Hala Moughanie: Odpadky jsou všude
Dramatička Hala Moughanie se narodila v roce 1980 v Bejrútu. Její dětství bylo poznamenáno občanskou válkou, která ničila zemi do roku 1990. Poté odjela s rodiči do Francie, kde žila patnáct let. V Paříži vystudovala na Sorbonně literaturu a filozofii. V roce 2003 se vrátila do své rodné země, kde pracovala jako učitelka a novinářka. Během válečného konfliktu v roce 2006, který proti sobě postavil Izrael a Libanon, se angažovala jako humanitární pracovnice a specializovala se na mezinárodní spolupráci. Založila sdružení Madina, pomáhající libanonským institucím zlepšovat veřejné služby. Nyní pracuje v Libanonu jako konzultantka při nejrůznějších rozvojových projektech. Vedle toho píše divadelní hry. Dosud publikovala tři dramatické texty: Zmlkni a kopej (Tais-toi et creuse, 2008), Moře je mým národem (La mer est ma nation, 2017) a Memento mori (2019). Do povědomí světové kulturní veřejnosti se dostala v roce 2015, kdy hra Zmlkni a kopej získala divadelní cenu Prix RFI Théâtre, udělovanou rozhlasovou stanicí Radio France Internationale (RFI).
Libanonská dramatička Hala Moughanie se ve svých politicky angažovaných hrách zabývá tématy, jako jsou válka, uprchlictví, islamismus či násilí páchané na ženách FOTO ARCHIV AUTORKY
Proč píšete pro divadlo?
Je to prostor, který mi umožňuje odhalovat napětí skrývající se v podtextu společenských vztahů. Nejvíc mě zajímá právě politický aspekt psaní. Jakmile proti sobě postavíte různé postavy, hlasy, můžete konflikty rozebrat podrobněji.
Mohla byste krátce představit libanonské divadlo?
Je velmi různorodé: máme tu vše od populárních skečů písničkářů až po elitní divadla. Najdete tu performery, multižánrové produkce… Texty ke čtení ale nejsou běžné. V Libanonu za sebou divadelní produkce často nezanechají písemnou stopu. Spolu s několika málo dalšími, jako třeba s Valérií Cachard, která cenu RFI získala loni, se tuto odlišnou formu snažíme rozvíjet.
Jak vzniklo Moře je mým národem?
Jeho vznik souvisí s mou první hrou Zmlkni a kopej, v níž jsem se věnovala tématu paměti libanonské občanské války. Nebyla dobře přijata ani v Libanonu, ani v zahraničí, takže se skoro osm let nikde nečetla. Teprve pak mě překvapilo ocenění stanice RFI, která oceněným spisovatelům nabízela podporu při tvorbě nového divadelního textu. Najednou jsem si uvědomila, že mé texty mohou mít odezvu a že bych zase měla začít psát. Textem Zmlkni a kopej jsem navíc k válce neřekla všechno. Chtěla jsem se více rozepsat o vztazích jednotlivých komunit, skupin lidí, které si navzájem připadají cizí. A hlavně jsem se chtěla zabývat otázkou, co a jaký může být exil.
Tehdy se mluvilo o vlnách uprchlíků přicházejících do Evropy, i když ve srovnání s Libanonem jich Evropa přijala málo. Libanon přijal přes milion a půl syrských utečenců a dodnes hostí statisíce palestinských vysídlenců. Historicky vzato sám vznikl jako země uprchlíků. Různé skupiny tady hledaly útočiště, protože se v okolních zemích cítily v nebezpečí. Chtěla jsem popsat komplexnost vztahů, kde si navzájem všichni připadají jako cizinci, ale přitom musí sdílet stejný geografický prostor.
Vrstvy odpadků a skládky ve vašich hrách působí jako metafora mnoha let utrpení, které Libanon prožil. Proč právě odpadky?
Odpadky ve hře Moře je mým národem jsou opravdu metaforickým vyjádřením světa. Nicméně všechny mé texty se odehrávají na neobvyklých místech: na návsi vylidněné vesnice, jež se podobá chátrající rajské zahradě, nebo na skládce jako Zmlkni a kopej. Vedle odpadků jsou ale důležitá i místa sama. Vždy se jedná o lokality mimo města. Místa, kde se normálně nežije, kde neprobíhají sociální interakce běžným civilizovaným způsobem. Mohou tak zároveň skýtat příležitost vytvořit nový svět, nacházejí se totiž za okrajem rigidně uspořádaného města. Jenže se tak nikdy nestane, protože postavy nejsou schopné vztahy přeorganizovat. Nedokážou vytvořit novou společnost. Odpadky a hniloba pro mě nepředstavují pouze to, čím jsme si prošli v Libanonu, i když jsme tu samozřejmě měli odpadkovou krizi – to se ale stává i jinde, třeba v mnoha afrických zemích. Hory odpadků jsou všude. Jakmile je ale začneme využívat jako metaforu, postavy se mohou vyjadřovat bez obalu. Protože už se ocitly na nejzazším okraji, na úplném dně jakési lidské stoky, nezbývá jim než být samy sebou.
Mají události posledních měsíců v Libanonu dopad na vaše psaní? A na čem teď pracujete?
Které konkrétní události máte na mysli? Libanon prochází už víc než rok a půl temným, strastiplným tunelem, mluví se o ekonomické a finanční krizi, proběhla lidová povstání, stát krachuje a nadto došlo 4. srpna k výbuchu bejrútského přístavu, což bylo pro zemi jako poslední rána z milosti. Přestože pozorně sleduji dění kolem sebe, nemám zájem zaznamenávat okamžité prožitky nebo události. Myslím, že to není úkolem literatury. Využívám však téhle chvíle, abych zpracovala právě období před rokem a půl. To znamená před 17. říjnem 2019, který jsme trochu unáhleně nazvali revolucí. Tohle bouřlivé období mě donutilo zamyslet se nad tím, co nás k současnému úpadku a povstání mohlo dovést. Nebude to ovšem divadelní hra, nýbrž román.
Komentáře k článku: Hala Moughanie: Odpadky jsou všude
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
