Divadelní noviny > Reportáž Zahraničí
Hamburské rozhledy (No. 1)
Poutník na cestách
Panorama z věže kostela sv. Michaela. Repro Wiki /zde/
Hamburk kolem roku 1900. Repro ebay.co.uk /zde/
Během podzimu loňského roku nebylo možné procházet hamburskými ulicemi a nestřetnout se s nadživotním zpodobněním ikonického obrazu německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha Poutník nad mořem mlhy.
Caspar David Friedrich. Kunst für eine neue Zeit
Všudypřítomná reklama lákala na blížící se výstavu, která byla zahájena v polovině prosince v tamější Kunsthalle ku příležitosti 250. výročí malířova narození. Přestože výstava trvala až do letošního prvního dubna, už na začáztku února byly mnohé termíny vyprodané. Není se čemu divit – výstava Caspar David Friedrich. Kunst für eine neue Zeit (Caspar David Friedrich. Umění pro novou dobu) nabízela kolem šedesáti obrazů a sta kreseb, jež spojovalo ústřední téma výstavy – hledání vztahu člověka a přírody. Pravda, některé z nejznámějších obrazů (např. Mnich u moře) člověk zahlédl pouze z dálky a fragmentárně kvůli všudypřítomným zájemcům o umělcovo dílo. Tím se ovšem nabízel prostor pro podrobnější zkoumání detailů jeho prakticky neznámých skic nebo drobnějších děl.
Bloumání sály a někdy až těkavé vyhýbání návštěvníkům mě podnítilo k úvahám nad generováním „kánonu“ umělcova díla – jaké okolnosti, jaké instituce, jaká shoda okolností předchází formování veřejného názoru o hodnotě díla. Jak se zvolí ta, která se díky reprodukovatelnosti uměleckého díla stanou součástí veřejného prostoru svým otiskem na pohlednicích, plátěných taškách nebo se z nich vyrobí vykrajovátka na vánoční cukroví (ano, i Poutníka jste si mohli pořídit v obchodě se suvenýry v přízemí Kunsthalle). A která jsou ta díla, která zůstávají zapomenuta, která se ztratí nebo jsou zničena požáry (jak o tom poutavě píše Florian Illies v jednom z románů, které byly publikovány při příležitosti umělcova výročí – Zauber der Stille, Fischer, 2023) a která mohla ve skutečnosti pro samotného autora znamenat více než právě ona ikonická? (Pozvánka: kdo nestihl hamburskou výstavu, 19. dubna 2024 začíná velká výstava obrazů Caspara Davida Friedricha v Berlíně a potrvá až do začátku srpna).
…
Divadlo
Das Thalia Theater ist eins der drei Hamburger Staatstheater und hat zwei Filialen – in der Hamburger Innenstadt am Gerhard Hauptmann Platz und in der Gaußstraße in Altona. Das „Große Haus“ in der Innenstadt gehört zu unseren Kulturimmobilien und fasst rund 1.000 Zuschauer. Das Repertoire umfasst etwa 20 Produktionen die täglich wechselnd oder in Blöcken gespielt werden. Das alte Gebäude wurde von den Architekten Franz Georg Stammann und Auguste de Meuron konzipiert und 1843 erbaut. Den Namen verdankt das Theater der gleichnamigen Muse der komischen Dichtung – eine der neun Musen aus der griechischen Mythologie. Foto Sprinkenhof /zde/
Zmíněná výstava byla sice první únorový týden hlavním cílem mé návštěvy Svobodného a hanzovního města Hamburk, nicméně druhotným záměrem bylo využít čtyřdenní pobyt k návštěvě divadelních představení, o nichž bych v následujících, na sebe navazujících textech ráda referovala. Potvrdilo se totiž tušené, že i přes skvělé a praktické příležitosti zhlédnout německojazyčnou divadelní tvorbu v České republice – například během hostování v rámci Pražského festivalu německého jazyka nebo na Divadelní Floře – komplexnější a hlubší představu lze získat až díky zhlédnutí v domácím prostředí a s domácím publikem. Respektive, že tyto podmínky více odkryjí také sociální rozměry tvorby, zatímco ta vytržená z prostředí svého vzniku přesouvají hodnotící hledí více na estetickou stránku inscenace.
