Divadelní noviny > Rozhovor

Hadar Galron: Ba’al Šem Tov k broušení nikdy vodu nepotřebuje

Izraelská dramatička, herečka a režisérka Hadar Galron (1970) přijela v březnu do Prahy na premiéru své hry I ♠ MAMMA v divadle ABC a na konci sezony – 15. června – uvede v Městském divadle Mladá Boleslav ve vlastní režii českou premiéru své hry Tajemství. Netají se tím, že Česko považuje za svou druhou nejoblíbenější zemi po Izraeli, kde se svou rodinou žije. Setkali jsme se v zákulisí Divadla ABC. Galron byla velmi otevřená, bezprostřední, komunikativní. Místo dohodnutých dvakrát dvaceti minut jsme se bavili více než hodinu a půl a stále bylo o čem.

Narodila jste se v Londýně, ale na tohle město moc ráda nevzpomínáte. Proč?

Rané dětství jsem prožila v ortodoxní židovské komunitě a při té vzpomínce vždy prožívám stísněný pocit. Jako bych měla k noze přivázaný těžký kámen. Britský systém vzdělávání spojený se zákony ortodoxního náboženství mi poskytoval pramálo svobody. Byla jsem totiž to, co se dnes diagnostikuje jako hyperaktivní dítě. A všechno, na co jsem jen pomyslela, co bych si přála, bylo zakázané. Všechno, o čem jsem snila, se buď nemohlo, nebo nebylo pro holky. Byly to pro mě nešťastné roky, které – snad kromě toho, že jsem poprvé přičichla k divadlu, zahrála jsem si jako malá Lízu Doolittlovou v Pygmalionu – považuju za ztracené.

Londýn 1970 – 1983

Můžete dát nějaký konkrétní příklad toho, co vás tehdy trápilo?

Začalo to tím, že jedna z učitelek ve školce, kam jsem chodila, usoudila, že jsem velmi nadaná a že bych měla jít dřív do školy. Tak se taky stalo. Už v pěti letech jsem se ocitla ve škole, ale naprosto to nefungovalo. Učitelky si stěžovaly, že jsem pořád zasněná, že nedávám pozor. Jasná porucha soustředění… Když jsem přišla na druhý stupeň, zadala nám učitelka za úkol napsat esej. Na tabuli napsala čtyři témata, ale mně se zdálo jedno nudnější než druhé – Proč je důležité se ráno modlit… Jak se v životě chovat… a podobně. Spontánně jsem se rozhodla, že napíšu o žebrákovi, kterého jsem každý den cestou do školy potkávala u nádraží. Stále se usmíval, a když dostal minci, poděkoval a rozesmál se ještě víc. Den před tím slohovým cvičením jsem zjistila, že nemá nohy. Bylo to pro mě šokující. A tak jsem si řekla, že o něm napíšu. Byl to sice text jen na půl stránky, ale měla jsem skvělý pocit, že jsem do něj vložila hodně nadšení a citu a že je to v textu patrné. Byla jsem napjatá, co na to řekne paní učitelka. Za pár dní slohy přinesla a já viděla, že ten můj je nahoře. Stroze řekla: Napsala jsem na tabuli čtyři témata. A je tady jedna žákyně, která napsala o tématu, které na tabuli nebylo! Vzala papír s mým textem, přede všemi jej roztrhla a pak mě odvlekla k řediteli. Rozbrečela jsem se. Když jsem byla v ředitelně, pro slzy jsem nebyla schopna ze sebe vypravit ani slovo. Ředitel byl současně rabín, posadil mě proti sobě, nabídl mi pomeranč a sušenky a přečetl si moji esej. Nevím, co řekl učitelce, ale mě uklidnil, vzal mě za ruku a dovedl do třídy. Tahle scéna mi utkvěla v paměti. Chování ředitele dodnes považuji za dobrý výchovný přístup. Byl ale ojedinělý. Většina učitelů a učitelek nás stavěla do latě, jen aby někdo nevyčníval, nedělal nepřístojnosti. Ale já měla a mám vždycky nutkání dělat něco, co není dovoleno. Když se naši rozhodli emigrovat do Izraele, kde se už mezitím usadila celá rodina mého marockého otce, začal pro mě úplně nový, lepší život…

Počkejte, můžete vysvětlit toho marockého otce?

