Divadelní noviny > Festivaly

Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 3)

Milí spoluobčané, málo bylo Havla! První den festivalu Divadla Husa na provázku k nedožitým osmdesátinám Václava Havla potvrdil to, co evokuje název. Byl otevřeným vyznáním, vzpomínkou i apelací.

V HaDivadle měla premiéru jednoaktovka Vernisáž, ve velkém sále Divadla Husa na provázku historická meditace o pěti dějstvích Zítra to spustíme. K divadelnímu programu lze ale počítat už i předvečerní otevřenou akci v Uličce Václava Havla, kam se v symbolickém aktu vrátily odcizené cedule s jejím názvem. Zapalovaly se svíčky, křídou se psaly vzkazy, citace a výkřiky, kapela DHNP Stones Beatles vystoupila v otevřených oknech ochozu atria Husy a zalila okolí energií rock´n´rollu, v pauzách zazněly z reproduktorů Havlovy výroky… Revoluční nostalgie a pocit soudržnosti. Vladimír Morávek prostě dokáže narežírovat i happening.

Obě středeční premiéry představily Havlovu dramatiku v autobiografickém kontextu. V inscenaci Vernisáž rozvinul režisér Ivan Buraj fakt, že postava Bedřicha je Havlovým alter egem, a jeho střet s Věrou a Michalem coby modelovými představiteli maloměšťáckého snobismu předkládá jako iniciační akt. Nevědomá, a tím víc okázalá demonstrace toho, jak pěkně a úspěšně se hostitelská dvojice „normalizovala“, probudí intelektuála a spisovatele z letargie. Bedřich se aktivizoval!, hlásá poslední věta na zdi divadelního sálu, když se ho Bedřich chystá v závěru opustit. Mimochodem, ten moment evokuje i paralelu s „odcházením“, s vyprchávající esencí Havlových myšlenek a ideálů.

Dosáhnout (třeba alespoň částečně) neotřelé interpretace precizního dramatického jazyka Havlových aktovek přitom není snadné, vždyť jsou dokonalou zkratkou už samy o sobě. Navíc HaDivadlo nestaví (bez urážky!) na výrazných špičkových hereckých osobnostech. Tím spíš stojí Burajova Vernisáž za pozornost, byť si pomáhá drobnými úpravami textu. Dramaturg Matěj Nytra, čerstvý držitel ocenění Objev roku festivalu …příští vlna/next wave…, v roli Bedřicha v podstatě sází na neherectví, aniž by však působil jako vyložený outsider. Publikem očekávaná reakce Teď ne! Až později… na opakovaný návrh, pustit si nějakou desku ze Švajcu, má v jeho civilním podání zdařile zcizovací efekt. Ten v závěru trumfne až Věra připsanou replikou Kam jdeš? Vždyť jsi nás napsal!, která přiznává rovnici Bedřich = Havel. Absenci emocionality v Nytrově hereckém výrazu nahrazuje akce. Bedřich se zaposlouchá do monotónního šumění moře z vystavené mušle, nebo zkušenými dotyky prozkoumává pochybnou fortelnost a stabilitu stropních příček. Pofidérní konstrukce domu, postaveného na úzkých kovových podpěrách, trčí v prostoru jako nějaká nepojízdná maringotka. Demonstruje se tak stav a kvalita životního stylu hostitelů a potažmo i normalizační ideologie.

Scénografie Juliány Kvíčalové je vůbec výmluvná. Pod obytným kvádrem z překližkových stěn se na zemi válí staré koberce a haraburdí, „gotickou“ Madona představuje kýčovitá barevná soška, namísto krbu leží v rohu několik polen. Lucie Andělová předvádí Věru jako příkladnou a umírněně emancipovanou ženušku s dávkou lehce vulgární smyslnosti. Jiří Miroslav Valůšek podává svého Michala jako kovboje s rudou knížkou, samolibého přisluhovače režimu, jemuž poslech zahraniční hudby dodává klamný pocit světovosti. Z vystupování manželů však zároveň čiší touha vyzvědět maximum o Bedřichově soukromí. Ostatně, vízum do Švýcarska se neudělovalo zadarmo.

Na Bedřichovu-Havlovu „aktivizaci“ ve Vernisáži navázalo noční čtení Havlova dopisu Gustávu Husákovi v podzemní rekvizitárně Husy na provázku. Po zhlédnutí iniciačního procesu jste tak mohli ochutnat i jeho plod.

