat legraci, z které nemrazí. Oproti zmatené současnosti je v ní jasné, kdo byl na straně zlých sil a kdo dobrou vílou. Tím spíše se jí není proč bát.

Trojanův film se staví na stranu mladých, perspektivních, málo zatížených, kteří si ještě stihli uchovat tvář. Či mají chuť se alespoň opožděně vymezovat vůči „blbárně“ socialismu. Můžete si přisadit, posmívat se našim fotříkům a zároveň chápat složitost jejich situace. Nic to nestojí. Nevyžaduje to takovou námahu, risk a odvahu jako kdysi.

Dalším problémem snímku je, že příběh vůbec nedrží pohromadě, v podstatě se rozpadá na epizody. Jim dominují různé postavy: jednou pedofilní otec (Jiří Macháček), který se koupe se svou dcerou, jindy krásná učitelka Pivoňková (Kristýna Liška Boková), objevující zásluhou studentů hudbu Led Zeppelin, kterou zradí kolegyně ruštinářka (Magdalena Sidonová) i stranický ředitel/tělocvikář (Jaromír Dulava). Celá epizodní linie je věnovaná androšovi, který ve skutečnosti udával policii, zatímco Petrův zbabělý otec předstírá psychickou poruchu, aby se vyhnul nátlaku režimu. Obdivovaný Popelkův brácha (Adam Kubišta) se vrátí z vojenské šikany jako ustrašený neurotik. Hudební génius umírá na podchlazení organismu, neboť ho komunisti nepustili ven za rodiči. A tak bychom mohli pokračovat.

Projevuje se tu další tendence současného českého filmu. Tou je křečovité splácávání všeho možného dohromady, aby se měl každý divák čím zabavit. Vzniká guláš z vepřového, hovězího, ale i buřtů, ve kterém se kříží trocha lechtivého humoru a nějaké to poučení z minulosti s teenagerskou zábavou. Občanský průkaz nabízí takových odposlouchaných či přimyšlených historek dvě a půl hodiny, což je daleko přes míru únosné filmové zábavy. Ne že by nesnesitelná délka nepatřila k základním rysům komunismu…

Film působí v kontextu obdobných českých snímků jako snaha o opakování kouzla, které najednou vypadá omšele a zastarale. Nestalo se ani to – jestli jsem si stačil všimnout – že by hlášky z filmu zlidověly. Zaručená „kvalita“ jistě přinese vložené peníze zpět, ale snímek samotný není žádným filmovým jackpotem. Pokladnici směšněsmutných klišé komunismu a jeho sladkohořkých her filmaři už vytěžili, Trojanův film přichází s křížkem po funuse. Marně naříkat nad tím, že nijak nepomáhá k odhalení banality komunistického zla. Toho naše kinematografie zatím není – až na velmi malé výjimky, jakou byl například snímek Pouta – schopna.