Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Havel rasistou, Dalajláma vrahem
Havel rasistou, Dalajláma vrahem, Marx členem iluminátů… Puchmajeři uvádějí svá Beranidla budoucnosti.
Na své první setkání se souborem Antonín Puchmajer D. S. (tehdy ještě vystupujícím pod názvem Antonín D.S.) si pamatuji poměrně zřetelně. Bylo to před devíti lety na 80. ročníku mezinárodní přehlídky amatérského divadla v Jiráskově Hronově, kde se představili dokonce dvakrát – s inscenací Jelizaveta Bam, na které spolupracovali s autorským divadlem Krvik Totr, a titulem Skorpil Intelektual Show Partneři.cz. Horko těžko jsme společně s ostatními seminaristy z dramaturgické dílny hledali konkrétní slova, která by vystihla naše zážitky. Ta zvláštní postmoderní směsice mluvených, zpívaných, pohybových, značně stylizovaných obrazů, protkaných ironií, groteskou i parodií, jež dohromady skládaly kafkovsky laděný příběh o zatčení mladé dívky Jelizavety, byla jen stěží racionálně interpretovatelná. Vyvolávala spíše specifické emocionální a smyslové vjemy, které však zároveň dokázaly postihnout velmi konkrétní téma: lidskou úzkost z toho, že člověk nedokáže pochopit svět plný traumatických jevů, mnohdy připomínajících sen či noční můru. Druhý zmíněný počin pak ukázal další charakteristické rysy tvorby Puchmajerů: byl komponován jako kabaretní pásmo naplněné specifickým černým humorem, hořkým cynismem, ale zároveň melancholií, jež se pojila především s tématem pojednávajícím o nelehkém životě jednoho intelektuála.
Během onoho prvního setkání jsem mimo jiné přišla na to, že mi puchmajerovská poetika vlastně imponuje. Kombinace sarkasmu, cynismu, absurdity, drsného ironického humoru, jejich zájem o různorodá a vždy tíživě aktuální témata pojednávaná vlastními autorskými texty či hrami zahraničních autorů a inscenovaná specifickými výrazovými prostředky a formami – to vše se v tvorbě tohoto souboru suverénně snoubí a nabízí nezpochybnitelné divadelní i dramatické kvality.
Znovu se mi to potvrdilo na premiéře scénického čtení hry Vladimíra Mikulky s názvem Beranidla budoucnosti, které se odehrálo v hostinci U Suchý Dásně v rámci festivalu …příští vlna / next wave…
Zleva sedí Kateřina Rudčenková, Martin J. Švejda a Vladimír Mikulka. Mluví Jakub Škorpil. Foto Petr Kněžek
Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil, Martin J. Švejda a Kateřina Rudčenková ztvárňují hlavní role hry od stolu tak, jak se od scénického čtení očekává. V prvním obrazu se v blíže nejmenované hospodě u piva, panáků a mariáše potkávají tři bývalí spolužáci, kteří to nikam nedotáhli a dotáhnout ani nemohli. Adam, Bohumil a Cyril jsou takříkajíc „nuly“, jejichž jediným životním cílem je postoupit v mariášové lize z poslední skupiny E do vyšší D. Jejich rozhovory jsou prosyceny chvástáním, nadáváním a obviňováním okolí, vlády, Václava Havla a především pak úspěšnějších spolužáků Gézy, Roma, z něhož se stal ombudsman, a Lojzy, Slováka a navíc gaye, jenž to dotáhl až na pozici policejního ředitele. Servírka Klára si s nimi připíjí na výročí sebevraždy Davida, hvězdy jejich bývalého třídního kolektivu. Nakonec trojici kamarádů přemluví, aby společně zašli na hřbitov, kde prostřednictvím jakéhosi rituálu smrt spolužáka uctí. Od tohoto momentu se začne v čím dál zběsilejším tempu odvíjet zápletka plná nečekaných zvratů, absurdních spojení a flashbacků do minulosti.
Čte Martin J. Švejda. Foto Petr Kněžek
Příběh protkávají nejrůznější odkazy na minulý režim a jeho dopady na současnost, na Havlovu politiku, na sílící xenofobní tendence, apokalyptické vize reality či konspirační teorie. Tvůrci berou do hry vše, co jim takříkajíc přijde pod ruku. V jedné chvíli Adam, Bohumil a Cyril vzpomínají na tělocvikáře Srnečka, udavače, který zneužíval studentky; na Larisu, příslušnici KGB, která přijela do Česka organizovat státní převrat, přičemž tělocvikáře přemluvila ke koupi továrny na herbicidy v kuponové privatizaci. Jako deus ex machina se na scéně objeví Václav Havel, který svého speciálního asistenta pro speciální osobnosti Gézu nazývá „cikorkou“ a „černou hubou.“ Jindy mezi postavy skrze časoprostorovou díru zavítá Dalajláma a setkává se se svou bývalou milenkou Evou, taktéž spolužačkou hlavních postav, a jejich společnou dcerou Edaiou. V předposledním obraze, jenž se odehrává v Soše svobody, se aktéři ocitají v Klubu iluminátů, jehož členem je třeba Karl Marx, Bill Gates, Michael Jackson či Královna Alžběta II. Ti všichni nakonec umírají rukou Dalajlámovy dcery.
