Divadelní stereotypy ženského údělu
Izraelská autorka Hadar Galron si získala popularitu hrou Mikve, která prostřednictvím tradiční rituální lázně, v níž se židovské ženy očišťují, otevírala některé současné problémy. Text silně vázaný na určitou specifickou enklávu – šlo především o ortodoxní věřící – kupodivu fungoval i v jiných souvislostech. Nabízel totiž silné téma, protože zdaleka nešlo jen o víru, ale o postavení žen ve společnosti a Galron se podařilo napsat opravdu živé a přesvědčivé postavy.
V inscenaci hraje devět hereček všech věkových kategorií,všechny muže pak ztvárňuje jediný herec – Lukáš Jurek… FOTO MICHAEL TOMEŠ
Úspěch Mikve zřejmě vedl dramaturgii Městských divadel pražských k tomu, že sáhla i po její hře I Love Mamma, kterou uvedla vlastně ve „světové“ premiéře, protože autorka na ní s inscenátory přímo spolupracovala a vytvořila tak novou verzi. Podle samotné Galron hra I Love Mamma vznikla jako závěrečná práce studentů divadelní akademie. A přes všechnu další práci je to na ní vidět. Zvláště první polovina je spíše jen skládankou jednotlivých monologů, které občas mají až skečovitý charakter. Bohužel tentokrát se přes všechno ujišťování autorka skutečných problémů jen dotýká a tzv. ženské téma je prezentováno jen přes dobře známé stereotypy ženského údělu. Děti se tedy rodí, vychovávají, bouří atd. To vše v jedné rodině matek a dcer, včetně jedné snachy. A také muže, kterého v inscenaci v nejrůznějších podobách hraje jeden herec. V galerii postav pak najdeme typy žen, které jsou přesně odpozorovány ze života, někdy skutečně vtipně, ale to je tak vše. Zastoupena je příslušnice ortodoxní víry, ambiciózní kariéristka, bárbínovitá herečka, uštvaná žena s dětmi, single doktorka s marnými pokusy o umělé oplodnění, naivka v očekávání a všemi uznávaná zakladatelka rodu, šik babička.
Ve druhé polovině Galron do jisté míry opouští veselé momentky a přitvrdí, dojde i na laktační psychózu (doslova) a sebepoškozování. Autorka ale všechno jen tak lehce nadhodí, i její oblíbené téma – vzpoura proti ortodoxní části společnosti – má předvídatelný vznik i vývoj. Jako bychom sledovali typický televizní seriál, najdeme zde všechna oblíbená klišé. Scéna dcery Riki s arabským zdravotním poradcem se pak dost povážlivě pohybuje na hranici vkusu. Nakonec vše směřuje k happy endu, který je završen holdem všem matkám, tady personifikovaným úmrtím milované babičky.
Režisér Petr Svojtka na slovo rozhodně nespoléhá, naopak vyšperkovává inscenaci filmem, zpěvem, světlem, je zde hodně ruchu a energického dění. Všech devět hereček včetně těch nejmladších přesně pointuje své výstupy, daný typ spolehlivě drží a diváky okamžitě vtáhnou do lehce ironizující nápodoby všedního života svých hrdinek. MDP mají spolehlivý titul, který určitě naplní hlediště. Nic proti tomu ani proti nikomu, komu konvenuje tento typ textů. Ale na rozdíl od Mikve se zde závažnost tématu vyhlašuje spíše v programu než na jevišti a největší roli asi hrála možnost obsadit podstatnou část ženského souboru.
Hadar Galron: I Love Mamma. Překlad Ester Žantovská. Umělecká asistentka Hadar Galron Nufar Hurvitz. Dramaturgie Jiří Janků, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Kateřina Hájková, pohybová spolupráce Svatava Milková, hudba Jiří Janouch. Premiéra 17. března 2018 v Divadle ABC.
Komentáře k článku: Divadelní stereotypy ženského údělu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