Je marockým Židem. V Maroku vždy žila silná židovská komunita. Když vznikal stát Izrael, začali se tam – ve čtyřicátých a hlavně v padesátých letech – sjíždět Židé z celého světa. Můj otec, který pocházel z dvanácti dětí, se stal součástí programu Aliance mladých. Nejprve v Izraeli chtěli jen mladé chlapce a dívky a teprve časem za nimi mohli přijet i další členové rodiny, pokud ten mladý muž prokázal, že je schopen je uživit. Bylo to velice přísné, a pokud šlo o Maročany, ještě horší. Protože měli stigma krutých a nebezpečných lidí „s noži“. A když už do Izraele přijeli, žili tam v dosti ubohých podmínkách, v takovém ghettu, v „zemi nikoho“. Na deset rodin s osmi až deseti dětmi připadala třeba jedna toaleta. Když jsem o tom jako dospělá napsala hru, otec se zlobil, protože se za to styděl a nechtěl na tuhle situaci vzpomínat.

Vy jste se ale narodila a žila v Londýně…

Otec v Izraeli uspěl díky tomu, že byl velmi nadaný na jazyky – umí jich sedm. A protože se naučil i anglicky, tak ho někdy v šedesátých letech vyslali do ortodoxní komunity do Londýna. Tam se seznámil s maminkou, což je původem polská Židovka, a postupně se jim narodilo pět dětí. Čtyři holky a poslední – pátý – kluk. Já byla druhá v pořadí. Život v Londýně, jak už jsem říkala, pro mě – ale i pro celou naši rodinu – moc příjemný nebyl, a proto jsme nakonec odjeli do Izraele.

Izrael

Jaké to tedy pro vás bylo, ocitnout se jako dítě v Izraeli, ve zcela jiné atmosféře, než jakou jste do té doby znala?

Rok 1983 pro mě byl naprostou životní změnou. Jako bych se znovu narodila. V Anglii jsem prožívala akorát dramata. Jediné, co mě tam bavilo, bylo hraní divadla. Když mi bylo deset let, učitelka rodičům přede mnou řekla: Z tohohle děcka nikdy nic nebude. A já se strašně bála, že jí otec uvěří a nebude mě mít rád. Příchod do Izraele se pro mě se stal dobou, kdy jsem zase začala žít. Byla jsem jiná než ostatní, ale tady to najednou nevadilo. Bylo mi třináct a byla jsem tak trochu klaun, takový divný ustrašený klaun. V Izraeli jsem se rychle naučila jazyk a všechno nezbytné, najednou ze školy přicházela úplně jiná hodnocení než v Londýně a na střední školu jsem se dostala bez problémů.

Takže ke konfliktům s konzervativním okolím nedocházelo?

Učila jsem se sice dobře, ale ten vzdor a nepokoj ve mně stále byly. A přišla velká hádka s otcem. Vyvzdorovala jsem si, že půjdu do armády, což je sice v Izraeli obvyklé – moje sestra je dodnes ve státních službách –, ale u mě si otec vyloženě nepřál, abych do armády vstoupila.

To se mu nedivím. Jít dobrovolně do armády…

Na to se mě všichni ptají, ale mně to přijde úplně v pořádku. Izrael je po celou dobu své existence ve válečném stavu, a tak je tento přístup nezbytný.

Jak dlouho jste v armádě sloužila?

Dva roky, což je v Izraeli obvyklá doba základní vojenské služby. Na rozdíl od své dcery jsem ovšem nebyla v bojovém útvaru, ale v zázemí. Když se podívám zpět, tak si uvědomuju, že vše, co jsem tehdy absolvovala, mě posouvalo dál, otevíralo dveře. V životě i v mém charakteru, v mém pohledu na svět a na lidi. Překonávala jsem své limity i limity dané společností kolem mě.

Divadlo!

Armáda – zdá se – i ženu zocelí…

Armádu jsem si vyvzdorovala a jako jedna ze čtyřicítky nejlepších jsem byla pozvána na ceremoniál až k prezidentovi. Otec byl pyšný a chtěl se se mnou vyfotit do novin, ale já to odmítla. Neodpustila jsem mu. Po návratu z armády mi řekl: Máš to za sebou a teď přichází opravdový život. Půjdeš na práva, studia ti zaplatím. I když se mi vůbec nechtělo trávit mládí nad hromadou skript, kývla jsem, neb jinak – bez finanční podpory – bych vysokou školu studovat nemohla. Pak se ale stal zázrak. O dva týdny později mi přišel dopis z armády, kde stálo, že jako vzorné studentce mi uhradí jakékoli vysokoškolské studium. Zajásala jsem. Nemusím na práva, můžu si vybrat školu, jakou chci. A co myslíte, že to bylo – divadlo!

