Divadelní noviny > Rozhovor

Hanuš Bor: Nejsem vyhraněný, na divadle mě baví úplně všechno

Hanuše Bora znám od jeho absolutoria na DAMU. Hned poté přišel do svého prvního angažmá v libereckém divadle, a to se svými kolegy z ročníku Borisem Rösnerem a Soňou Dvořákovou. To bylo v roce 1973 a v Liberci se dělalo dobré divadlo, jehož se stal záhy nepostradatelnou součástí. Tvrdí, že si nic nepamatuje, ale když začne vzpomínat, nebere to konce. A vzpomínky sahají až k jeho hereckým začátkům, které přišly opravdu brzy. Před kamerou stál už v době, kdy si jiné děti hrají na písku, a hned druhým filmem, Žižkovskou romancí, se černooký kluk zapsal do srdcí i paměti diváků. O divadle mluví se stejnou láskou a zaujetím jako o Lisztových klavírních koncertech, Mozartových či Smetanových operách. Anebo o Otvírání studánek Bohuslava Martinů, kde s citem přednáší recitační part. Jako výborného herce i muzikanta ho znají jak diváci z jeviště, tak kolegové. Když v klubu usedne ke klavíru, zahraje všechno, co si kdo přeje.

Počátky

Jak vaše herecká dráha v dětství začala?

Tak to je těžké, protože já si nic nepamatuju. To je jako s tím Zrzavým… V libereckém divadle jednou přizvali ke scénografické spolupráci malíře Jana Zrzavého. Přijeli za ním do Prahy, celý den seděli nad koncepcí inscenace a druhý den jim Mistr poslal telegram: Všechno jsem zapomněl, přijeďte znovu! No, a takhle nějak je to i se mnou.

Dobře, tak osvěžme paměť vzpomínkou na Žižkovskou romanci…

Do role Petříka si mě v roce 1956 vybral asistent režiséra Zbyňka Brynycha, Řek Georgis Skalenakis. Sebral mě doslova ušmudlaného na pískovišti, s lopatkou a kyblíčkem. Snad jsem mu padl do oka tím, že jsem byl stejně černovlasý a černooký jako moje filmová maminka Renata Olárová, pro niž to byla první filmová role po DAMU. To já už měl za sebou v roce 1955 roli v povídkovém filmu Buďme připraveni režiséra Jiřího Papouška. Renata Olárová se shodou okolností narodila ve stejný den jako moje máma a taky byla napůl Židovka. Po okupaci v šedesátém osmém roce emigrovala i se sedmiletým synem Petříkem, který se jmenoval právě po klukovi z Žižkovské romance. Uchytila se jako herečka ve Vídni, nejprve v rozhlase, později jako vážená herečka ve Volkstheateru, ale předtím se rok učila vídeňský dialekt! Po listopadu 1989 jsem ji ve Vídni vyhledal a bylo to moc krásné setkání. Pak jsme se každý rok navštěvovali, ale asi před čtyřmi lety se mi ztratila, takže teď ji znovu hledám, doufám, že ještě žije, bylo by jí 88 let, na bývalé adrese už nebydlí, ale mezi mrtvými ve Vídni jsem ji nenašel. Tak to zkouším přes divadlo. Jestli zemřela, tak to chci alespoň vědět. Protože to byla nesmírně statečná žena s velmi složitým osudem.

Po Žižkovské romanci následovalo kolik – jedenáct, či dvanáct – dětských filmů?

Poslední byl film Na kometě v roce 1969 s režisérem Karlem Zemanem, ale to už jsem byl na gymplu a chystal se na přijímačky na DAMU. Těmi to moje dětské filmování také skončilo.

V rodině jste žádné herce neměl, jak to, že jste se vydal uměleckou cestou?

