Básník a klaun pod jednou střechou
S divadelními biografiemi se v posledních letech roztrhl pytel – jen namátkou: Hegerová, Kryl, Mašková a Štaidl, Voskovec a Werich, Kafka, profesor Holý, Václav Havel nebo Olga Havlová… Nově do této řady přispělo Studio Švandova divadla pohledem za zdi Werichovy vily na Kampě, kde národem milovaný komik žil po dvacet let v těsném sousedství s básníkem „temných časů“ Vladimírem Holanem. Scenárista Pavel Jurda uviděl v nesnadném soužití dvou vyhraněných osobností příležitost pro konfrontaci jejich uměleckých i lidských naturelů, dvou výjimečných osudů vymezených stejným rokem narození a smrti.
Luboš Veselý (vlevo) dokázal zobrazit Holanovu uhrančivou ironii i momenty bloudícího vědomí, Miroslav Hanuš ztvárnil Wericha jako sebestředného klauna, jehož kdesi uvnitř hlodá červ smutku a osamělosti FOTO JAKUB JÍRA
Jurda do hry důmyslně včlenil řadu autentických citací, dopisů, rozhovorů, veršů a pojmenoval ji po jedné z Holanových válečných próz Hadry, kosti, kůže. Tato slova vyvolávali podomní sběrači starého textilu a zvířecích kožek. Už ironický název naznačuje, že se pohled do Werichova a Holanova soukromí mezi lety 1948 a 1980 soustředí spíš na neradostnou každodennost, momenty deziluze či smutku.
Zvlášť postava Wericha boří zažitou představu. Miroslav Hanuš ho hraje jako smutného klauna, který zavírá oči před hořkou socialistickou skutečností i nejistotou své dcery a uhýbá k bodrému mudrování nebo kulinářským zážitkům. Vy máte štěstí, říká Werich Holanovi, vy žijete v jiném světě, mimo čas. Jste svobodný člověk. To já nedokážu, kašpar potřebuje publikum. Obecenstvo stejných zbabělců, jako je on sám. Nekompromisní introvertní básník Holan (Luboš Veselý) zatím čelí nejen režimu, který mu nedovolí publikovat, ale i krajní existenční nouzi a postižení své dcery. Bojuje verši, vzteklou ironií i sebeironií, životem na pokraji zešílení.
Inscenace, které nový umělecký šéf smíchovské scény Martin Františák vtiskl charakter temné expresionistické balady, má ještě dalšího „hrdinu“. Samotnou zahradní vilu, která se ve výtvarném řešení Evy Jiřikovské stala jakousi magickou bytostí, jež umělce a jejich rodiny pohltila ve svých útrobách, i prostorem, v němž se zjevují duchové mrtvých i žijících, například Jiří Voskovec. Domem rovněž bloudí a na kytaru s neonově zářícím krkem hraje přízrak Josefa Dobrovského (Abbé), někdejšího obyvatele vily trpícího šílenstvím a depresemi. Ve ztvárnění Jana Mansfelda je nejen vtělením „prokletí“ obyvatel vily, ale i pomocným dramatickým instrumentem – průvodcem časem i představením. Abbého ne zcela vyjasněné místo ve struktuře inscenace ale bohužel zpočátku brzdí tok děje, stejně jako poněkud školní opakování notoricky známých faktů spojených s nástupem komunistické moci.
Do příběhu vtáhne až intenzita Holanovy osobní tragédie před koncem první poloviny. Především díky naprosto usebranému a empatickému výkonu Luboše Veselého. Dokázal vyjádřit téměř nesdělitelné – básníkův k nesnesení napínaný klid, uhrančivou ironii i momenty bloudícího vědomí. Miroslav Hanuš to má v roli Wericha těžší, zjevně se nechce pouštět do imitace hercova projevu a chvíli mu trvá, než najde vlastní osobitý výraz pro werichovský temperament a mluvní klišé. S postupem večera se mu daří čím dál lépe vystihnout mentalitu navenek rozmáchlého, sebestředného klauna, jehož kdesi uvnitř hlodá červ smutku a osamělosti. Oba protagonisty přesně a citlivě doplňují Andrea Buršová a Bohdana Pavlíková v rolích Werichovy a Holanovy manželky nebo Denisa Barešová, která hraje dcery obou párů.
Herecké výkony a specifická zapamatovatelná atmosféra jsou devízou inscenace. Nejasný je ovšem smysl tohoto divadelního převyprávění příběhů slavných (stejně jako mnoha dalších na českých scénách). Jen zřídka se podaří kromě připomenutí výjimečných, pohnutých či rozporuplných osudů dospět k nějakému svébytnému inscenačnímu tvaru, který by oněm biografiím dával další, interpretační nebo metaforický rozměr, jako se to povedlo třeba v Korespondenci V +W v Divadle Na zábradlí. Většinou, jako i v případě tohoto jinak kultivovaného představení, převládá v lepším případě pocit, že jsme absolvovali zajímavou dějepisnou či literární přednášku.
Švandovo divadlo, Praha – Pavel Jurda, Vladimír Holan, Jan Werich: Hadry, kosti, kůže. Režie Martin Františák, dramaturgie Martina Kinská, výprava Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher. Premiéra 21. září 2019.
Komentáře k článku: Básník a klaun pod jednou střechou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
