Halka na pokraji nervového zhroucení
Popsat, co se na jevišti během představení – či spíš inscenované jevištní akci – trojice pražských hereček Halky Třešňákové, Petry Nesvačilové a Jaroslavy Pokorné S hlavou bez paty v Teatro Roxy/NoD děje, je téměř nemožné. Dobrat se podstaty, kterou nelze pojmenovat, protože stále uniká. Chtít pojmenovat nepojmenovatelné znamená upozornit na vlastní hranice, píše se v programu…
V úvodu přichází Halka Třešňáková a chystá scénu – stůl, židle. Od začátku je jakýmsi diktátorem a manipulátorem, režisérem jevištního dění. Přikazuje a rozkazuje dvěma herečkám v podání Petry Nesvačilové a Jaroslavy Pokorné, které si vše nechávají poslušně líbit. Křičí, pochodují, psychicky se obnažují. Ona je sleduje reflektorem, vystavuje nepříjemným, často ponižujícím situacím. Zdánlivě jako by šlo o metodu avantgardního divadelního režiséra, který chce z herců vydobýt maximum autenticity.
Jaroslava Pokorná, Halka Třešňáková, Petra Nesvačilová. FOTO NoD
Na jevišti je od začátku řada provázků kladkou přes strop spojených s různými objekty. V určitých vypjatých okamžicích za ně Třešňáková tahá. Většinou začne hrát hudba a herečky do ní zpívají či tančí, jednou ale spadne ze stropu koruna a Třešňáková ji věnuje Jaroslavě Pokorné. Jindy si na sebe vylije pohár s vodou a ke konci začne těmito kladkami ze stropu shazovat vycpané igelitové pytle a nechává je padat na hlavu (nebohé) Petry Nesvačilové nebo dokonce svou vlastní. Děj získává čím dál šílenější, běsnější, hysterický charakter. Třešňáková začne pobíhat, křičet, válet se po zemi. Obě herečky se mezitím obléknou do aristokratických barokních šatů a odejdou. Se třemi upečenými vdolky (ty po celé představení připravuje v elektrické troubě na boku scény Petra Nesvačilová) mizí i Třešňáková. V pozadí scény se otevírá jakýsi vermeerovský obraz dvou dam sedících u prostřeného stolu (Nesvačilová, Pokorná) s dívkou stojící nad nimi (Třešňáková) a nalévající jim víno. Tma. Konec.
S hlavou bez paty je vědecký Battlezone. FOTO archiv souboru
Zhruba hodinová performance S hlavou bez paty se v podstatě nedala vydržet. Někteří diváci se (asi upřímně) během produkce mnoha situacím smáli, mnozí jen (upřímně) zírali, co se to před nimi odehrává. Obdivuju všechny aktéry – hlavně tři performerky – že se do takového běsu a šílenství pustili. Nicméně trochu ohledu na diváky (kultivace akce), anebo ještě větší tělesná i fyzická dřeň, ještě hraničnější děs a běs, by akci pomohly.
Záběr z natáčení videa pro projekt S hlavou bez paty. FOTO archiv souboru
Zdá se, že čím dál víc se v experimentálním divadelním prostředí objevují tyto – nazval bych to – konceptuální performance. Důležitější než samo provedení (a srozumitelnost pro diváky) je pro ně charakteristické vyhraněné téma, koncept, jež jsou důsledně naplňovány vesměs co nejméně artistními (či předem propracovanými) hereckými prostředky s cílem vyplavit na povrch a projít nějakou přímou zkoumanou zkušeností, pocity, emocemi. Do této linie by se z nedávné doby dala například zařadit performance Missing skupiny Seconhand Women (které je mj. Třešňáková členkou) na 4+4 dnech v pohybu, některé projekty Jiřího Adámka (zvl. Teritorium v NoD a aktuální Řekni něco v Alfredu ve dvoře), inscenace Mileniny recepty Simony Petrů a Kamily Polívkové ve Studiu Hrdinů nebo drsné Protože jsem to nikdy nikde nedělal, už asi budu Jana Kačeny v MeetFactory. Ale nejen u nás lze tyto tendence vystopovat. Na nedávném festivalu Akcent v Divadle Archa bylo možné vidět obdobné přístupy i u zahraničních skupin. Například v projektu Dějiny na dovolené chorvatského souboru Bacači sjenki nebo v performanci Jsme vaši přátelé nizozemského souboru De Warme Winkel, která od neděle do dneška (úterý 2. 12.) hostuje tamtéž. Nejsou to vesměs do detailu propracovaná jevištní díla, spíše z velké části otevřené divadelní artefakty rozžívající či z útrob podvědomí až v okamžiku samotného představení na povrch „vyhřezávající“ děje. Je pak na divákovi, jak se k nim postaví, zda a jak je přijme či odmítne. Někdy jsou dokonce možná důležitější pro samotné aktéry a my – diváci – jsme jen jejich svědky, důvodem k zpřítomnění konceptu v daný okamžik.
Jak tedy – ještě jednou – vypadal onen koncept? Zprvu jsme sledovali (zřejmě) dramatičkou Evou Prchalovou předem napsané monology, rozkladným pojmenováváním reality textově trochu připomínající postupy německého dramatika Schimmelpfenniga (Arabská noc). Akce se pomalu a nenápadně zvrtávala v destruktivní. Třešňáková se víc a víc propadala do extatického šílenství, až končila v nervovém (z)hroucení drkotajíc zuby a ležíc na zemi. Šílenství a… ticho.
Výklad závěrečného obraz barokní kompozice tří dam byl na každém z diváků. Emotivní zklidnění? Krása, jež vzniká z šílenství? Pod povrchem běs a divokost? Život je bolest, vykoupením smrt?
Hodnocení: @@@
Teatro Roxy/NoD Praha – Kolektiv: S hlavou bez paty. Dramaturgie Eva Prchalová, hudba a zvuk Roman Zach, produkce: Matěj Žák. Premiéra 2. 12. 2013.
Komentáře k článku: Halka na pokraji nervového zhroucení
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
