Divadelní noviny > Rozhovor

Hana Holišová: Protekce vám může pomoci k roli, ale už ne k úspěchu

Herečka a zpěvačka Hana Holišová měla úspěšnou sezonu: získala muzikálovou Cenu Thálie za titulní roli v muzikálu Papežka a už potřetí jí diváci Městského divadla v Brně přiřkli Cenu Křídla pro nejoblíbenější herečku. Pochází z hudební a divadelní rodiny, otec Evžen Holiš je dirigent a korepetitor, matka Hana Horká patřila ke hvězdám brněnského zpěvoherního souboru a je dceři divadelní kolegyní v Městském divadle stejně jako nevlastní otec Jiří Horký, též nositel Ceny Thálie. Rodiče chtěli dceru uchránit neklidného divadelního života, proto nejprve vystudovala Střední pedagogickou školu v Boskovicích, poté však už neomylně zamířila na činoherní herectví na JAMU. Je dnes oporou souboru MDB, televizní diváci ji znají ze seriálu Velmi křehké vztahy (Rodinná pouta) jako zdravotní sestru Aničku, moderuje, koncertuje.

Opravdu vám doma divadlo tolik rozmlouvali?

Hlavně maminka, věděla proč. Dnes jí rozumím, když mi radila, že mám dělat něco „normálního“. Ale stejně si myslím, že když člověk opravdu chce, rozmluvit si divadlo nedá. I když vidí, že maminka má vlastně pravdu. Ale tatínci, oba, říkali: Když chceš, zkus to! Dneska jsou všichni rádi a myslím, že jsou na mě hrdí.

Proč jste šla zrovna na střední pedagogickou školu? Chtěla jste učit?

Spíš jsem moc nevěděla, čemu bych se chtěla věnovat. Možností zase tolik nebylo: nerada jsem se učila, takže na gymnázium to nešlo, zdravotní škola mě nelákala, tak jsem po vzoru nevlastních sestřenic a kamarádky zkusila střední pedagogickou. Slibovali, že se hodně věnují hudbě, výtvarnu a pohybu, tak jsem si řekla, že by to mohlo být zajímavé. Protože v Brně byla jenom církevní pedagogická střední škola, přihlásila jsem se do Boskovic a tam to vyšlo.

Naučili vás něco z budoucí profese?

Naučili. Mohli jsme si vybrat specializaci, tak jsem si samozřejmě vzala hudebku. Měli jsme povinnou flétnu, kytaru, klavír, samozřejmě zpěv, zpívala jsem v pěveckém sboru a v malém folkovém souboru. Dokonce jsem se učila hrát na kontrabas, protože nikdo jiný zrovna nebyl k dispozici.

Na basu? Při vaší křehké tělesné konstituci?

Právě proto jsme měly, já a basa, docela úspěch – já se svojí výškou a vedle mě ten obrovský nástroj! Byla to spíš legrace.

Pat a Patachon! Zážitky spíš jako z konzervatoře než z pedagogické školy.

To zase ne. Maturovala jsem z kytary, z flétny, z klavíru, ale nešlo o žádné složitosti, museli jsme zahrát nějaké lidové a umělé písně a doprovodit se v různých tóninách.

K čemu ten kontrabas?

Pro folkový soubor, s nímž jsme dokonce vyhráli folkovou portu. Bylo to moc pěkné období. Pak jsem začala zpívat s metalovou skupinou, trvalo to asi rok, ale pořád ještě jsem si nemyslela, že bych se zpěvu mohla věnovat profesionálně.

Kdy vás to napadlo?

Před maturitou, když jsem se znovu rozhodovala, co jít studovat dál. Jestli psychologii, filosofii nebo něco podobného. Děti mám ráda, ale asi bych na to být učitelkou neměla nervy a správnou povahu. Tatínek Holiš tenkrát řekl: Tak to zkus na JAMU, na herectví, třeba to vyjde. Přihlásila jsem se na činohru i na muzikál. Na muzikál mě nevzali, na činohru k mému překvapení ano.

Vidíte, a dotáhla jste to až na muzikálovou Thálii.