Co na to otec?

Pochopitelně jsem musela odejít z domova. Když jsem přišla na univerzitu, jako žena z ortodoxní komunity zahalená od hlavy po paty, koukali na mě divně. Ale naštěstí tam byla ještě jedna taková a daly jsme se dohromady. Nájmy v Tel Avivu jsou hodně drahé, a tak nám nezbylo než pracovat. Vymyslely jsme si projekt a začaly společně hrát divadlo. Vytvořily jsme stand-up comedy o náboženských restrikcích a sekulárnosti. Ona ale moc nechtěla směrovat do ostřejší satiry, protože se styděla a zároveň obávala reakce okolí, takže jsme se nakonec rozešly a já musela vymýšlet, co dál. A protože mě vždycky štvalo postavení ženy v ortodoxní židovské společnosti, rozhodla jsem se udělat one-woman show na toto téma. Diskutovala jsem o problémech s mnoha rabíny, kteří byli liberální, ale přece jen pouze do určité míry. Na mnohé otázky mi odpovídali rétoricky, různými klišé. A právě s tímto vyhýbavým přístupem jsem se rozhodla bojovat a vymyslela jsem hodně provokativní stand-up komedii, která mi přinesla slávu. Spoustu přátel, ale ještě více nepřátel.

Můžete uvést konkrétní příklad klišé, které jste se snažila nabourávat?

Třeba že dívka z ortodoxní komunity nesmí na divadle zpívat před muži, jen před ženami. Od dvanácti let jsem byla ve sboru, ale nemohla jsem zpívat sólo, protože je takový zákon, že ženský zpěv je ve smíšené společnosti nepřípustný.

Víte proč?

Ženský zpěv je v Izraeli synonymem pro touhu, ale také pro vaginu. Já se tenhle výklad rozhodla ve své stand-up show vzít doslova a tázala se přítomných, jestli někdy slyšeli vaginu zpívat. To bylo hodně drsné, překročila jsem veškerá tabu. Ze začátku jsem se na scéně opravdu třásla strachem, ale kupodivu jsem měla hodně podpory od věřících žen. A musím říct, že právě veřejné poukazování na mnohé takové zákazy a jejich odtabuizovávání nejen mnou, ale i jinými ženami, které podobná témata zpracovávají ve svých knihách, dokumentech či na divadle, hodně posunulo atmosféru v izraelské společnosti.

Mikve a bolest uší

To mě přivádí k vaší nejslavnější hře, Mikve, která byla několikrát uvedena i v Čechách.

Ke hře Mikve jsem se dostala právě přes tuto svou show. Navštívila ji totiž dramaturgyně jednoho telavivského divadla, zaujalo ji, jak na ni ženy i z ortodoxních kruhů pozitivně reagují, a ptala se, kdo mi píše texty. Řekla jsem, že si je píšu sama. Následovala otázka: Nechtěla byste pro nás napsat celovečerní hru? Odpověděla jsem, že klidně hned a že se bude jmenovat Mikve (posvátná lázeň – pozn. red.). Nakonec mi její napsání trvalo rok a půl, ale hra měla v Izraeli a poté i ve světě velký úspěch a otevřela mi dveře k další kariéře.

Prý jste v té inscenaci i hrála?

V první produkci ne, až ve druhé, která byla uváděna v jidiš. Já ovšem hrála v hebrejštině, jidiš neumím. Režisérem byl Micah Lewensohn, který je zároveň ředitelem telavivské dramatické školy Bei Zvi, kde jsem realizovala svůj další projekt, hru I ♠ MAMMA.

Ta byla nyní uvedena i v pražském Divadle ABC.

Verze, kterou režíroval Petr Svojtka, je vlastně světovou premiérou, protože jsem ji upravovala přímo pro toto divadlo. Je to už třetí podoba původního textu.

V čem jsou rozdíly?

Ta první byla psána pro vrstevnice ze školy, kde vztahy byly mezi spolužačkami, druhá pro profesionální divadlo s mnohogeneračním souborem, kde hlavní postavy byly v příbuzenském vztahu. Když jsem obě verze nabídla Svojtkovi, líbila se mu více ta první, ale já upřednostňovala druhou, rodinnou. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu a já do textu doplnila nové motivy – třeba smrt babičky, matky rodu, v den, kdy se narodí pravnučka. Chtěla jsem tím vzdát poctu oběma svým babičkám, které jsem měla velmi ráda.