Moje maminka, které by mimochodem letos 9. května bylo 99 let, hrála fantasticky na klavír. A taky se mnou odmalička pořád zpívala, uměl jsem víc než sto národních písní, opery i operety. Maminka byla dvojjazyčná, mluvila i zpívala výborně česky i německy. Seděla u piana, hrála Lohengrina a táta k tomu děsně falešně pěl. Ale oba to měli strašně rádi. Díky ní jsem se naučil i písničky Voskovce a Wericha, a to ještě předtím, než jsem je poprvé slyšel z desky, takže jsem je zpíval se všemi chybami, které tam maminka dělala. V dětském věku jsem pravidelně vyhrával soutěže tvořivosti mládeže a stával se tak v těchto kruzích známým. Pak už mě to moc nebavilo a maminka, aby mě navnadila, mě naučila Schubertovu píseň Lindenbaum z cyklu Zimní cesta. Paní Zdenka Hrnčířová, sólistka opery Národního divadla, která sedávala v porotě, tehdy za maminkou přišla a taktně jí vysvětlila, že tohle opravdu není repertoár pro desetiletého kluka.

Zato písnička Dobrý den, majore Gagarine ano…

Tenhle televizní klip jsem nazpíval v roce 1961, kdy Gagarin vyletěl do vesmíru. Může za to, tedy za ten klip, nikoli za Gagarinův let, taky Skalenakis, který si na mě vzpomněl, když hledali toho, kdo to nazpívá. Šel s tím nápadem za tehdejším hudebním dramaturgem Československé televize Jiřím Maláskem a ten mě znal, už jednou mě doprovázel ve filmu Přátelé na moři. Když jsem natočil zdravici majoru Gagarinovi, bylo mi něco přes deset let. No co, mohlo to být horší, Gagarin byl pro nás tehdy hrdina.

Chodil jste jako kluk do houslí?

Samozřejmě že chodil. Tehdy když přišlo do hudebky dítě, které dobře slyšelo, automaticky ho dali na housle. Ale ono mi to moc nešlo, protože nejsem manuálně zručný, takže to rodiče vydrželi asi tři roky, pak jsem sám začal hrát na klavír. Chodil jsem k paní učitelce, která mi dala základy, ale techniku jsem neměl nikdy, jen to harmonické vnímání, s nímž vystačím a zahraju každou písničku, i když to za moc nestojí. Všechny čtyři děti z obou mých manželství (s herečkou Milenou Šajdkovou a dramaturgyní Jolanou Součkovou – pozn. red.) mají výborný hudební sluch, rozhodně lepší než já.

Židovská rodina

Několikrát jste se zmínil, že vaše rodina byla židovská. Jaký osud ji čekal za války?

Velmi neblahý, jako většinu Židů. Moje maminka byla takzvaně z dobré rodiny, kromě klavíru hrála výborně i tenis a bridž, dokonale psala na českém i německém psacím stroji, ovládala český i německý těsnopis. Když k nám po listopadu 1989 začaly chodit cizí časopisy, byla šťastná, že mohla luštit křížovky ve čtyřech jazycích. A protože česky a německy ji to už nebavilo, tak luštila anglicky a francouzsky. Měla před sebou krásnou budoucnost, jenže přišel Hitler. Už za války se vdala za Egona Gutha, bohatého Žida ze Dvora Králové nad Labem, o dvacet let staršího než ona. Byla to šílená svatba, protože povolení jet se vdát z Prahy do Dvora Králové dostala jen ona, ale už ne její matka, otec ani bratr. Takže jela sama vlakem, na kabátě žlutou hvězdu, na vlastní svatbu. A všichni se sešli až v Terezíně. Maminka byla jediná, kdo přežil, všichni její příbuzní, včetně jejího manžela, s nímž nežila ani rok, zahynuli.

Jak se mamince podařilo přežít Terezín?

Tuhle historii jsem vykládal režiséru Karlu Kachyňovi, když jsme točili film Hanele. A on mi říkal: To musíte napsat a já to natočím. Ale nikdy jsem to nenapsal, špatných scenáristů je dost, tak proč bych rozmnožoval jejich řady. Je to historka o zázraku a osudové náhodě.