Je fakt legrační, že dneska se muzikálu věnuji víc než někteří spolužáci z muzikálového oddělení. Tehdy jsem však jen trochu zpívala, neměla jsem žádnou pohybovou průpravu, vůbec jsem neměla vybudovanou pohybovou paměť. A nechodila jsem ani do žádného „dramaťáku“.

Neměla jste tedy ani činoherní průpravu.

Krátce mě herecky připravovala paní Jana Hlaváčková z činohry Mahenova divadla. Ale rodiče říkali, že jsem se od mala předváděla. Takže možná geny, které se projevily ve správném čase na správném místě.

Sotva jste v muzikálech mohla vystačit s tím, co jste se naučila v Boskovicích.

I na činoherním oddělení JAMU je povinný zpěv, tam jsem získala základy pěvecké techniky. Ale nejvíc jsem se naučila na prvních velkých rolích. Na určité věci si musí člověk prostě přijít sám, aspoň v mém případě to tak je.

Copak si někdo může sám proškolit hlas na velké zpívání?

To asi ne. Když bylo zapotřebí, vzala si mě do parády maminka. Učila mě propojovat rejstříky, správně dýchat. Prostě naučila mě techniku.

A dobře. Třeba obtížný part Vypravěčky v Lloyd Webberově muzikálu Josef a jeho kouzelný pestrobarevný plášť byste bez školení nezvládla.

To byla jedna ze zásadních rolí, na kterých jsem se učila. Dnes už bych to zpívala jinak než tenkrát, ale zase si cením, že mi tehdy věřili a roli mi dali.

Dobře udělali.

Chci zkusit všechno

Ale to jsme předběhli – co bylo po škole?

Když jsem dostudovala, byla jsem tři roky na „volné noze“.

Nebylo místo?

Dostala jsem nabídku angažmá v Městském divadle v Brně, ale nechtěla jsem se hned natrvalo uvázat, chtěla jsem poznávat všechno možné. Ještě na konci studií na JAMU jsem udělala konkurz do zpěvohry Národního divadla v Brně na Katy Seldenovou ve Zpívání v dešti. Hrálo se v Mahenově divadle, hostovala jsem a věděla, že mám zaručenou práci a nic mě netlačí jít někam do angažmá. Zvlášť, když ze zpěvohry přišly další nabídky v Kristiánovi a Divotvorném hrnci. Vždycky jsem chtěla hrát v činohře i v muzikálu, což se nabízelo v Městském divadle v Brně. Ale určitě by to nějaký čas trvalo, než bych se dopracovala k větším rolím. A já všechno chtěla hned!

Tak jste to zkusila jinde.

Chodila jsem na konkurzy a hrála externě v company v Městském divadle v Brně. Získala jsem roli Aleny v muzikálu Noc na Karlštejně v Hudebním divadle v Karlíně, která mi přinesla moji první nominaci na Cenu Thálie. Hraju ji dodnes. Hodně jsem spolupracovala s režisérem Dodo Gombárem, setkání s ním pro mě bylo důležité a zásadní, osobně i profesně. Opět konkurzem jsem získala roli Jeanie v muzikálu Vlasy, který Dodo Gombár režíroval na bratislavské Nové scéně. Byla to nádherná zkušenost, nádherné období, kdy jsem velice intenzivně pracovala, zkoušela a hodně se naučila.

To jsou dobré muzikálové adresy, zvlášť Nová scéna.

Ve Vlasech hrálo několik Čechů, tak z toho Dodo Gombár udělal záměr a mluvili jsme česky, Slováci slovensky. Slovenština mi sice nedělá problémy, ale přece jen nejsem rodilý mluvčí.

Slovákům opravdu nevadila směsice češtiny a slovenštiny?

Nikdo si nestěžoval. Dodo Gombár mě obsadil i do další role v inscenaci Už troubějí, hrál ji se svou skupinou v Divadle Bolka Polívky. Potřeboval pak záskok do své další inscenace Variace na chlast, původně roli hrála Zuzana Stivínová a pak ji převzala Helena Dvořáková. Tak jsem jela s Bolkem Polívkou, Jiřím Pechou a celým pánským vtipným spolkem na zájezd.

Dá se spoluhrát s Bolkem Polívkou a Jiřím Pechou? Nejsou nevypočitatelní, jako byl Vlasta Burian?