Vzhledem k tomu, co jste prozradila o svých předcích z Maroka a Polska, musely být vaše babičky velmi rozdílné. Jak na ně vzpomínáte?

Měla jsem se svými babičkami skvělé vztahy, i když obě byly velmi velmi zvláštní. Společné měly jen to, že obě byly silné ženy a dokázaly se vyrovnat s tím, že se s nimi život nemazlil. Moje polská babička přišla o manžela velmi brzy, a tak se musela o všechno starat sama – o děti, finance i o domácnost. Když děda umřel, bylo mojí mamince devět let. A moje marocká babička? To byla naprosto výjimečná osobnost. Bylo jí teprve čtrnáct, když se poprvé stala matkou. Když se jí narodil můj otec, byla vlastně ještě dítě… A nakonec těch dětí měla dvanáct! Ona byla taková vědma, léčitelka. Jedna z mých nejvýraznějších vzpomínek je, že mi svými mastmi a dotyky dokázala vyléčit bolest uší, kterou jsem jako dítě v jednu dobu trpěla a se kterou si doktoři nevěděli rady. Už v raném dětství mezi námi vzniklo takové zvláštní pouto, jakési až spirituální spojení. A to přetrvává i dnes, když babička už nežije…

Tel Aviv

Dnes patříte v Izraeli k uznávaným autorkám. Vaše hry se uvádějí v Evropě, USA i v Mexiku.

Jsem na volné noze. Nepracuji jen pro divadlo, ale také pro film a televizi. Režíruji a spolupracuji s různými lidmi. Patrně kdybych se rozhodla věnovat jen psaní, tak by mě to velmi dobře živilo, ale je to proti mé nátuře. Má hyperaktivita mi nedovolí jen sedět a psát. Musím se pohybovat a dělat spoustu věcí najednou, riskovat. Být spisovatelem nebo dramatikem je strašlivě osamělé povolání. Jste stále jen sám se svými postavami v hlavě… Já ale mám ráda i denní kontakt s lidmi. Ráda píšu, ale stejně ráda režíruju a hraju. Jsem ráda, když se lidé smějí, ráda je šokuju, překvapuju.

Jaká je situace v současném izraelském divadle?

Divadelním – a vůbec uměleckým – centrem je samozřejmě Tel Aviv. Ale existují ještě dvě velká divadla na severu země. Já spolupracuju s různými divadly, jak těmi velkými, tak menšími, experimentálnějšími. Například svou novou hru o marockých černých panterech, kteří v sedmdesátých letech usilovali o společenskou změnu v Izraeli, jsem napsala na objednávku jednoho menšího divadla. Takové scény mě přitahují nejvíc.

Proč? Co máte v divadle ráda?

Hodně věřím v mladé lidi, ve studenty, kteří jsou velmi inovativní. Učím dramatické psaní a ráda si čtu jejich nápady. Zajímaví jsou především ti, kteří chtějí být režiséry. Možná bude pro vás zajímavé, že mají hodně rádi Kafku. Jinak je ale třeba zdůraznit, že v Izraeli pracuje velká spousta umělců různého zaměření, neboť umělecká tvorba je jedním ze způsobů, jak utéct od reality. Žít v Izraeli není snadné.

Rodina a politika

Jaká je současná situace v Izraeli?

Pokud jde o bezpečnost, nemyslím, že by v současné době byly v Izraeli nějaké větší problémy. Samozřejmě máme historicky velké problémy s Palestinci, které musejí být řešeny, ale ty jsou dlouhodobé a vůbec nevím, co se s tím problémem dá dělat. Nejspíše vést dialog, vzájemně si naslouchat.

Děje se tak?

Snahy jsou. Například ředitel izraelského festivalu Shalom pořádá setkání, kde dává dohromady umělce z různých stran – Izraelce, Palestince, beduíny, křesťany, Židy. Někteří Palestinci se dokonce právě zde poprvé dozvěděli o holocaustu. Lidé z různých konfliktních míst Izraele se pokoušejí stavět mosty. Ve vysoké politice je ovšem zájem, abychom si o sobě navzájem mysleli to nejhorší, považovali se vzájemně za příšery. I když to tak není. Proto je dialog tak potřebný. Ale ptáte-li se, žití v Izraeli není tak nebezpečné, jak by se mohlo zdát ze zpráv zahraničních médií. Nežijeme v permanentním strachu – i když je pravda, že se stále něco děje a občas je to dost pikantní. Ale časem přijdete na to, že je to celé jen politická hra. Jako všude ve světě. I u vás se prý teď hodně politikaří.