Reálie zde tedy nezůstávají reáliemi. Puchmajeři si záměrně pohrávají s fakticitou, (dez)interpretací historických událostí; využívají názory protihavlovské kritiky a přetvářejí je v pravdy; z prvního českého prezidenta činí rasistu, z duchovního tibetského vůdce vraha. V rámci fikčního světa Mikulkovy hry je vše převrácené až zvrácené, důkladně podrobené nemilosrdné ironii a humoru. Žádný z motivů však není nahodilý. V řádu zvolených prostředků se ocitá zcela právem.
Slova se chopil hudebník Petr Mazur. Foto Petr Kněžek
Formu scénického čtení Puchmajeři zvolili z jasného důvodu zviditelnění mnohovrstevnatého, v některých momentech za hranice groteskna a absurdity jdoucího textu. Jeho vizualizace je, dle očekávání, minimalistická: aktéři pouze tu a tam četbu svých replik ozvláštňují různorodou dikcí, výškou hlasu a občas také mimikou. Škorpilův projev je nejvýraznější, a to nejen v momentech, kdy hraje rozčileného vrátného Adama a důkladně své kamarády za každou větou častuje slůvkem „vole“, ale především tehdy, kdy s patrnou dávkou parodie napodobuje Havlovo ráčkování nebo vietnamského stánkaře vyjadřujícího se krácenou češtinou bez skloňování. Švejda k absurdní atmosféře přispívá svou typickou barvou hlasu a pomalejší dynamikou, a to především když pronáší pomstychtivý monolog znásilněné dívky Fandy přeoperované na muže. Kromě projevu účinkujících přispělo k vizualizaci textu i zvolené místo scénického čtení. Klasický hostinec, jenž je také výchozím místem hry, se stal dokonalou kulisou, a to hlavně díky salvám smíchu a hlasitým hospodským rozhovorům, jež po celou dobu doléhaly z té části hostince U Suchý Dásně, v níž probíhal běžný provoz.
Mikulkovu hru uzavírá jakýsi zvláštní symbolický rituál odehrávající se v tibetské Lhase, během něhož Klára označí Adama, Bohumila a Cyrila za bezvýznamné nicky, které však mají tu výhodu, že můžou udělat prakticky cokoliv, ale nikdo si jich nikdy nevšimne. Během rituálu se stávají beranidly budoucnosti, jež mají zprostředkovat tzv. inverzní revoluci, která povede k naprosté eliminaci všech bohatých a slavných. Divák je svědkem snah o nastolení nového řádu, nové společnosti, v níž však nebudou po vzoru iluminátských vizí vládnout autoritářské elity, ale ony podprůměrné lidské nuly, protože v podprůměrnosti je přece síla! Na zemi již není prostor pro národní státy. Všechny se totiž spojují pod Himalájemi coby Řípem zeměkoule.
Diváci U Suchý Dásně. Foto Petr Kněžek
Jen stěží lze brát poslední obraz i hru jako vážný apel. Nejde však ani o plytkou absurdní hříčku. Závěr je pro mě tudíž podobný, jako u dvou zmíněných inscenací z Jiráskova Hronova. Vím jistě, že jsem se celé ty dvě hodiny bavila, že jsem opět přistoupila na jejich humor, poetiku, na způsob zpracování tématu, které nejenže patří k současnému sociálně-kritickému a politickému divadlu, ale tuto linii svým specifickým způsobem ozvláštňuje. A to mi u Puchmajerů vlastně stačí.
Antonín Puchmajer D.S., Praha – Vladimír Mikulka: Beranidla budoucnosti. Scénické čtení hry Vladimíra Mikulky. Vystupují Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil, Martin J. Švejda a Kateřina Rudčenková. Na piano doprovází Petr Mazur. Psáno z premiéry 23. 9. 2019 v rámci festivalu …příští vlna / next wave…, Hostinec U Suchý Dásně, Praha.
///
Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:
…
Komentáře k článku: Havel rasistou, Dalajláma vrahem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