Pro mě to byl zážitek stát vedle nich na jevišti. Možná proto, že jsem byla povolaná narychlo, brali na mě ohledy. Jasně, že se občas nějaký fór přidal, ale to dělá spousta herců.

Co jste si ještě ozkoušela?

S Dodo Gombárem, skladatelem Davidem Rottrem a hercem Radimem Novákem jsme vytvořili šansonový večer Zase pohoda. Hráli jsme na různých místech a zvali si zajímavé hosty. Třeba na sklepní scéně brněnského CEDu s námi vystupovali herci z Husy na provázku, Ivanka Hloužková, Michal Bumbálek a další. Teď jsme se k večeru vrátili jen s Davidem Rottrem, hraje na klavír a zpívá, já zpívám, Petr Hojač hraje na trubku a vystupuje s námi komik Zdeněk Korčian, jeden z tzv. Bolkových žáků. Už bez Dodo Gombára, zůstaly ale samozřejmě jeho písňové texty. David Rotter vydává CD Amulet, zhudebnil básně Jana Skácela a oslovil k jejich interpretaci různé umělce, také Jitku Molavcovou, Jiřího Suchého, snad by tam měl být Vojta Dyk, Szidi Tobias. A taky já, což mě moc potěšilo. Vyjde někdy po letních prázdninách.

Nechcete sama napsat písničku nebo šanson?

Psát mě baví, už jako malá jsem psala básničky. Tak třeba někdy dojde i na šanson, až nasbírám správné zkušenosti, uvidíme.

Coby Katy Seldenová ve Zpívání v dešti jste se rázem ocitla v prostředí, před nímž vás maminka varovala. Jak vám bylo mezi operetními subretami, když jste se stala kolegyní maminky i nevlastního otce?

Já jsem v tom prostředí vyrostla, bylo a je mi blízké. Většinu lidí u divadla jsem znala jako tety a strejdy. Takže to někteří vnímali tak, že jsem přes rodiče měla protekci a dodnes se mi to trochu vrací. Protekce vám může pomoci k roli, ale už ne k úspěchu. Spousta herců pokračuje v rodinné tradici, holt geny, za které nikdo nemůže. Spíš bylo trochu stresující, abych rodičům neudělala ostudu.

Poprvé zkoušet s velkým orchestrem, ansámbly a sbory v divadelní fabrice – to musí být náraz?

Asi ne, protože mi to nějak v hlavě neutkvělo. Pamatuji si, že pro mě byl náročný tanec, když jsem tam poprvé měla za partnera zkušeného Igora Ondříčka. Zvedačka, to bylo trauma! Ale choreograf Jiří Kyselák byl úžasný, všichni byli vstřícní a pomáhali mi. Hudební přípravu jsem znala už z domova od rodičů, noty jsem uměla a chodila jsem od šesti let na hodiny klavíru.

Činohra i muzikál

Myslíte, že hrát činohru a muzikál je až tak velký rozdíl?

Samozřejmě, je to rozdíl, ale těžko se popisuje v čem. Na činohru se konkurzy většinou nedělají, musíte mít štěstí, aby vám někdo roli nabídl, a to se na volné noze stává zřídkakdy, režiséři a divadla mají okruh svých lidí. Takže činoherních zkušeností mám míň. Jsem proto vděčná za každou činoherní práci, ať s Romanem Polákem ve Večeru tříkrálovém nebo s Hanou Burešovou v inscenaci Škola základ života. Najednou se vracím k tomu, co nás na škole učil Josef Karlík, k úplným základům, na které se v hektickém provozu už nedostane; musíte hlavně dobře zazpívat, dobře zatancovat a ještě nějak zahrát, kdežto v činohře se věnujete jenom herectví. Rozložení sil a použití výrazových prostředků je prostě jiné, ale snažím se v tom rozdíly nedělat.

To je z vašich rolí zjevné, myslím, že proto jste dostala Cenu Thálie.

To nemůžu posoudit. Hodně se řídím intuicí, ale člověk nevystačí jen se svou přirozeností. Obdivuju technickou hereckou zdatnost, kterou vládne třeba kolega Petr Štěpán. Zkušenosti zatím přicházejí po troškách.

Co vás učil Josef Karlík?