Jak se cítíte v Izraeli jako žena?

Hodně se změnilo od dob, kdy jsem byla malá. I když v ortodoxní společnosti stále platí mnohá zvláštní pravidla, ve společnosti se situace postupně, ale důsledně mění k lepšímu. Ženy se dostávají do vysokých pozic, do vlivnějších funkcí. Například nedávno byla jmenována soudkyní u civilního dvora první žena z ortodoxní komunity, zatímco v ortodoxní komunitě nemá ani právo vystoupit u soudu coby svědek. Takže mám radost, že se to hýbe. Vnímám muže a ženu jako střet či setkání dvou různých energií a je jen ku prospěchu, když se ženská energie přelije i do oblastí, kde dosud vládla pouze mužská energie.

Proměnilo se to i v rámci vaší rodiny?

Musím říct, že i když je můj muž velmi liberální, prošli jsme velkou evolucí. Když jsem si Daniela brala, sloužil v rozvědce, v tajné službě, ale chtěl odejít, hledal něco jiného. A když jsem začala intenzivně veřejně vystupovat, tak se odhodlal svou práci opustit. Byl chvíli bez práce, rodinu jsem živila já a on se věnoval dětem. Naučil se nejrůznější domácí práce včetně vaření. To byl asi důvod, proč nechtěl třetí dítě. Dnes už je to tak, že si povinnosti dělíme napůl.

Máte tři děti…

Nejprve se narodil syn, pak dcera a po delší době ještě jeden syn. To vám musím vyprávět. V Izraeli je více než kde jinde prvotním životním úkolem ženy mít co nejvíce dětí. Až taková politická povinnost. Máme to v genech. Strach, že náš rod nepřežije… Já měla dvě děti a chtěla třetí, ale můj muž byl proti. Došlo to se mnou tak daleko, že jsem začala být doslova posedlá myšlenkou dalšího syna. Zdálo se mi o něm a v tom posledním snu se mnou mluvil: Udělali jsme smlouvu, a tys ji nesplnila… Byla jsem z toho úplně hysterická, jako bych byla pod vlivem nějaké drogy, a řekla jsme manželovi, že MUSÍM mít syna, a jestli jej nemůžu mít s ním, najdu si někoho jiného.

A on vašemu nátlaku podlehl…

A dnes jsme tomu všichni rádi.

Mluvíte vášnivě o své rodině. Je pro vás tedy důležitější než kariéra? Co pokládáte za svůj největší životní úspěch?

Když se ptáte takhle, samozřejmě že rodina je nejvíc. A s tím souvisí i to, že za svůj největší životní úspěch považuji své děti. Vždycky jsem si říkala, že jsou to naše nejdokonalejší výtvory. To nejdůležitější, co po nás zůstane. Právě proto jsem se rozhodla, že si u třetího dítěte, které jsem si prosadila, prožiju veškerou bolest. Rozhodla jsem se rodit bez epidurálu. A po téhle zkušenosti, kdy jsem dosáhla prahu bolesti, jsem si řekla: Když jsem dokázala tohle, dokážu už všechno…

Divadlo si vybralo mě

Čím je pro vás divadlo? Proč se mu stále věnujete?

Já si divadlo nevybrala, divadlo si vybralo mě. I když jsem v životě psala scénář k TV seriálu nebo filmový scénář, divadlo si mě vždycky znovu přitáhlo. Je to prostor, který se mě plně dotýká, je daleko hmatatelnější než všechny ostatní umělecké formy. Pro mě to není ani tak experimentální, jako zážitkový prostor (slovní hříčka: experimental – experiental, pozn. překl.), ve kterém vycházím ze svých zkušeností a pracuju s nimi. Před dokonalou zápletkou dávám přednost situacím, které vycházejí z mých vlastních zkušeností či zkušeností lidí kolem mne. Teprve tím se v textu kumuluje dostatečná energie, která pak může přejít na diváky.

Co chystáte pro mladoboleslavskou scénu?

Příběh hry Tajemství, která se momentálně hraje v Izraeli a kterou budu režírovat v Mladé Boleslavi, je velmi blízký mému srdci. Je o objevování sebe sama, své duše a svého těla, o objevování velkých i malých tajemství, která se v člověku skrývají.

Jaká například?

