Hamletovská love story
Málo hranou operu Hamlet nenapsal Ambroise Thomas podle Shakespeara, libreto mu připravili Michel Carré a Jules Barbier podle divadelní hry Alexandra Dumase a Françoise Paula Meurice z roku 1847. Tedy podle romantického pojetí Hamleta, v němž je nejdůležitější duchařina a sentimentálně tragický příběh lásky Hamleta s Ofélií – on zůstane naživu a je odsouzen vládnout. Skladatel využil možnost napsat velkou, pěvecky virtuózní scénu šílenství a smrti Ofélie, jaké tehdy byly ve velké oblibě. Jana Sibera zvládla mistrně vražedný part a právem sklidila největší ovace ostravského publika, které bylo inscenací nadšeno. Také jsem se nechal střídmě dojmout.
„Být, či nebýt, ach záhado! Zemřít! Spát! Spát!“ Romantický rozervanec Hamlet (Thomas Weinhappel) neví, co si počít FOTO MARTIN POPELÁŘ
Ne že bych horoval pro francouzské sentimentální kusy. Dramaturgie se však nebála z obsáhlé partitury vystříhat poutavý dramatický příběh založený na logickém vývoji událostí a na průzkumu psychických trablů postav. Bratrovrah Claudius tu sám činí pokání ve své největší árii a smrt z ruky Hamleta přijímá jako rozhřešení. Martin Gurbaľ postavu coby směsici touhy po moci, po švagrové, strachu a výčitek svědomí podal věrohodně, dlouho jsem od něho také neslyšel tak krásné legato, jako když se obří soše zavražděného bratra Claudius vyznával z vraždy. Není divu, že za sochou schovaný Hamlet v té chvíli nemohl trestat. Zato své matce Gertrudě hned poté vmetl do tváře veškerý vztek a pohanu. Zazpívala ji a jednáním vystihla dokonale Janja Vuletic jako poddajnou loutku, chladnou vůči zavražděnému manželovi.
Z Hamleta učinil Thomas Weinhappel rozmáchlými gesty a plavnými pohyby romantického rozervance jak z učebnice. Na témbr jeho trochu utopeného hlasu jsem si musel zvyknout, ale výsledek byl exkluzivní. Pěvci pomohla i jeho vizáž ztepilého mladého muže, je si jí správně vědom. Především však věcně reagoval na situace, na partnery – dala se poznat pevná režijní ruka Radovana Lipuse.
Ten v opeře debutoval. Dřívější nabídky odmítal pro jinou práci zvláště v televizních „šumných“ seriálech. V nich, myslím, dopracoval schopnost střídat věcné sdělení s teatrální demonstrací, což nyní vrchovatě zužitkoval v opeře. Připomněl mi nejlepší operní režie Jozefa Bednárika, založené na stejném kontrastu stylů a prostředků v analogickém francouzském repertoáru, jen je Lipus uměřenější, racionálnější, zdrženlivý vůči líbivému řešení. Takovým ohromil pouze ve vrcholné scéně – poetické, výtvarně opulentní a pečlivými narážkami připravené smrti Ofélie! Lipus neváhal její snovou atmosféru doladit symbolickými tanečními, či spíše pantomimickými doprovodnými postavami. Baletní scény zrušila už dramaturgická úprava a Igora Vejsadu nechal režisér jen pohybově dotvořit jevištní dění. Nejvíc jsem ocenil promyšlené střídání stylů v precizně vypracované herecké souhře – zcela přirozeně pěvci podle potřeby postavy demonstrovali, psychologicky vyhrávali i artistně přehrávali. Lipus je dokonce občas nechal v obvyklých „operáckých“ postojích – i ty mohou být účinné coby součást promyšleného celku.
Bez perfektně připraveného sboru a stylového hudebního nastudování Tomášem Braunerem by to ovšem nešlo. Zkrátka se hodně zadařilo! A Lipuse bych hned přemlouval na další operní režii.
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Ambroise Thomas: Hamlet. Opera o pěti dějstvích, hráno ve francouzském originále s titulky. Hudební nastudování Tomáš Brauner, režie Radovan Lipus, scéna David Bazika, videoprojekce Otakar Mlčoch, kostýmy Eva Kotková, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Igor Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Premiéra 3. března 2016.
Komentáře k článku: Hamletovská love story
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
