Halka Třešňáková
(1972) Herečka, performerka, choreografka a pedagožka, významná osobnost české alternativní divadelní scény.
První divadelní zážitek
Bylo to na nějaké oslavě v Činoherním klubu, kde hrála má babička. Všichni se převlékali do kostýmů a herci na jeviště brali své děti – v mém případě vlastně i vnoučata –, aby něco ukázaly nebo řekly. A já jsem řekla, že udělám placku na zemi. Sedla jsem si na zem a natáhla tělo před sebe. To bylo všechno. Dodnes si vybavuju, jak moc jsem všem chtěla ukázat, že ji umím. A jak jsem byla šťastná a na sebe hrdá.
Divadelní sen
Mně se mé sny plní. Třeba jsem se jako středoškolačka ještě v Německu chtěla podívat do New Yorku a zahrát si tam v divadle. A pak jsme tam s Ctiborem Turbou hráli v jeho Hanging Manovi.
Divadelní zkušenost (role), na kterou nemůžete zapomenout
Je to situace, která nedopadla právě moc dobře, a přesto silně ovlivnila můj život. Hostovala jsem v nějakém projektu Venduly Pragrové, seděla jsem nahoře na hrazdě, že tam budu cvičit, a dole se mělo cosi odehrávat. Ale hercům se to nedařilo a utekli. Takže jsem tam zůstala sama a musela něco dělat. Mezi diváky byli Vosto5, a když viděli, jak zvládám tu trapnost a nebojím se, řekli si, že asi vydržím všechno. A pozvali mě do projektu Zahrádkáři. Tam jsem poznala svého současného partnera.
Doba, ve které byste chtěla žít a věnovat se divadlu, případně je sledovat
Možná by mě docela zajímalo ocitnout se aspoň na chvíli v šedesátých letech minulého století, ať už v Německu, nebo Americe. Ráda bych zažila v New Yorku počátky Living Theatre nebo Fassbindera ve Frankfurtu. Ale žiju v téhle době, tak proč přemýšlet o jiné. Změnit to stejně nemůžu. Jsem ráda za život tady a teď.
Osobnost divadelní historie nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči (o čem byste s ní chtěla mluvit?), případně s ní spolupracovala (na čem?)
Ráda se potkám s kýmkoli z jakékoli doby, kdo pracoval nebo pracuje na rozhraní tance a ostatních forem divadla a umí o tom přemýšlet a mluvit. Zajímají mě přesahy a jak se k nim dopracovat.
Inscenace/projekt, který byste ráda viděla podruhé (víckrát), a inscenace/projekt, který byste víckrát vidět nechtěla
Bylo to někdy počátkem devadesátých let na festivalu Istropolitana v Bratislavě. Přijeli tam studenti JAMU a v režii Davida Jařaba předvedli jakési surrealistické představení inspirované Vítězslavem Nezvalem. Ohromně to na mě zapůsobilo a vůbec jsem nedokázala říct proč. Tak bych to chtěla zjistit. Já vlastně každou inscenaci bych ráda viděla víckrát. A tu úplně špatnou nejvíc. Napodruhé mohu líp zjistit, proč nefunguje, a poučit se.
Kniha, kterou máte na nočním stolku, a kniha, kterou byste nikdy nedala do antikvariátu
Na stole teď mám Romea a Julii, což potřebuju do projektu Viktorie Čermákové v MeetFactory. Do antikvariátu bych nedala deníky Niny Anaïs, které mám v angličtině i v němčině. Všechny. V češtině bohužel nevyšly.
Film nebo televizní pořad, na který jste se kdykoli ochotna dívat, a film, případně televizní pořad, který už podruhé vidět nechcete
Z poslední doby to byl film Adamova jablka dánského režiséra Anderse Thomase Jensena. Trochu pohádka, trochu horor, silný příběh, krásně natočený. Vhled do života různých sociálně neadaptibilních lidí. To je mi blízké, to mě zajímá. A nedávno se mi líbil český film Kobry a užovky. Moc dobrej!
Naopak vůbec nejsem schopná dívat se na filmového Hobita a Pána prstenů. Četla jsem jejich knižní předlohy, jako dítě jsem je měla moc ráda, ale všechno si představovala menší, jemnější, křehčí. A najednou jsou tam brutální boje, obrovitánské jeskyně… Vzalo mi to kouzlo mých představ.
Hudba, kterou posloucháte – doma, v autě, na koncertě…, a hudba, kterou zásadně neposloucháte
Posledních deset let si pouštím hudbu daleko míň než dřív. Ale nikdy ji nepoužívám jako kulisu. Ráda na hudbu tančím. Asi nejčastěji si pustím Einstürzende Neubauten, ty miluju, a Gogol Bordelo, které pouštíme s mým synem. Skoro si nepouštím českou rockovou – jinou bych si asi nepustila – hudbu. Nějak mě iritujou český texty.
Obraz/fotografie/plakát, který byste chtěla mít v obýváku, v ložnici, v kuchyni a (případně) na záchodě
Mám doma hodně obrazů od mnoha výtvarníků, ale nemusím je mít pověšené na zdech. Protože mít doma obraz je něco jiného než jej vidět v galerii. Teprve po čase se mi začíná opravdu líbit, teprve po čase mu opravdu rozumím. Hodně se mi líbí Francis Bacon, ale na zeď bych si raději pověsila plakáty Jeana Paula Gaultiera, protože jsou vtipné, lehké, kdežto u Bacona vidím tu hloubku. Mám pocit, že by mě to stahovalo do depresí, a o ty doma nestojím. A místo nad postelí mám už obsazené – je tam obraz Anarchista od mého otce. Dostala jsem ho od něj, když jsem byla punkáč a měla jsem pocit, že jsem anarchista. Tak mi namaloval pána s bombou.
Nápoj, který si nejraději dáváte v divadelním baru
Divadelní bary nesnáším.
Květina, kterou byste nejraději dostala na premiéře
Květák. Líbí se mi.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu
Byla bych úplně stejná, akorát bych se živila něčím jiným.
Divadelní postava, kterou byste chtěla být v reálném životě
Určitě bych nechtěla být tragická postava.
Chtěla byste umřít na jevišti (v divadle)?
Nechtěla bych na divadle umřít, protože bych nechtěla, aby u toho byli jiní lidé. Mohlo by je to negativně ovlivnit a už by třeba do divadla nikdy nepřišli.
…
Plus: Oblíbený/neoblíbený divadelní kritik
Neřeknu jména, ale u některých kritiků mám pocit, že představení jen popisují, a to mně nestačí. Hledám analýzu, skutečnou reflexi, která nebude ovlivněná tím, jakou měl ten večer kritik náladu, což u nás – zdá se mi – často bývá. A pak chci, aby recenzent pochopil žánr, obor, směr, kterým se představení a umělci ubírali. U nás však kritici jako by sledovali jen své vlastní estetické kódy a jimi každého poměřují. Tím divadlu – zvláště tomu experimentujícímu, ve kterém se pohybuju nejčastěji – strašlivě škodí.
Komentáře k článku: Halka Třešňáková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
