Divadelní noviny > Názory – Glosy
Havel@80 a co my s tím?
První, koho jsem při vstupu do Lucerny uviděl, byla Dana Němcová, která seděla u stolku pořadatelů. Sklonil jsem se nad ni a políbil ji do vlasů. Protože Dana je jistota, že věci dopadnou dobře a mají smysl. Jen jsem si pomyslel, aby naše setkání osmdesáti gratulantů Václavu Havlovi k jeho nedožitým osmdesátinám, vyvrcholení akce Havel@80, nebylo sletem pouhých ultrapravdoláskařů. Z toho jsem byl vzápětí vyveden. Lucernou proudily stovky mladých lidí, stejně jako lidí z venkova. Díval jsem se pozorně na jejich tváře, neviděl jsem v nich křivdu, nenávist, vztek, tekutý hněv ani fanatismus, který se teď hojně producíruje po našich náměstích či brouzdá internetem. Ty hnusy, které se sypou z frustrované části národa na havloidy, havlisty, pravdoláskaře jako prapůvodce všeho zla, jdou ruku v ruce s politikou nezodpovědných zbabělců, zneužívajících nejistoty a strach občanů z nepoznaného. Třeba z té údajné masy migrantů, která nám bere kulturu a zaplavuje zemi.
Nová mladá levice mluví jazykem staré pravice o kultu Václava Havla, srovnatelném s kultem Stalina (opravdu je vztah k Havlovi důsledkem masových vražd, gulagů, rozsévání teroru, strachu, lži?). Patnáctého října, pět let po Havlově smrti, vidím spontánní a upřímný zájem lidí zezdola, žádnou Potěmkinovu vesnici organizovanou režimem. Výstava fotografií a kniha Hele, Havel! vznikly na základě třinácti set snímků, které poslaly dvě stovky neprofesionálních fotografů, a lidé se na knihu sami složili prostřednictvím Hithitu.
V Lucerně se ve všech sálech míchala skvělá muzika kapel a zpěváků, které měl Václav Havel rád, či těch doslova historicky s ním spřízněných (Plastici Josefa Janíčka a Vráti Brabence), s muzikou mladých lidí, které Havel nemohl či nestihl poznat. Bylo to divoké, bezprostřední a občanské. Žádná tryzna. Z divadelníků, myslím, mluvili jsme čtyři. Magda Vášáryová, Andrej Krob, Petr Oslzlý a moje figura. Další zpívali, Oldřich Kaiser už v roli undergroundového hudce přivedl k sobě a Dáše Vokaté Jiřího Lábuse, Monika Načeva má minulost mé kolegyně z HaDivadla. Já jsem si dovolil zastat se pojmů pravda a láska, protože i ti, kteří jimi zhnuseně opovrhují, přišli na svět z lásky svých rodičů, byť u některých to tak nevypadá. Spíš je zvláštní, jak to pohrdání vším, co nás přesahuje, co se tyčí nad horizontem našeho bytí, jde ruku v ruce s ubýváním svobody. A že bychom si neměli nechat líbit politiku, která nám svobodný prostor upírá.
Pár dní poté čtveřice nejvyšších ústavních činitelů po setkání ministra kultury Daniela Hermana s dalajlamou (byli to prezident republiky Miloš Zeman, předseda Senátu Milan Štěch, předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček a předseda vlády Bohuslav Sobotka) servilně ujistila Čínskou lidovou republiku o své loajalitě. Výměnou údajných obchodních výhod za suverenitu a hrdé sebevědomí země. My nejsme kolonií Číny! Ponížit nás nemohou, když se sami umí ponižovat. Neměli však právo činit z nás vazalskou zemi, společnost lokajskou, ustrašenou a nesamostatnou. Selhali, protože je opanoval strach ze starého muže vyzývajícího svět k nenásilí a lásce k bližním. Více poplivat odkaz Václava Havla snad nešlo. Mstivá hanebnost prezidenta republiky s neudělením vyznamenání muži hájícímu lidská práva, muži, který přežil peklo holocaustu, Hermanovu strýci panu Jiřímu Bradymu, je jen potvrzení toho, do jaké společnosti opovrženíhodných zemí nás politické elity vedou. Budoucnost s tímto způsobem politiky už nesmí počítat. Teď je ta pravá chvíle vrátit se k odkazu, který tu Václav Havel zanechal. Začít můžeme obranou svobod a občanskou odvahou!
Komentáře k článku: Havel@80 a co my s tím?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Ladislav Vrchovský
Pane ministře, proč?
Otevřený dopis ministru zahraničí ČR Luboši Zaorálkovi.
Vážený pane ministře zahraničí České republiky,
byl jste v listopadu 1989 představitelem Občanského fóra na Ostravsku. Byl jste člověkem, který se tehdy ztotožnil s názory Václava Havla na důležitost ochrany lidských práv na celém světě. Díky postojům Václava Havla k ochraně lidských práv a svobod si v devadesátých letech minulého století tehdejšího Československa, jehož byl prezidentem, vážil celý svět. Naše země byla jednou z mála zemí, které přijímaly Jeho Svatost 14. dalajlámu oficiálně na půdě sídla hlavy státu i v parlamentě.
Dnes jste ministrem zahraničí České republiky. Hovoříte o dohodě o vzájemné spolupráci, uzavřené mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou, jejíž součástí je respektování územní celistvosti Číny. A zdůrazňujete, že součástí této dohody je i to, že Jeho Svatost 14. dalajláma nebude přijímán oficiálně žádným z ústavních činitelů České republiky.
A já se Vás, pane ministře, ptám, proč?
Proč už není Česká republika suverénním státem, který ústy svých nejvyšších představitelů říká Číně: Ano, dohoda o vzájemné spolupráci mezi našimi zeměmi je v našem, zájmu. