Hamlet Jihočeského divadla (PRO A PROTI)
Obraz naší doby
(pro)
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích navázalo spolupráci s režisérem Jakubem Čermákem, který se v komorním prostoru Na Půdě poprvé v kariéře utkal s dílem Williama Shakespeara – a rovnou s Hamletem. Bylo jasné, že pod jeho vedením rozhodně nepůjde o tradiční pojetí. Je sice pravda, že při práci v regionálním divadle bývají koncepce jeho inscenací krotší než experimenty, do nichž se pouští se svým souborem Depresivní děti touží po penězích. Stačí srovnat Utrpení mladého Werthera v Horáckém divadle Jihlava s (mlčící) Maryšou v domovské Venuši ve Švehlovce.
Hamlet (Dan Kranich) s Ofélií (Eliška Brumovská), v pozadí portrét zesnulého Hamletova otce (Pavel Oubram) FOTO ALEXANDR HUDEČEK
Tragédie v novém překladu Filipa Krajníka byla Čermákem náležitě dekonstruována, aniž by zmizely pro děj zásadní momenty. Čermákovská dekonstrukce spočívá především v atypické, možná až šokující podobě, kterou známé situace nabývají.
Než se diváci usadí v hledišti, procházejí kolem obrovského portrétu zemřelého krále, katafalku a průvodu „truchlících“, který působí jako nekonečná smyčka. Do pohřební hudby sem tam zazní dětsky zoufalé tiché volání: Mně umřel táta… To Hamlet (Dan Kranich) truchlí na schodech v hledišti. Jako mávnutím kouzelného proutku se tryzna mění ve svatební veselici, z níž se postupně vyloupnou jednotlivé postavy. Osamělý Hamlet má vedle sebe jen šišlavého nenápadného Horacia (David Krchňavý), následně se k němu připojí dvě uhihňaná trdla, pubertálně rozjuchané holčiny Rosie (Daniela Šišková) a Guildie (Nicole Tisotová) – ano, jde o genderovou transformaci Rosenkrantze a Guildensterna). Přízrak mrtvého otce (Pavel Oubram) jako by uvázl někde na půli cesty mezi životem a smrtí; snad kvůli otravě působí jako mumie či zombie z hororů, možná jde přímo o pekelný symbol. Přízračnou atmosféru podtrhují dva klauni (opět Šišková s Tisotovou), pohybující se na pomezí trapnosti a hrozivosti – nic pro lidi trpící coulrofobií. Laertes (Pepa Honzík) i Ofélie (Eliška Brumovská) mají k otci Poloniovi (Jiří Untermüller) shovívavý vztah ve stylu OK boomer. Ofélie vůbec není nesmělá holčina, s Hamletem si zjevně pragmaticky užívala a dárky mu vrací spíše natruc, než aby plnila přání přísného rodiče. Její „zešílení“ má blízko k dnešní panické atace a její smrt vůbec není tak romantická jako u Shakespeara. Poutavou studií je královna Gertruda ve ztvárnění Dany Verzichové, která jako by celou situaci prožívala – byť nevědomky – v čemsi podobně jako Hamlet, její rozpolcené vědomí ji nakonec přivede ke kolapsu.
V takové konstelaci, kdy Klaudius (Jakub Koudela) vykazuje známky epileptického záchvatu a postavy herců (Jan Dvořák, Taťána Kupcová) v sobě nemají ani pokoru, ani vznešenost, ale jsou prostě jen utahaná dvojice, která naštvaně putuje z místa na místo a za kus žvance šaškuje podle přání panstva, nemůže být nejslavnější Hamletův monolog prezentován jinak nežli rapem – symbolem dnešního naštvání na svět a na život (hudba Petra Horváthová). Patos a něha bez ustání zápolí se zákeřností a trapností existence, kterou Hamlet pociťuje. Dvojlomnost jeho světa podtrhují zrcadlové plochy, které Martina Zwyrtek zakomponovala do výpravy.