Maminka žila po rozvodu rodičů se svou maminkou a bratrem v Litoměřicích a jako studentka si přivydělávala v německé rodině, kde jejich školní děti doučovala češtině. A ještě musím předeslat, že maminka se narodila se zdeformovaným palcem na pravé ruce. Naučila se s tím hrát perfektně na piano, ale bylo vidět, že má ten palec zalomený. Do litoměřické rodiny docházel strýc těch dětí, taky český Němec, s malou holčičkou. Pak přišlo obsazení Sudet, maminka se vrátila do Prahy, kde pracovala jako korespondentka u české firmy, dokud jako Židovka mohla, se svou perfektní němčinou pro ně byla velkou výhodou. Navíc byla moc hezká, i Němcům se líbila, aniž tušili, že se dvoří schmutzige Jüdin.

V Terezíně pracovala v kanceláři v elektrárenském podniku, který vedl Němec, civil, člen NSDAP, s typicky německým jménem Bobek. A to byl strýc těch dětí, které maminka v Litoměřicích učila česky. Ona ho poznala, ale netroufala si se k němu hlásit. Až si tam jednou přivedl svou dcerku, které už bylo tak sedm osm let, a jak tak lítala mezi písařkami, rozvázala se jí botička. Maminka měla strach, aby neupadla, tak jí tu tkaničku zavázala. Holčička si všimla jejího palce a poznala ji. Řekla to tatínkovi, ten nedal nic najevo, ale po práci si ji zavolal a zeptal se jí, jestli je to opravdu ona. A pak nic neřekl, ale několikrát ji vyexpedoval z transportu do vyhlazovacích táborů, kde zahynula celá její rodina. Takže jeden zdeformovaný palec a paměť jedné německé holčičky jí zachránily život. Maminka po válce svědčila v jeho prospěch, ale on neměl nic těžkého na svědomí. Tak ho odsunuli, jenže měl smůlu, protože do NDR. A maminka říkala: Stejně to byl blbej Němec, protože jak mi byl vděčnej, tak mi celá léta posílal přání k Vánocům, mně, Židovce. Tak to je pointa. Maminka se pak v šestačtyřicátém roce seznámila s mým budoucím otcem, vdala se, měla mou sestru a mě, a přestože se mohla živit svou dokonalou němčinou, nikdy ji nepoužívala, snažila se ji vytěsnit. Asi ze stejných důvodů, jako si můj otec změnil po válce jméno z Edelstein, což německy znamená drahokam, na české střízlivé Bor.

To je opravdu historka jako do filmu. Ale vraťme se k vašemu dětství. Z dětských filmových hvězd se většinou herci nestávají. Jak jste tedy k herectví přišel?

To je pravda. Ale já jsem souběžně s tím, že jsem točil filmy a zpíval, začal také jako dítě hrát v divadle. Už jako malý jsem vystupoval v Realistickém divadle v Kremelském orloji, kde postavu Lenina hrál senzačně Valter Taub, vynikající herec, také dvojjazyčný Žid. Účinkoval jsem i v Národním divadle, v Komorním divadle, u Wolkerů a v řadě dalších divadel po celé dětství. Rozhodnutí věnovat se herectví z toho tak nějak samo vyplynulo.

Láska k muzice a k Liberci

Přesto, měl jste někdy nějaké jiné plány či touhy?

Vždycky bych byl radši dělal muziku, ale neměl jsem potřebné nadání, byl jsem nešikovný. Rád bych uměl hrát pořádně na jakýkoli nástroj, a kdybych na to měl, chtěl bych být dirigentem. Ale já jsem o muziku u divadla nepřišel. Měl jsem štěstí, že jsem začínal v liberecké činohře, kde se hrál pestrý repertoár, navíc to bylo vícesouborové divadlo, takže jsem mohl sledovat i balet a operu. Stával jsem u inspicienta Bédi Morávka a koukal jsem mu přes rameno do klavíráku, vždycky mě moc bavilo sledovat muziku s notami v ruce, ale z partitury číst neumím, na to nemám. Nejsem vyhraněný typ, baví mě všecko, a to nejen v divadle, ale i jiné žánry a činnosti, dokonce i ty, které neumím, jako třeba manuální práce. Ke kovadlině si tedy stoupnout nemůžu, ale v létě na Lipně jsem trávil dlouhé hodiny štípáním dřeva a skládáním do úhledných hraniček, což je jediná činnost, kterou bohužel se dřevem dokážu. Ale kdybych si mohl vybrat, tak bych to radši uměl s taktovkou.

Hudba se v době vašeho příchodu do libereckého divadla pěstovala hodně i v činohře. Vzpomínám na inscenace jako Isabella, tři karavely a podfukář, Hanebný polibek, Opera za tři vajgly a řadu dalších…

Tenhle styl pěstoval hlavně režisér Karel Kříž, který mě do Liberce přivedl. A měl k tomu vynikajícího spolupracovníka, zakladatele a sbormistra libereckého dětského sboru Severáček a zároveň šéfa operního sboru, korepetitora, dirigenta, skladatele a upravovatele divadelní muziky Milana Uherka. Když jsem po příchodu přebíral roli za Lojzu Švehlíka v Králi jelenem se dvěma písničkami, bylo nám na korepetici s panem Uherkem po pár taktech jasné, že si budeme rozumět. To byly krásné časy! Milan Uherek měl mimořádný cit pro divadlo a uměl psát muziku pro herce. Byl by naučil zpívat i želvu. Bez něho by to divadlo vypadalo úplně jinak.

S Karlem Křížem jsem poznal jiný způsob práce, založený na týmové spolupráci, který od herce vyžadoval aktivní přístup, jehož nebyl schopen každý. Ale v Liberci vznikl okruh herců, kteří na to slyšeli, a bylo to cosi naprosto jedinečného, co jsem už nikde poté nezažil. Vlastně, abych byl spravedlivý, zažil jsem to pak opět ve smíchovském Labyrintu, kde jsme s Karlem Křížem pokračovali v tom, co začalo v Liberci: Dada opery, rocková legenda o svatém Vojtěchovi Veslo a růže, C&K Vocal Jirky Cerhy, to byla taky krásná doba a divadlo.

Jaký byl Liberec sedmdesátých let z vašeho pohledu?

V Liberci jsem měl štěstí na spoustu skvělých lidí, herce, jako byl Vojtěch Ron, Jirka Prýmek, Luboš Tlalka, Pepa Němeček, Miloš Bílek, ale i spoustu lidí mimo divadlo. Město začátkem sedmdesátých let žilo ještě dozvukem kulturního vzepětí šedesátých let, akcemi, jako byla Socha a město, ateliérem SIAL architekta Karla Hubáčka a dalšími mimořádnými aktivitami. Vzpomínám i na demokrata a občanského aktivistu Jana Šolce, na filozofa a historika umění Bohumila Nusku a na další vynikající osobnosti, od kterých jsem se mnoho naučil. I když normalizace dala Liberci hodně zabrat, pořád to bylo inspirující prostředí. Byl jsem tím městem naprosto okouzlený, a to jsem netušil, že tam moje maminka v mládí jezdila ke svým příbuzným. Až jsem na totálně zarostlém židovském hřbitově našel náhrobek jedné z nich.

Ale vzpomínám i na detaily, jako jsou třeba unikátní železné ploty lemující staré liberecké vily, každý z nich je originální umělecké dílo. Kdybych byl manuálně zručný, chtěl bych být kovářem, který by je objížděl a jeden po druhém je opravoval. A to nemluvím o přírodě, která Liberec obklopuje a prostupuje. Navíc tu dobu mám spojenou s dětstvím obou mých dcer, Majdy i Elišky, které jsem vozil v kočárku po strmých lesních jizerskohorských cestách z České chalupy, dodnes nechápu, že jsem je nepřizabil.

