Hamlet po smrti
Po vydařeném startu jubilejní 40. sezony, zastřešené mottem Co teď/Kudy ven, v podobě excelentního Nepřítele lidu a komorní inscenace monodramatu Byly jsme tam taky, přišlo ústecké Činoherní studio se třetím inscenačním projektem vzácně kompaktního dramaturgického plánu, českou premiérou textu Ewalda Palmetshofera Hamlet je mrtev. Bez tíže.
Nataša Gáčová (Karo) a Matúš Bukovčan (Kurt) FOTO ARCHIV DIVADLA
Text čelního reprezentanta mladší generace německých dramatiků (ročník 1978) je černě groteskním panoptikem pestrého spektra rodinných traumat, nenaplněných a nefunkčních mezilidských vztahů, deprese a nihilismu. Spíše než Shakespearova dánského prince tu Palmetshofer oživuje vzpomínku na text Heinera Müllera Hamlet-stroj. Autor před obsahem jasně preferuje formu, a navíc tradiční dialogickou strukturu soustavně narušuje prvky žánru storytelling. Zdánlivě důmyslný systém neustále se opakujících replik okamžitě asociuje tvorbu Bernharda, Schwaba či Jelinekové, nicméně zatímco u zmíněných Palmenshoferových vzorů můžeme hovořit o emocionální naléhavosti jejich klíčových děl, v epicentru „mrtvého Hamleta“ se nachází jen prázdnota a chlad. Ani z hlediska tématu nepřináší drama výrazné novum, je v podstatě mladším sourozencem Mayenburgovy Tváře v ohni a znovu vyvařeným destilátem postcoolness. V tomto ohledu představuje dramatický text nejslabší složku inscenace, nic na tom nemůže změnit kvalitní překlad Veroniky Musilové Kyrianové, jenž vznikl pro potřeby Činoherního studia.
V ostatních ohledech už se beztížnému Hamletovi daří lépe. Režisér inscenace, v Ústí debutující David Šiktanc, se nesnaží samoúčelně šokovat, se složitou strukturou textu se popasoval bez závažnějších problémů, tíživé existenciální téma pravidelně koření humorem bez příměsi lascivní lacinosti. Esprit dramatické předlohy inspiroval režijně výtvarný triumvirát Šiktanc–Krčmářová–Hůlová k vytvoření tvaru, který se otevřeně hlásí ke dvěma inspiračním zdrojům: poetice pop-artu a hypnotické nejednoznačnosti audiovizuální tvorby kultovního filmového tvůrce Davida Lynche, jež je zde akcentována hudbou Lynchova dvorního skladatele Angela Badalamentiho. Režisér se s pokorou věnoval především precizní práci s herci, jejichž kolektivní výkon je nejvýraznějším kladem inscenace.
Herecký sextet se s úskalími Palmetshoferova textu popral s vysokou řemeslnou úrovní a entusiasmem, jehož nakažlivá přítomnost je jedním z nejpádnějších důkazů výjimečnosti ústeckého Činoherního studia. Vzácná jevištní kolegialita nepřipouští inklinaci k samolibým sólistickým exhibicím, obsazení je vyrovnané, jakkoli větší prostor byl tentokrát poskytnut ženským představitelkám. Dani Anity Krausové a Bína Anny Fišerové jako jen zdánlivě antagonistické typy skvěle pracují s temnou stránkou sexappealu i nervní psychickou nevyrovnaností svých postav. Nataša Gáčová se v roli Karo stává jedním ze zdrojů komiky na jevišti i přesvědčivě obludnou karikaturou nedobré matky. Dokonalým partnerem pro intenzivní rodinné „zlobení“ je Matúš Bukovčan v roli otce Kurta. Herec postavu obdařil zdánlivě rozkošnou výstředností potrhlého maloměšťáka, který se však posléze s odzbrojující lehkostí transformuje v odpudivou, přesto fascinující psychopatickou kreaturu. Jiří Panzenberger provede v roli Maniho podobně intenzivní zvrat, jen v poněkud decentnějších konturách: zdánlivá nevinnost je zde následně demaskována jako prostředek k manipulaci ražby takřka valmontovské. Postava Oliho v interpretaci Jana Jankovského by se mohla jevit jako upozaděná, ve skutečnosti však svým jakoby mimoběžným jednáním vytváří vynikající motivační background pro všechny zúčastněné generační souputníky, svou obyčejností navíc usvědčuje Dani i Bínu z jejich umíněné přízemnosti.
Inscenací Palmenshoferova kvalitativně značně problematického textu ústečtí tvůrci opětovně prokazují své sympatické hledačství, jež je základním předpokladem pro setrvalý umělecký růst. Lze si jen přát, aby svou energii a schopnosti příště propůjčili povedenější předloze.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Ewald Palmetshofer: Hamlet je mrtvý. Bez tíže. Překlad Veronika Musilová Kyrianová. Režie David Šiktanc, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Magdalena Klára Hůlová, kostýmy Petra Krčmářová. Česká premiéra 9. prosince 2011.
Komentáře k článku: Hamlet po smrti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Kolečko
Klarine a vážení kritici. Ewald je Rakušan z Vídně. Vzhledem k tomu, že už čtu asi v třetí kritice (Varyš v Týdnu a nevím kdo ještě) o mladém německém autorovi a Ewald je můj dobrý kamarád, poprosil bych Vás, abyste tuhle chybu nějak eliminovali.
16.03.2012 (11.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr KlariN Klár
Omluva veliká za pochybení intenzivní. Popel na hlavu sypu si (dosti zdravé občas to jest). Budiž Petře spokojen s formulací „mladší generace německy píšících autorů“?
16.03.2012 (13.43), , Trvalý odkaz komentáře,