Das Deutsche Schauspielhaus im Hamburger Stadtteil St. Georg ist mit 1200 Plätzen das größte Sprechtheater Deutschlands. Entstanden ist es durch eine private Initiative von Bürgern und der 1899 gegründeten Aktiengesellschaft Deutsches Schauspielhaus. Die Pläne stammen von dem Wiener Architekturbüro Fellner und Helmer, die das neobarocke Gebäude nach dem Vorbild des Wiener Volkstheaters gestalteten. Am 15. September 1900 wurde das Theater mit einer Aufführung der Iphigenie auf Tauris feierlich eröffnet /zde/. Foto Sprinkenhof.de /zde/
Čtyři po sobě jdoucí večery strávené v divadelních sálech dvou hlavních hamburských budov, tedy Thalia Theater a Schauspielhaus Hamburg, mě přivedly ke koncentrovaným úvahám o dominantních, nebo řekněme převažujících rysech stávající německojazyčné tvorby (s důležitým dovětkem, že se jedná o závěry vyvozené především z inscenací dvou hamburských divadelních domů a míra zobecnění a paušálního hodnocení vztaženého na veškerý divadelní provoz německojazyčné oblasti je tedy relativní).
…
Čtyři večery antiiluzivního divadla
Náhodně vyvstalý program čtyř večerů, který vygenerovaly hrací plány obou divadel v době mého pobytu, však odryl – nebo možná jen stvrdil tušené – charakterizační inscenační postupy a tendence německojazyčného divadla. Ať už se jednalo o adaptaci současného románu Benjamina von Stuckrada-Barreho Noch wach? (Kiepenheuer & Witsch eBook, 2023), nově autorsky adaptovanou klasiku Shakespearova Macbetha nebo první uvedení Schimmelpfennigova divadelního textu Laios (pentalogie Anthropolis. Ungeheur. Stadt. Theben., Fischer Taschenbuch 2023), inscenačním přístupem bylo vždy antiiluzivní, divadelně přiznané vyprávění hlavního tématu.
Tato „vyprávění“ byla realizována ve dvou základních modelech: redistribucí textu jedné postavy mezi vícero herců*ček (Noch wach?) nebo monodramatickou formou (Laios). V obou případech se pochopitelně proměňuje dynamika mezi textem a jeho mluvčím: ten první typ podporuje kolektivní souhru, nabízí jednu z podob zcizování, relativizování a odstupování od sdělovaného (jistě se nám od první zmínky slova vyprávění vybaví tolik příznačný brechtovský princip epického divadla jakožto jedné z kolíbek, z níž současné německojazyčné divadlo vyrůstá a prorůstá se až do dnešní „post-brechtovské“ doby). Ten druhý zase naopak umožňuje realizovat různé podoby a strategie vyprávění včetně předehrávání scén ne nepodobných ikonické brechtovské Pouliční scéně (Bertolt Brecht: Pouliční scéna. Základní model scény epického divadla. Vyšlo v knize Myšlenky, Praha, Československý spisovatel, 1958 – pozn. red.). Oba typy – samozřejmě, pro potřeby textů nezbytně zjednodušující svou binárností – se liší od naší české inscenační tradice sdělování (ve smyslu zobrazování) často vystavěného z jednotlivých situací. V metaforických označeních se mnohem více tyto scény blíží kolektivní souhře známé ze sportovního prostředí, s živým hudebním doprovodem pak koncertní souhře, nebo v individuálních mono-textech (monodrama zde není pojmem dostačujícím) potom dokonce něčemu, co bychom mohli označit za přednášku nebo stand-upové vystoupení (což je ovšem opět srovnáním velmi přibližným).
Repro Welt-atlas.de /zde/
V reportáži, jež bude vycházet na iDN po následující soboty na pokračování, bych ráda představila nejen několik inscenací zhlédnutých v únoru tohoto roku, ale v některých případech se budu opírat i o přibližně dvě desítky inscenací z hamburských divadel zhlédnutých buď přímo na domácích scénách nebo v České republice v rámci hostování na festivalech (Pražský festival německého jazyka nebo Divadelní Flora).
/Pokračování./
Komentáře k článku: Hamburské rozhledy (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