V Liberci jste si zahrál kromě řady jiných rolí i Ibsenova Peer Gynta a Mozarta v Shafferově Amadeovi, mimochodem jako první český představitel této role, čtyři měsíce před pražskou premiérou s Viktorem Preissem a Borisem Rösnerem…

Tak to ani nevím, že jsme byli první, jen vím, že jsem byl – opět díky Milanu Uherkovi – první herec v roli Mozarta, který hrál při představení živě na klavír, třeba tam, kde Mozart ze Salieriho prosté písničky na uvítanou u dvora vytvoří opravdovou skladbu. Já jsem ji samozřejmě hrál jen na té úrovni, na jakou jsem měl, ale i tak to mělo velký úspěch. A Vojtěch Ron byl úžasný Salieri.

Mimochodem, ve Formanově Amadeovi je scéna, která je pro mě dokonalým vyjádřením talentu. Mozart píše noty a jednou rukou si pohazuje koulí na kulečníku, která se k němu pořád vrací. A v tom to je. Lidé si myslí, že umění je vznešený chrám a stejně tak vzniká. Houby. Opravdu talentovaný tvůrce se při psaní může třeba šťourat v nose a stejně mu z toho vyleze dokonalé umění. To je ta záhada. Že to nejlepší často vzniká mezi jednou a druhou partií kulečníku. To je na tom krásné a zároveň zoufalé. Ostatně o tom Shafferova hra je. A Forman její výpověď ještě povýšil filmovými prostředky.

Nenamlouvejme si, že to, co pokládáme za ušlechtilé, musel stvořit ušlechtilý člověk. Jsou umělci, kteří nejsou žádnými vzory morálky, a přece je jejich dílo geniální. A pak jsou takoví, jako byl údajně přísný a systematický Johann Sebastian Bach. Ale kdo ví, jak to bylo, koneckonců někdy přece musel taky zplodit svých dvacet dětí. Takže jak praví stará židovská moudrost, všechno je jinak. A tak bychom se mohli bavit i o Jaroslavu Haškovi, co z jeho života je pravda a co jen legendy, nicméně na genialitě to Dobrému vojáku Švejkovi nic neubírá.

Shakespeare, Čechov a loutky

Co vás nejvíc baví na divadle?

Právě ta jeho pestrost. Nikdy jsem se ničemu nebránil, hrál jsem rád ve všem, od té nejklasičtější veršované klasiky až k avantgardě. A baví mě to pořád. Proto kromě Městských divadel, kde si můžu vyzkoušet hodně různých žánrů, hraju rád i jinde. Ve venkovním prostoru na Štvanici, v Kouzelné flétně v Dejvickém divadle jsem si troufl na Sarastra, miluju hraní ve Viole. Baví mě i umění melodramu, které jsem měl to štěstí si zkusit ve velkém jevištním tvaru v liberecké inscenaci Vrchlického a Fibichovy Smrti Hippodamie, to byl nezapomenutelný zážitek – s velkým orchestrem a bez mikroportů to bylo něco těžko popsatelného, co vyžaduje opravdu speciální herecké dispozice. Ale mám melodram rád i v komorní formě na večerech Festivalu koncertního melodramu. Já jsem opravdu strašně nevyhraněný herec, ale k tomuhle povolání to asi patří.

Přesto, máte nějaké speciální divadelní lásky?

Z divadla mám nejradši Williama Shakespeara. Herci obvykle váhají mezi Shakespearem a Čechovem, já je mám rád oba. Ale Shakespeara víc, i proto, že jsem si v řadě jeho her zahrál, zatímco Čechova bohužel ani jednoho, ačkoli jsem u divadla už padesát let. V prosinci mi bude sedmdesát, tak to bych si už mohl zahrát tak akorát Firse ve Višňovém sadu. Ale jinak jsem si v Liberci zahrál v řadě ruských her, a zdůrazňuji dobrých her, protože dramaturgové Jaroslav Král a Vlasta Gallerová dokázali skvěle kličkovat mezi nařízeními o ruském a sovětském repertoáru a vybírali opravdu krásné tituly. Ostatně, v době naší liberecké spolupráce v osmdesátých letech tomu bylo nejinak.

