Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kam kráčíš, Woyzecku?

    HaDivadlo ve druhém inscenačním projektu sezony, jež nese jméno Práce, přesvědčivě prokázalo, že slovo experiment stojící v titulu jeho mateřsky zastřešující organizace ještě neztratilo smysl. Už plakát k inscenaci Woyzeck, který vyjadřuje poetickou spřízněnost se surrealistickými westerny Alexandra Jodorowského či Clinta Eastwooda, dává jasně na vědomí, že k dramatickému fragmentu německého bouřliváka se v podpalubí Alfa pasáže nepřistupuje s muzeální pietou. Naopak, s příkladnou péčí se zde resuscitují veškeré podněty pro revoltu v linii politické, etické i estetické.

    Woyzeck Marka Kristiána Hochmana se stává mučedníkem, jenž provokuje utlačované ke vzpouře FOTO KATEŘINA BARVÍŘOVÁ

    Pro Miroslava Bambuška, který je pod inscenací podepsán rovněž jako spoluautor textu, představuje Büchnerova předloha především bojové centrum eruptivních výbojů, jež míří mnoha směry a nezřídka zasahují cíl. K sekundárnímu arzenálu textové předlohy Woyzecka pak patří mimo jiné Büchnerův protivládní leták Posel hesenského venkova, Zjevení Sv. Jana či myšlenky filosofa Jana Patočky.

    Děj se příznačně odehrává v turistickém letovisku na břehu Baltského moře nedaleko bývalé nacistické raketové základny u Peenemünde. Napětí pramenící z bezprostřední koexistence rozjuchané společnosti, která se hodlá ubavit k smrti, s permanentní přítomností hrozby válečného konfliktu je zdrojem sugestivní preapokalyptické atmosféry jevištního dění, kterou velmi dobře podtrhuje scénografické a kostýmní řešení Jany Prekové. Ani zde se inscenace nezříká apelativních symbolických citací, jako je žlutá pláštěnka švédské klimatické aktivistky Grety Thunberg coby jeden z výrazných vizuálních atributů hlavní postavy. Scénografii v halucinačních scénách adekvátně doplňují nervní projekce z autorské dílny Martina Čiháka, které nezastírají inspiraci mimo jiné v klipové tvorbě Einstürzende Neubauten.

    Zásadní významotvornou pozici zastává hudba Tomáše Vtípila, která je autenticky prezentována autorem osobně sestavenou a živelně dirigovanou kapelou. Vtípilova schopnost přetavit Bambuškovy tvůrčí vize v ambivalentně působící zvukové plochy, v nichž si podávají ruce odkaz Richarda Wagnera, Blixy Bargelda, lidového kupletu i infernálního country, je finálním aspektem, jenž dotváří audiovizuální gestus inscenace do schizofrenní varianty scénického oratoria.

    Důmyslně vystavěná inscenační katedrála by se však snadno mohla zřítit, nebýt kolektivně soustředěného výkonu hereckého souboru, který opět suverénně demonstruje vysokou úroveň své aktuální formy. Mark Kristián Hochman, který v hlavní roli mimo jiné promlouvá bezchybně artikulovanou němčinou, je přesvědčivý ve všech schizoidně roztříštěných podobách Woyzeckova charakteru: coby autorovo alter ego, společností mučený podčlověk, hořící pochodeň zvěstující apokalypsu i mesiáš proti své vlastní vůli.

    I postava Marie je v brněnské inscenaci symbolicky povýšena: na trojjedinou bytost, v níž se prolínají rysy původní Woyzeckovy partnerky, Marie-bohorodičky a Máří Magdalény. Kamilu Valůškovou, která výborně kombinuje dívčí něhu s nespoutanou živočišností a bolestí z dezorientace ve vlastních citech, doplňují hostující zpěvačky Jana Vondrů a Pavla Klusová, v jejichž projevu se setkává stylizace operní s temně post rockovou.

    Dekadentně zhýralé zlo, jež nepostrádá gestapácko-estébácké rysy, v tomto danse-makabrálním reji představují: doktora Mengeleho virtuózně evokující Jiří Miroslav Valůšek, čertovsky přislizlý Tambor Jana Lepšíka, jenž po čase oprášil své schopnosti taneční i muzikální, a zejména Simona Peková, pro niž je Hejtman, rtuťovitě interpretovaný jako masakrózní kompilát Klause Kinskiho a markýze de Sade, jednou ze životních rolí. V roli Markéty se alternují Marie Ludvíková a Agáta Kryštůfková, první je svůdně protřelou verzí Štěpánky Haničincové, druhá pak sexy učitelskou novickou.

    Bambuškova brněnská premiéra vrací na scénu HaDivadlo drsné, punkové a divoce řvoucí. Woyzeck je nekompromisním kopancem do divákových slabin i Gesamtkunstwerkem pro rok 2019. Nutno zříti!

    HaDivadlo, Brno – Georg Büchner a Miroslav Bambušek: Woyzeck. Překlad Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera, režie Miroslav Bambušek, dramaturgie Matěj Nytra, výprava Jana Preková, hudba Tomáš Vtípil, filmové projekce Martin Čihák. Premiéra 12. března 2019 (psáno z premiéry a třetí reprízy 21. března).


    Komentáře k článku: Kam kráčíš, Woyzecku?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,