Měla jsem ho na herectví první dva roky, další dva pak Miroslava Plešáka. Naopak by to bylo lepší, protože jsem přišla na školu činohrou nepolíbená a zpočátku jsem nevěděla, co pan Karlík po mně chce, a docela jsem s ním bojovala. Až někdy ve třetím ročníku jsem se uvolnila a otevřela.

Ocenění potvrzuje správnou cestu

Co s vámi udělala Cena Thálie?

Asi nic.

Opravdu?

Samozřejmě mám radost, velkou. Mám neustále pochyby o tom, co dělám, asi je má každý, kdo tvoří něco, co nelze mechanicky změřit. Cena Thálie mi přinesla pocit, že to, co dělám, má smysl nejen pro mě.

A co ocenění brněnských diváků Křídla?

Ta ocenění mám už tři. A mám z nich opravdu velkou radost, dostala jsem je od těch nejdůležitějších.

Vlastně jste letos získala pomyslný double, jak by řekli fotbalisté.

Z toho mám možná největší radost. Dvojnásobné potvrzení je jaksi jistější.

Důležité jsou však ceny i pro divadlo a pro vaše okolí.

Hlavně pro rodiče, že mě něco naučili a někam mě dovedli. I po profesní stránce si jich velmi vážím, hodně toho dokázali. Tak si říkám, že je to cena i pro ně.

Nevlastní otec Jiří Horký má vlastní Cenu Thalie.

Ano. Jeho je modrá, moje je červená.

Na druhé straně ceny zavazují – už je můžete nanejvýš obhájit, a stoupne očekávání, co na jevišti ukážete.

No právě! Snažím se jít do všeho naplno, nechci zklamat, a laťka se teď zvedla. Navíc nezáleží jen na mně: musím dostat příležitost, a na tu herci jen dychtivě čekají, nic víc nemohou.

Je, nebo není malých rolí?

Mnoha malými rolemi jsem se musela v Městském divadle Brno propracovat, několik let v company. Ale i v těch se musíte projevit, jinak ty velké role nepřijdou.

Velmi křehké seriály

Různá ocenění přinášejí také mediální slávu a popularitu přesahující okolí divadla. Jenže vy už populární jste díky seriálu Velmi křehké vztahy.

Původně se seriál na Nově jmenoval Rodinná pouta a já v něm asi tři roky hrála zdravotní sestřičku Annu Peškovou.

Řada lidí seriály odsuzuje.

Já ne. Byla to další nová zkušenost, která se nedá srovnat s divadelním herectvím. Učila jsem se jiné, pro herce také užitečné řemeslo: hrát před televizní kamerou. Pracuje se hodně rychle a intenzivně, člověk se musí naučit v krátkosti vstřebat texty a hned po natočení příslušné scény je z hlavy vymazat a učit se další. Je to dril, ale přináší pocit svobody před kamerou. Nechci mít seriál jako hlavní pracovní náplň, ale považuji ho za součást své práce, navíc dobře placenou.

Jak se vlastně točí takový seriál?

Většinou jsme dostali tak měsíc dopředu osm dílů, doma je nastudovali a pak se to najednou točilo. Napřeskáčku, takže musíte mít přehled o návaznostech.

Jak dlouho to trvá?

Točilo se tři týdny a pak byl týden volna. Podle pracovních závazků, které produkci nahlásíte, vás zvou na konkrétní natáčení, takže v těch třech týdnech jsem točila plus minus deset dnů.

Jak moc seriálový závazek komplikuje hraní v divadle?

Záleží, jak moc máte práce, jestli divadlo souhlasí a je ochotné spolupracovat. Spousta divadel své herce na takové natáčení prostě nepustí.

Pak ale přijdou o svou část popularity a zřejmě o větší návštěvnost.

Jistě. V Brně míváme alternace, bez nich by to v našem provozu asi nešlo, a natáčet seriál už vůbec ne.

Někteří herci raději důstojně čekají na velkou filmovou roli.

Také bych ráda natočila hlavní roli v krásném filmu, ale vůbec se nabídky nemusím dočkat. Takže proč bych jen čekala? Prostě přišla příležitost, a já se jí chopila.

Televizní popularita k muzikálovému divadlu prostě patří, herec se bez ní neobejde.