Na divadle mě baví kromě prolínání žánrů i prolínání generací. To, že jsem pořád mezi mladými lidmi, je nádhera a dělá mi to strašně dobře. Považuju za dar, že jsem mohl hrát s Lubomírem Lipským a můžu hrát i se Zdeňkem Piškulou. A že jsem si s oběma rozuměl. Ostatně, proto jsem ve svém věku i na Facebooku. Člověk tak rychle nestárne.

Ve výčtu vašich uměleckých prolínání zatím nebyla řeč o roce, kdy jste byl loutkářem. Jak jste k tomu přišel?

K tomu došlo z osobních důvodů, kdy jsem po rozvodu s první ženou hledal angažmá a měl jsem slíbené místo v činohře Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde tehdy působila jako dramaturgyně moje druhá žena Jolana. Byl jsem tam už na obsazení nové inscenace, ale vlastní nerozhodností jsem o to místo přišel. Byla to těžká doba, opouštěl jsem rodinu s dětmi, nebylo mi z toho vůbec dobře. Taková situace nemá nikdy dobré řešení. I rovná čára je složitější, než si člověk myslí. Dneska spolu obě moje rodiny výborně vycházejí, ale tehdy to bylo těžké.

Ale zpět k divadlu. Když jsem zůstal bez angažmá v plzeňské činohře, zjistil jsem, že v plzeňské Alfě hledají náhradu za zemřelého kolegu. Ale já jsem o loutkách vůbec nic nevěděl. Nakonec mě ukecali, že to zvládnu, vždyť i v řadě loutkářských inscenací vystupují herci na jevišti. Jenže mým hned prvním představením bylo klasické Posvícení v Hudlicích s metrovými, pekelně těžkými marionetami. Měl jsem šest týdnů na to, abych je zvládl. Zápolil jsem s nimi, všechno mě bolelo z nezvyklého pohybu. A když jsem četl na fermanu, že v šest večer je navazování, myslel jsem, že budeme navazovat vztahy, ne provázky k loutkám. Prostě naprostý amatér. Ale nakonec jsem se to naučil, i když při prvním představení před dětmi se nám s Petrem Borovským, tehdy také nováčkem, dneska kmenovým hercem souboru, do sebe loutky zapletly natolik, že jsme je museli za velkého gaudia dětí přímo na jevišti rozmotávat. I tak to byl nejkrásnější rok mého divadelního života. V Alfě nevládly žádné řevnivosti ani napnelismy, byli tam skvělí kolegové i vztahy. Možná i proto, že v loutkovém divadle nezáleží na tom, jestli člověk hraje krále nebo pařez, všichni oddaně slouží celku. Měl jsem štěstí, že jsem si za rok zahrál s marionetami, maňásky (ty jsem si jednou nasadil obráceně!) i s dalšími typy loutek a hrozně mě to bavilo. Kdyby se neozval Karel Kříž s nabídkou do Labyrintu, možná bych tam byl dodneška.

Vyzkoušel jste si činohru, operu, loutky, co třeba balet?

Před tím já mám velkou úctu, to je nejtěžší umění ze všech! V Liberci jsem jen načetl texty do baletně-pantomimické inscenace Barevné sny žáka Macáka choreografa Františka Pokorného, dalšího nezapomenutelného kumštýře mých libereckých i pozdějších let.

Zmínil jste své letošní jubileum. Máte tendenci bilancovat?

To ani ne, já se radši dívám pořád před sebe. Ale na stará kolena mě hrozně baví historie, čtu vlastně už jen literaturu faktu. A uvědomuju si, že při všech pandemiích a jiných trablech máme obrovské štěstí, v jaké době a ve které části světa žijeme. A to říkám při všech zkušenostech mé rodiny i toho, co tato země má za sebou.