Člověk je pro mne oceán. Vidíte jen povrch, ale ne hlubiny. A mne zajímají ty hlubiny. Proto píšu hodně o ženách. Ženy jsou totiž považovány za součást skrytého světa. Jako Měsíc, jako nepsaná část Tóry – kabala. Ta je návodem, jak změnit sebe sama. Obsahuje tajemství. Všechna tajemství jsou součástí skrytého světa. Pokud se mi v Boleslavi podaří vynést část tohoto skrytého světa na světlo a zprostředkovat jej divákovi, budu spokojená.

Můžete na závěr uvést nějakou svou oblíbenou židovskou moudrost?

Řeknu vám příběh, který nějakým způsobem propojuje několik věcí, o kterých jsme mluvili… Vyprávěl mi ho otec. Je to příběh o jednom legendárním chasidském vůdci, který se jmenoval Ba’al Šem Tov. Kromě toho, že byl vůdcem, to byl také řezník. Přišel za ním muž, který chtěl poradit, jak má zabít zvíře. Ale Ba’al nebyl doma, a tak se muž rozhodl nabrousit si nůž. Neměl ale vodu, a tak si ji šel vyžádat od souseda. Ten mu řekl: Ba’al Šem Tov k broušení nikdy vodu nepotřebuje. – A co tedy používá? zeptal se muž. Své slzy…

Easy

Byla jsem na návštěvě jednoho českého města a pan starosta mi průběžně říkal: „Máme krásný židovský hřbitov, měla byste si ho prohlédnout. Ví hef e vandrful džúiš símitry – jú šud sí it! “Když to zopakoval asi podesáté, odpověděla jsem: „… a nějaké živé Židy tu nemáte?“ Daleko raději bych si povídala s nimi než s těmi mrtvými.

To byla první slova, která jsem od Hadar Galron slyšel. Bylo to na festivalu izraelského divadla v Tel Avivu, když zahajovala setkání zahraničních hostů s izraelskými divadelníky. A pokračovala: No a vy nyní – na rozdíl ode mě tehdy – máte jedinečnou možnost promluvit si s živými Židy, dokonce s živými Židy provozujícími živé umění. Celé zhruba tříhodinové setkání moderovala okouzlujícím způsobem. Vtipně, ironicky, sarkasticky. Způsobem, jaký známe od Kohna a Roubíčka z českých židovských anekdot.

Po setkání jsem za ní zašel: Vy jste Hadar Galron? – Ano. – Ta Hadar Galron? – ??? – Ta Hadar Galron, co napsala Mikve? Rozesmála se. Ano. – Promiňte, ale nikdy by mě nenapadlo, že máte takový smysl pro humor. Tahle ignorantská poznámka by každého na jejím místě urazila. Ona však s šarmem odpověděla: Víte, já tak trochu dělám do stand-up comedy. To mě překvapilo. A… nenapsala jste tedy taky nějakou komedii?! Od vás by mě velmi zajímala. Přes mou předchozí impertinenci po chvíli váhání odpověděla: Abych byla upřímná, jednu mám právě rozepsanou… A právě touhle větou začala naše spolupráce.

Cestu k Hadar jsem měl ulehčenou tím, že jsem Čech. Ano, zní to možná překvapivě, ale je to tak. Pokud můžeme o někom říct, že je čechofil, pak je to Hadar Galron. Česko si zamilovala dávno předtím, než se u nás hrály její hry. Má tu spoustu přátel a – jak sama říká – cítí se tu jako doma. S Čechy vnímá jakési zvláštní souznění. Inscenaci Mikve v boleslavském divadle dokonce považuje za jí nejbližší mimoizraelské nastudování této hry – nejosobnější, nejcitlivější, nejsrdečnější. Čeština je ale pro ni jazykem zatím neproniknutelným – mého kolegu dramaturga, který se jmenuje JIŘÍ, přejmenovala na EASY…

V posledních měsících tráví Hadar v Čechách pracovně opravdu hodně času. Těžko říct, jak se její vztah k naší zemi během téhle doby vyvine. Každopádně by třeba o Česku mohla napsat novou hru. Nepochybuji o tom, že by byla přesná. Jen váhám, jaký žánr by jí z toho vyšel – tragédie, fraška… nebo něco jiného?

Petr Svojtka

• Autor: Vladimír Hulec a Jana Soprová
• Publikováno: 28. května 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hadar Galron: Ba’al Šem Tov k broušení nikdy vodu nepotřebuje

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