Mně přijde, že kdo dneska není v televizi, je no name. Naopak v televizi získají popularitu i ti skutečně no name. A to mě mrzí. Po Ceně Thálie jsem dávala spoustu rozhovorů a mnohé stavěly právě na Aničce z Velmi křehkých vztahů. Jako by to bylo nejvíc, čeho v hereckém životě můžete dosáhnout. A to zas ne! Jakkoli to nijak nepodceňuji.

Máte fanklub?

Přímo ne. Ale když jsem točila seriál, oslovily mě studentky, že jsem jim sympatická a že by mi chtěly vytvořit webové stránky. Dodnes mi je jedna z nich spravuje, založila mi i facebookovou fanklubovou stránku. Jsem jim vděčná, protože bych to sama těžko stíhala.

Stále také koncertujete.

Nějaký čas jsem zpívala s B-Side Bandem, s mojí sestrou Míšou Horkou, Soňou Jányovou, Katkou Klečkovou a Karlem Škarkou.

Nechtěla jste zabrousit do jazzu?

Nemám ráda příliš komplikovaný moderní jazz. Potřebuju melodii, abych hudbě rozuměla. Mám ráda rockovější hudbu. Jinak poslouchám veškerou muziku.

Dokonce moderujete nadační koncerty – další profese?

Většinou jsem zpívala pro nadační fond dětské onkologie Krtek, přivedl mne k tomu kolega Robert Jícha. Nyní jim moderuji nadační benefiční ples už pravidelně a občas i různé jiné akce. Moderování nevyhledávám, ale nevadí mi.

Nechci se uzavřít na jednom místě

Hrála jste také hlavní roli Martiny v muzikálu Kudykam.

Začalo to jakýmsi předkonkurzem, každý z tvůrců muzikálu, pánové Horáček, Hapka a Gombár pozvali své vytipované interprety na jakési jamsession, na němž každý musel zazpívat zadanou písničku. Velice příjemné tvůrčí setkání, vznikaly krásné hudební kreace. Potom dvě kola normálního konkurzu, vybrali mě s Petrou Hřebíčkovou, Janou Strykovou a dodatečně Luckou Šoralovou do čtyřalternace Martiny. Další velká životní i profesní zkušenost.

Kritika to nepřijala, já z toho také nebyl nadšený, ani lidé myslím moc nechodili.

Projekt možná naštval nabubřelou reklamou. Chápu ale pana Horáčka, že na něj byl hrdý. Bylo to něco úplně nového, lyrikál, poezie s hudbou a příběhem, pro mě velmi silným. Hodně se mi dílo líbilo a ráda jsem v něm hrála.

Takže jednoznačně pozitivní zkušenost?

To zase ne, ale přece i špatné je k něčemu dobré. Nemá smysl to pitvat, jsem ráda, že jsem u toho mohla být.

Jste ve stálém angažmá v Městském divadle Brno a ještě jezdíte po konkurzech?

Jen někdy mám potřebu zkusit jinde něco, co mě zajímá. Rozhodně nejezdím na konkurzy pravidelně, jen jak to přijde. Jednám intuitivně.

Umíte si představit, že se z Brna přesunete jinam?

Naučila jsem se říkat: nikdy neříkej nikdy. A pak, myslím, že člověk nemá zůstat celý život na jednom místě. A pokud třeba setrvám, nechci se tu uzavřít před jinými možnostmi. Potřebuji nasávat nové inspirace, setkávat se s novými lidmi, zkoušet nové a neznámé. Baví mě různorodosti, když se nabízejí.

Nečekal jsem, že vás v Kočkách obsadí do role staré kočky Grisabelly.

Já také ne, ale bylo to jiným pojetím muzikálu. V tanečním muzikálu jsem si tentokrát vůbec nezatančila. Po Papežce jsem letos dostala i svou zatím nejnáročnější a „srdeční“ roli ve Funny Girl, jenže se hrozně málo reprízuje, což mě opravdu mrzí.

Co bude příště?

Zkoušíme Flashdance, premiéra bude 28. září. Choreografii dělá Igor Barberić, neskutečně políbený člověk. Konečně si po delší době pořádně zatančím.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 26. června 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hana Holišová: Protekce vám může pomoci k roli, ale už ne k úspěchu

1. Petra

   

   Hanička je nejlepší ♥♥♥

   30.08.2016 (20.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