Navíc koronavirus ukázal naši bezmoc před přírodou a zároveň to, jak ji svou existencí a činností negativně ovlivňujeme. Vezměme si jen, jak rychle se během nucené pauzy vyčistilo ovzduší velkých měst a vrátily se ryby do řek. Ale jak už to zase vypadá dneska… Stejně si myslím, že my lidé jsme jen nějaká podivná zatáčka evoluce a kdo ví, jestli vůbec správná.

Ani jako herec nebilancujete?

I když jsem herec (a my k tomu máme sklony!), nikdy jsem sebe ani svou profesi nepřeceňoval. Herectví je práce jako každá jiná a myslím, že truhlář nebo krejčí cítí stejné vzrušení, když vědí, že odevzdali dobrou práci. Samozřejmě že chci pokaždé zahrát dobře postavu, přesvědčit diváky o jejím životě a pocitech, zaujmout je. Ale to je vše. Dělat svou práci dobře a nebrat se moc vážně, to je podstatné. A těšit se z toho, že máme to štěstí dělat práci, která nás baví. Já jsem to štěstí měl. A baví mě to pořád.

P. S.: Těsně po vzniku našeho rozhovoru jsem se dozvěděl, že Renata Olárová zemřela v roce 2018 a je pohřbena ve Vídni. Jen co to bude možné, pojedu jí tam na hrob položit kamínek z Prahy, jak je to u nás Židů zvykem.

Kreativní osobnost s originálním humorem

Hanuše jsme angažovali s Borisem Rösnerem do libereckého divadla na podzim 1973. Jejich příchod byl pro naše směřování zcela zásadní. Oba měli dobré vychování. Nezapomenutelný herec i skvělý pedagog Václav Voska jim vložil do duše herecké sebevědomí a zodpovědnost. A také ohromnou divadelní pokoru.

Hanuš Bor je kreativní osobnost se smyslem pro týmovou práci. Herec nepředvádějící sebe, ale téma postavy, jíž je autorem obdarován. A ten dar předává publiku, veřejnosti, světu s vědomím toho, že divadlo je veřejná a výsostná služba. Ne sebehýčkání.

O tom všem jsme mluvili už v Liberci. Dokonce jsme snili tehdy těžko uskutečnitelný sen o založení vlastního divadla. Hanuš měl schopnost glosátora, ale i koncepčního myšlení. Rozuměli jsme si často i beze slov.

Vzpomínám na jeho Ericha v Povídkách z Vídeňského lesa, Švejcara v Matce Kuráži, Biaggia v Baronu ve větvích, vajgláka v italské verzi Žebrácké opery Opera za tři vajgly, v nichž jsme si v časech „normalizace“ vytvářeli svou krásnou enklávu svobody.

A později v Labyrintu to byla hraná a zpívaná koláž Dada opera, Horváthova věčně aktuální hra Sem a tam, freska z Euripidových tragédií a satyrské hry Pokořitelé Tróje, autorská inscenace na téma sv. Vojtěcha Veslo a růže… anebo Saalbachové Taneční hodina, kde nádherně a hravě vytvořil svébytnou postavu korepetitora, jež beze slov, jen svým postojem k situacím, rytmem či hlasitostí hudby, pauzou či ohlédnutím vytvářela novou a bohatou atmosféru napětí, strachu i očekávání. Stvořil tak či dopověděl svět, který autorka ani nečekala. A jeho vědomé a vědoucí přítomnosti na jevišti porozuměla. Obdivuhodná byla i jeho muzikantsko-herecká spolupráce s Jiřím Cerhou a jeho C&K Vocalem.

Milý Hanuši, děkuji Ti za letitou krásnou divadelní spolupráci i za letité přátelství. Vždycky když se potkáme (bohužel to není tak často), máme v hovoru na co navázat.

Karel Kříž

• Autor: Radmila Hrdinová
• Publikováno: 28. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Hanuš Bor: Nejsem vyhraněný, na divadle mě baví úplně všechno

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