Hana Strejčková
(1978) Režisérka, dramaturgyně, loutkářka, pedagožka Metody Jacques Lecoq, lektorka dramatické tvorby – fyzického divadla u nás i v zahraničí. Je absolventkou oboru dramaturgie-režie na DAMU v Praze a Mezinárodní divadelní školy Jacques Lecoq (fyzické divadlo) a Laboratoire d’Etudes du Mouvement v Paříži (scénografie a výzkum pohybu). V inscenační tvorbě se věnuje především výzkumu interakce a srozumitelnosti tanečně-pohybového divadla pro děti a mládež, vztahu tance a literatury a specifikům při propojování/překračování žánrů. Dlouhodobě se také věnuje autorskému divadlu předmětů, loutkám, performanci a divadlu site-specific. Učí na divadelních školách u nás i v zahraničí. Je spoluzakladatelkou sdružení FysioART a členkou mezinárodního souboru 104Internationale. Vydala knihu pro děti Už běžím domů.
Co vás přivedlo k divadlu/umění
Vytrvalé ženy. Máma – poprvé, když mi byl asi rok a půl, mě vzala do divadla. Významně pak Noemi Zárubová – přišla k nám do třídy vybrat si předškoláky pro literárně-dramatický obor LŠU (ZUŠ), když mi bylo pět. To byla osmdesátá léta. A jak šla léta dál, tak to pokračovalo – Irina N. Romaněnkova v Moskvě, po návratu do Prahy Frederika Smetanová, Jolana Součková, Kateřina Schwarzová a poté ve Francii Paola Rizza…
Největší divadelní/umělecký zážitek
Není jediný „největší“, ale mám zážitky velké a motivující, inspirující. Například v roce 2012 Festival d’Automne v Paříži, když uvedl retrospektivu tvorby Maguy Marin. Bylo možné vidět její stěžejní divadelní díla, filmové projekce týkající se její práce, setkat se a diskutovat přímo s ní.
Velký zážitek jsem měla i loni na Kavkazu, kde jsme vytvořili představení se všemi obyvateli tamní S. O. S. vesničky. Formy sociálního a inklusivního umění jsou mi velmi blízké.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
Moc ráda naslouchám starším lidem, protože psali historii „každodennosti“. Z uměleckého světa jsem vděčná za tvůrčí a podnětné dialogy s prof. Milošem Horanským.
Z minulosti bych se ráda podívala na trénink Jacquese Lecoqa, jehož metoda je pro mne inspirativní cestou a žel, studovala jsem ji až po jeho smrti. Na kus řeči nad šálkem čaje bych se ráda sešla s Roaldem Dahlem.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla realizovat
Zajímá mě oživování míst – probouzení paměti místa. Nekonečným zdrojem inspirace je pro mne paměť člověka. Proto pracuji i na opačném konci škály lidské paměti, s lidmi s demencí typu Alzheimera. Tematicky se držím „fyziologických“ sociálních témat, kategorií dobra a historie dvacátého století.
Z literárních námětů mě láká tanečně zpracovat nekonečno Marcela Prousta v Hledání ztraceného času. Činoherně si roky přemýšlím nad Čechovem.
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte
Snazší je specifikovat, čemu se vyhýbám: povrchní estetice, kýči, lacinému popíku a fanfarónství. Míjím to, co chce za každou cenu upoutat pozornost, ať přehnanou agresí, či jiným velikášstvím, jež se ještě zveličuje.
A mám-li být v oblíbených konkrétní a rychlá: výtvarně mě neomrzí dílo (hlavně velkoformátové malby) akademické malířky Jiřiny Adamcové, v poezii Jan Skácel a Miloš Horanský, z české prózy aktuálně Reinerův Básník, ze světa nevyčerpatelnost ruské literatury.
Z historie mne hluboce zajímá konec devatenáctého a celé dvacáté století, z kinematografie snímky Woodyho Allena, Marcela Carného, Federica Felliniho a film noir.
A na jevišti divadlo s rukopisem.
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Blízká mi je Gerda z pohádky Sněhová královna. Důvod: vytrvalost, odvaha, obětavost, pokora, jasný cíl. Citově vzdálené postavy nechť daleko zůstanou.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Obdivuji svět v jeho rozmanitosti. Magické jsou pro mne stromy a kameny. Proměny roku skrze období a živly.
Etické či jiné hranice, za které byste nešla
Zásadní je pro mne respekt, pokora, morálka, tolerance, spravedlnost – v praxi to znamená, aby nikdo nebyl ponížen, zesměšněn, rozbolestněn. Velmi citlivá je pro mne i hranice manipulace. V životě i tvorbě.
Umělecký sen
Přála bych si realizovat další mezigenerační projekt, jako je „naše“ Mezi námi, které sestává z dílen pro děti, interaktivního nonverbálního představení, knížky a pracuje i s integrací a inkluzí. Zavedlo nás z divadel do romských osad, do S. O. S. vesničky, mezi uprchlíky…
Snem je vždy odhodlat se a vykročit vstříc nové tvorbě, otevřít se podnětům a spolupracím.
A sen jako utopie: Kéž by se mně s někým nebo někomu jednou povedlo vybudovat Centrum léčby uměním (umění – terapie – pedagogika). Centrum by nabízelo umění a služby ambulantní, terénní i vzdělávací a školicí.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu
Vším, čím jsem. Živé umění se mi prolíná s psaním a pedagogikou, prací a výzkumem v sociální oblasti a ve zdravotnictví. Uvažovala jsem o práci válečné zpravodajky, inspirovala mě Petra Procházková.
…
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Kritika by podle mě měla pomáhat tvůrcům uvědomovat si širší kontext svého díla, upozornit na to, co vidět je a co vidí jen „poučený“ divák, pomyslně vstoupit mezi dílo a publikum. Za základ dobré kritiky považuji vsazování do souvislostí. V české kritice se mi zdá, že kritik často spěchá a zaměňuje nebo úplně stírá osobní postoj s profesionálním rozhledem. Český kritik se nezřídka rovnou pasuje na kata.
Komentáře k článku: Hana Strejčková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