///

V říjnu roku 1988 zahájilo Divadlo Husa na provázku tradici uvádění scénického časopisu Rozrazil. Zákazem tištěné verze tak režim paradoxně napomohl tomu, že si Václav Havel nejen splnil přání napsat hru pro tuto alternativní scénu, ale mohl zhlédnout i její inscenaci, v Československu snad poprvé od roku 1975. Zároveň šlo o experiment, kdy pozměnil svůj dramatický rukopis a přizpůsobil ho tehdejší – a jak dokazuje režisér Vladimír Morávek – i současné provázkovské poetice. A tak tehdy ani nebylo nápadné, že při prvním uvedení krylo Havlovo autorství před totalitní cenzurou jméno Petra Oslzléhlo.

Titul Zítra to spustíme je dramatem noci z 27. na 28. října 1918 z pohledu Aloise Rašína. V obratně vystavěné koláži se mísí prvky historické hry, fikce a dokudramatu. Morávkova typická stylizace jí skvěle padne, byť nepřekvapí. Černou dámu sice nahradila malá squaterka (její nepřetržitý živý pěvecký doprovod zaslouží poklonu), ovšem „hemžení herců“, předepsané autorem, probíhá už v klasickém morávkovském přeskupování figur. Umocní ho i dramatický princip pěveckých výstupů a sbory, z nichž čiší strhující vlastenecký patos. Hraje se po celém velkém sále, herci mají svá „stanoviště“ i v publiku. Při dramatických obratech někdo něco upustí, někdo upadne, mává se vlaječkami, postavy kamsi mizí a nové se vynořují a tak dále a tak podobně. K davu patří zástupci různých komunit – Sokolové, krojované děti, národy, měšťané, vesničané, dokonce postava Petra Oslzlého s věšteckým třetím okem. Vždyť požádat Havla v roce 1988 o tuto hru, se vzhledem k jejímu obsahu rovnalo vizionářskému činu. V pozadí se na koni zjevuje T.G.M. ztvárněný Růženou Dvořákovou, na protilehlé stěně dokonce personifikovaný První zákon nové republiky. Ústředním bodem je Rašínův psací stůl, odkud se rozbíhají dialogické linky do prostoru.

Relativizace skutečností kolem této historické události odpovídá rozdílným interpretacím pamětníků. Zcizovací komentáře se ale rozrostly o scénické poznámky, které říká nově přidaná postava Václava Havla. Tato aktualizace umožnila vytvoření paralely Rašín – Havel a podtrhne ji moment, kdy Rašín osloví svou ženu Karlu Olgo. Noc zrození českého státu v bytě manželů Rašínových se dostává do souvislosti s revolučním děním u Havlů v roce 1989. Rašínovy a Havlovy úvahy, pochybnosti a kroky se shodují, ať už jde o koncipování právních předpisů, strategii přebírání moci, úvah o politické situaci v Evropě a světě, či suverenitu českého národa. Hrozba extremismu – fašizace a bolševizace – se objevuje jako současné téma a konflikt mezi radikálními a tradičními názory je prostřednictvím dětských herců vyjádřen i v rovině dohledné budoucnosti. Zrovna tak platná je snaha lidových vrstev zveličovat svůj podíl na dějinných obratech a přivlastňovat si je, nebo nezpůsobilost vrcholných politiků řídit a vést Evropu či stát.

Narodil se český stát, veselme se… Milan Holenda napodobuje Havla poměrně věrně i s jeho smyslem pro humor a jevištní gag. Rašínovo počínání a reakce jeho ženy pozoruje s napjatě, s porozuměním či dojetím a nezapírá, že mu praktická a milující Rašínová Simony Zmrzlé imponuje. Jediným, kdo nikdy nevybočí ze společenské a politické role, je Rašín (herecky výborný Jan Kolařík).

Poté, co Zmrzlá vyzpívala Libušino proroctví Můj český národ neskoná asi nikoho nepřekvapilo, když Vladimír Morávek oznámil, že na inscenaci Zítra to roztočíme naváže miniopera, epilog Včera jsme to spustili. A hned nabídl malou ukázku. Jde vlastně o soudní spis, zhudebněný Davidem Smečkou. Tématem je kauza červených trenýrek nad Pražským hradem a stíhání členů diverzně-umělecké skupiny Ztohoven. Pěkné to bude.

///

Všechny díly reportáží z festivalu Pražské křižovatky a Málo bylo Havla!:

Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 1)

Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 2)

…

Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 4)

Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 5)

Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 6)

Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 7)

Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 8)

///

Více na i-DN:

Tip – Málo bylo Havla!

Tip 2 – Pražské křižovatky

 

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 6. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Havel 80: Praha/Brno 2016 (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