Haf! Psi ovládli Přelet nad loutkářským hnízdem
Hned jak se narodil, bylo jasné, že ho nikdo nebude chtít. Proto skončil na smetišti. To, co mu příroda ubrala na kráse, mu přidala na odvaze, vytrvalosti a víře, že na světě musí existovat aspoň jeden člověk, který by ho mohl mít rád. A tak se vydal na cestu – hledat lásku. Řeč je o Psovi (Pří)tulákovi, jehož strastiplný, zábavný i dojemný životní příběh na Přeletu nad loutkářským hnízdem sehrálo slovenské Divadlo PIKI, tedy Katka Aulitisová a Ľubo Piktor. S vynalézavostí a zručností: jenom všichni ti psíci z boty, rukavice, mopu! Kuchyň se ve vteřině změní v popelářské auto, v metro, v kotec v útulku – vše s důvtipem, pořád je možno se těšit na další a další nečekaná situační řešení. A co více: představení v sobě nese značný étos – ani stopy po didaktické naučnosti, a přesto tvůrci od první do poslední chvíle intenzivně sugerují svůj vlídný náhled na svět, který dokáže být bolestně krutý, ale také krásný. A který můžeme krásnějším činit i my.
Pes (pří)tulák slovenského divadla PIKI FOTO MICHAL DRTINA
Psovi (Pří)tulákovi podle mě nemůže konkurovat žádné z letošních českých přeletových představení (neviděla jsem jen Jeho tygra Traumatizovaných tygříků ze ZUŠ F. A Šporka v Jaroměři). Ani Dášeňka aneb psí kusy – haf! Divadla Husa na provázku, která získala Cenu Erik za nejlepší loutkářskou inscenaci uvedenou v předchozí sezoně. Byť vyprávění inspirované Čapkovou knížkou má k Psovi (Pří)tulákovi po všech stránkách blízko: Jiří Jelínek a Anežka Kubátová jsou dojemní jako zestárlý Karlíček a Olinka, kteří se snaží vzpomenout si na všechny ty psíky, se kterými prožili život. Scénky z psího života předvádějí taktéž s hravostí, předměty v jejich rukou se metaforicky proměňují: ubrus politý kávou se stane tělem dalmatína, na tělíčkách Barbie se dobře vyjímají hlava psíka či kočky soupeřících v soutěži krásy, k tomu plyšové hračky, prstové loutky… Představení má větší ambici oslovit i dospělé, odtud všemožné vtípky narážky literární. Skvělý kabaret – jakkoli někde zábavnější více, někde méně.
Výtvarné kouzlení
Divadelně-loutkářsky nejpůsobivější shledávám dvě drobnosti, v nichž naplno promluvila fantazie výtvarná, slov téměř netřeba. Loutky Antonína Maloně v magicky nasvíceném prostoru v představení Divadla Líšeň Andělé z lesa na motivy romské pohádky. Poetické, křehké, múzické představení, v němž ožívají větve a kořeny a andělé se za dívčina zpěvu promění v nádherného ptáčka. V Pohyblivých obrázcích jako by přímo před námi Hana Voříšková tvořila nové světy: figurkami stínového divadla i na živo kreslenými linkami. Brázdy pole, kterými právě prošel oráč, se promění v ptáky a sešikují se v lidský obličej. Na molu čeká poutník a při západu slunce nasedá do lodičky. Nad vodou poletuje slunce jako míč, kterým si pinkají dvě postavičky… To vše za sugestivního hudebního doprovodu Heleny a Jiřího Vedralových. Hladivé, tak trochu melancholické zastavení v čase.
A stínové divadlo – one man show ještě jednou: Tomáš Hájek (Bažantova loutkářská družina) vtipně zadaptoval Verneův románu Zmatek nad zmatek pro meotarové jeviště a odehrál ho ve svižném tempu, přičemž si pohotově poradil i se ztrátou jedné ze stínových postaviček. Uznání hodné, byť v konfrontaci s Voříškové básnivými obrazy přeci jen popisné, opřené spíše o energicky přednášený text nežli o divadelní imaginaci.
Loutkové divadlo bez loutek?
Na první pohled by se zdálo, že Láska ke třem pomerančům v podání Geisslers Hofcomoedianten nemá na loutkářském festivalu co dělat: sedm šikovných mladých herců s pomocí dvou desítek banánových krabic sehraje variaci na příběh zamilovaného prince. Označení „vizuálně-groteskní divadelní koktejl“ je myslím případné, s loutkovým divadlem nemá nic společného. Jenže to do značné míry ani představení většiny profesionálních loutkových souborů, které se festivalu zúčastnily! Ikara Divadla DRAK, Velblouda, rybu, slepici aneb Námořnickou historii Naivního divadla Liberec i O dvanácti měsíčkách Divadla Lampion spojuje touha loutkoherců po činoherním hraní – a přestože jde o představení vlastně poutavá, všechna mě znovu utvrdila v tom, že by se loutkářské soubory měly držet svého kopyta a nebát se loutkářského řemesla.
Divadlo pro diváky nebo pro herce?
Také Buchty a loutky si spíše hrají s panenkami, alespoň v Perníkové chaloupce. Herci před začátkem zapředli hovor s dětmi v hledišti, představení má být vhodné pro děti od tří let a dalo by se čekat, že bude velmi kontaktní. Ale opak je nakonec kupodivu pravdou! Po celou dobu jsem měla dojem, že Buchty a loutky nás v hledišti vlastně nepotřebují, že si tak sami mezi sebou baví, přičemž trochu improvizují, hodně podehrávají. Stejně do sebe uzavřené mi připadlo i představení Studia DAMÚZA A pak se to stalo!, byť to bylo naopak v deklamaci velmi formální, expresivní. Jako by si Johana Vaňousová, Diana Čičmanová a Zuzana Vítková prostě jen zkoušely etudy. Přitom představení je pohříchu nabádavé – děti, češte se, čistěte si ouška a smrkejte do kapesníku, jinak nedopadnete dobře!
Paradoxně tak kontaktněji působilo představení Viď, Alenko!: variace na Alenku v říši divů, sehranou s pomocí náčiní, které najdeme v každé kuchyni – s pařáky na knedlíky, otvíráky, pečícím papírem, těstem vytvarovaným do válečku, klobásami zavěšenými na ramínku, atd., atd. Velmi chytře vymyšleno – a rodinný soubor Rámus dokázal, že označení „amatérský“ nelze brát kvalitativně. A dal za pravdu organizátorům festivalu, že je inspirativní v programu kombinovat představení profesionální a amatérská.
Komentáře k článku: Haf! Psi ovládli Přelet nad loutkářským hnízdem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
