Hádanka jménem Sweeney Todd
Na sklonku jara přišla e-mailem stručná zpráva, že pár nadšenců z Prague Playhouse uvede v letních měsících muzikál Sweeney Todd. Vypadalo to na pěknou kuriozitu: hledali herce, hudebníky, divadlo, štědré mecenáše i termín premiéry. Amatérský soubor, v angličtině, a velké muzikálové sousto Made in Sondheim? Myšlenka šílená, ale vidina ďábelsky lákavá! Na regulérní sondheimovský titul si u nás zatím nikdo netroufl. Ale proč?
Stephen Sondheim je oříškem muzikálové dramaturgie už desítky let. Letos dvaaosmdesátiletý autor je žijícím klasikem, který po spolupráci na West Side Story sám sebe pasoval do pozice jedinečného broadwayského solitéra. Muzikál v jeho autorském provedení dosáhl úrovně „vážných“ dramatických forem 20. století, intelektuálně i dokonalostí formy. Ale kromě Broadwaye si na Sondheima troufne opravdu málokdo. Jen občas na West Endu (právě se tam hraje omezená série Sweeneyho Todda), zřídka v Evropě, a to ještě v náročnějších repertoárových divadlech (např. v roce 2004 Komická opera v Berlíně). Sondheimova díla jsou interpretačně obtížná. Sweeney Todd vyžaduje místy operní pěveckou techniku s činoherním projevem v rozsahu od grotesky až po brechtovský epický chór. To vše v podobě řady integrovaných „žánrů“, neboť sondheimovský muzikál je sám o sobě vlastně jakýmsi metažánrem. Vyžaduje připraveného diváka, který se muzikálem nejen bavit chce, ale také dokáže, a dokonce vyžaduje zapojit kromě očí a uší i mozek. Ostatně vášnivé diskuse sondheimovských zastánců s odpůrci nápadně připomínají wagneriánské půtky o novou formu operního dramatu.
Asi není náhodou, že se Sweeney Todd objevil v Česku až nyní – navíc v téměř utajeném provedení a v původním anglickém znění. Na burtonovský film z roku 2007 šel nezasvěcený masový divák díky hvězdnému Johnny Deppovi a ptal se: Proč u toho proboha zpívá? Nechápal, že existuje jakási sofistikovaná, chcete-li „náročná“ forma muzikálu. Produkci Prague Playhouse jsem tedy bral jako lakmusový papírek, jak český divák ve studiu muzikálového repertoáru pokročil. Na okraj: i tak neotřelý titul, jakým je Probuzení jara, zaznamenal v Městském divadle v Brně během čtyř let jen dvaatřicet repríz! Uvést tedy Sweeneyho Todda či jiné sondheimovské opusy u nás v profesionálních podmínkách je stále rovnicí o mnoha neznámých. A v domácích operních domech, kam by pomstychtivý holič Sweeney spíš patřil, s takovým „žánrem na pomezí“ nemají zkušenosti vůbec, pokud o něm vůbec vědí a měli by chuť na vlastní pěst experimentovat.
Pouhá desítka představení v poloamatérských podmínkách divadla Na Prádle však odpověděla: Praho (i světe), div se, takový risk stojí za to. Bez debat! Samotná průkopnická inscenace muzikálového „majstrštyku“ zaslouží respekt, vznikla pro radost a tak trochu naší konzervativní nátuře navzdory. Nastavila limity, se kterými si česká divadla běžně hlavu nelámou. Proč hrát s živým orchestrem? Protože spojení živého elementu hudby s dramatickou akcí je základem hudebního divadla. Na Prádle přidali promyšlený sound design, kombinující kontaktně snímaný zvuk scény s mikroporty herců i živými přeslechy. Ani scénografie neslevila ze scénických efektů, které ke Sweeneymu z podstaty patří – tedy jeho holičské vraždící křeslo a šachta, kterou spouští své oběti do pekárny paní Lovettové.
Věci, které jsou v anglo-americkém muzikálu (ale nejen v něm!) běžné, tady vznikaly téměř na koleně, a přesto fungovaly přirozeně. Dělat je tak, jak se v muzikálu dělat mají, produkci vyneslo k profesionálním kritériím hodnocení. Američtí poloprofesionální herci se v ní mísili s málo známými harcovníky po českých muzikálových company a výkony, které předvedli třeba Lucie Novotná jako Žebračka nebo Karel Korsa coby Tobiáš, jsou nadějí, že se i u nás najdou „bezejmenní“ skvělí interpreti, kteří už o muzikálu à la Sondheim něco vědí. Kdybych hledal chyby – slabší hudební nastudování nebo občasné zápolení některých českých herců s angličtinou – zcela je překrylo skvělé sezpívání company. Kdo nikdy neviděl Sweeneyho Todda ve světě, mohl získat v malostranském divadélku překvapivě solidní obraz o poetice sondheimovského muzikálu.
Američan Brian Caspe, hlava i tělo souboru Prague Playhouse, propaguje anglicky mluvené divadlo už léta, ovšem na okraji zájmu pražských diváků, s omezenou finanční podporou cizinců usazených v Praze. Jenže částka za uvedení takové inscenace by skolila i mnohé profesionální scény v regionech. A to herci ani tvůrci nepracovali za profesionální honorář! I proto se Caspe musel spolehnout také na české publikum. To přišlo, vidělo a neprohloupilo. Až se šuškanda v poprázdninovém čase rozletí mezi další diváky, bude ovšem pozdě. Caryn Stringer, jinak vynikající Paní Lovettová, má už práci za mořem. Zbytek českých herců si bude vydělávat (to v lepším případě!) na svůj chleba opět domácím muzikálem.
Za posledních dvacet let se muzikál u nás několikrát našel a zase ztratil. Sweeney Todd z Malé Strany bude určitě patřit mezi zajímavé momenty na cestě k dospělosti. Jak už v našich zemích bývá zvykem, velmi rádi si tvoříme názory, aniž vidíme za humna. Tentokrát jsme tedy za ně alespoň nakoukli s malou hrstkou fandů na jevišti i v hledišti. Většinový divák si na takové „fajnšmekrovské“ tituly musí najít cestu sám. Tak to v muzikálu zkrátka chodí. Proto má svou Broadway, ale také off-Broadway, kde se odvážné nápady musí prosadit, než dostanou chuť i divadelní ředitelé bez obav, že si na takovém titulu zbytečně vylámou zuby. Nemožné do tří dnů a zázraky na počkání? Ne, to v hudebním divadle opravdu neplatí, ale štěstí přeje připraveným.
Prague Playhouse – Stephen Sondheim, Hugh Wheeler: Sweeney Todd – The Demon Barber of Fleet Street. Režie Steve Josephson, hudební nastudování a dirigent Emmanuel Placier, vokální nastudování Caryn Stringer, scéna Clare Floyd DeVrier, kostýmy Tatiana Evonuk Sr., light design Jeff Mabray, projekce Annie Hawkins. Česká premiéra v divadle Na Prádle v Praze 28. června 2012. (Psáno z repríz 13. a 29. července 2012.)
Komentáře k článku: Hádanka jménem Sweeney Todd
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)