Čermák dokazuje, že myšlenky ve hře obsažené jsou stále aktuální, akorát je divákům prezentuje z trochu jiného úhlu pohledu. Inscenace reflektuje svou dobu, je obrazem stále zmatenějšího a roztříštěnějšího světa, kde se na pozadí velkých dějin odehrávají tragické osobní příběhy. A když se všichni navzájem zničí, bere všechno ten, kdo stál opodál a do ničeho se moc nepletl.
Jana Soprová
Čert aby to vzal
(proti)
Jakub Čermák už několikrát prokázal nebývalou schopnost sice razantně, ale zároveň velmi nosně aktualizovat literární klasiku, k mistrovství tento um dotáhl v inscenaci Maryša (mlčí), dosud uváděné ve Venuši ve Švehlovce. Dalo se tedy předpokládat, že i v případě Hamleta půjde o překvapivou transformaci.
V českobudějovické inscenaci se sice též aktualizuje o sto šest, ale z mého pohledu jde pouze o apartní postmoderní kabátek, o přehlídku atrakcí ozvláštňujících známý příběh, které se nijak nepropisují do materie dramatických situací a navíc nikam neposouvají zavedené schéma mobil-mikrofon-nahota. V důsledku toho působí Čermákova interpretace značně nenaplněně a vlastně neobjevně, jako by jediným cílem byla jednorozměrná evokace vyšinuté doby, tedy naší současnosti. Doba se vyšinula – čert aby to vzal, že jsem se narodil, abych ji spravoval, tak zní v novém překladu Filipa Krajníka jedna z nejslavnějších pasáží.
Textová úprava se snaží Krajníkův převod učinit co nejvíce bezpříznakovým, aby odpovídal posunu do současnosti, ale některé archaické obraty přesto zůstávají, což působí rušivě. Modelovým případem je milenecká hádka, v níž Hamlet posílá Ofélii do kláštera. Tvůrci se tento archaismus snaží motivovat Hamletovým raněným egem a hysterií, ale daří se to jen částečně. Jak často jsem v českobudějovickém hledišti vzpomínala na Čermákovu Maryšu, která se sice obešla téměř beze slov, ale přesto byla Maryšou par excellence! Jestliže Maryša mlčela, Hamlet měl – v podání muzikálního Dana Kranicha – rapovat. Svůj talent mohl herec bohužel zužitkovat jen velmi málo, zato ale v nejslavnějším monologu o bytí a nebytí.
Čermák spolu s herci rozehrává hlavně soukromou rovinu konfliktu, hledí si především fobických a pudových motivací jednání (či nejednání) postav. Konfrontace mnohdy skokově eskalují až k hysterii a fyzickému násilí a ne každý z herců tyto extrémní polohy zvládá ztvárnit uvěřitelně. Projeví se to zejména v závěrečné scéně vraždění a umírání, kdy by představitelé zřejmě měli jít s emocemi a fyzickým nasazením až na dřeň, ale výsledek působí křečovitě. Stejně jako politická tečka za celou anabází. Kde se vzala v jinak tak apolitické interpretaci?
Na závěr si ovšem dovolím poznámku: Je dobře, že k mému Proti existuje i Pro, neboť v základu jde o projekt potřebný, motivovaný snahou Jihočeského divadla o rozšíření dramaturgických a estetických obzorů. Z tohoto hlediska se oslovení režiséra Čermáka jeví jako krok hodný progresivní regionální scény a já už netrpělivě vyhlížím zprávy o další spolupráci.
Petra Zachatá
Jihočeské divadlo, České Budějovice – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Filip Krajník, režie Jakub Čermák, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna a kostýmy Martina Zwyrtek, hudba Petra Horváthová. Premiéra 22. dubna 2022 (psáno z premiéry, respektive reprízy 26. dubna).
Komentáře k článku: Hamlet Jihočeského divadla (PRO A PROTI)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
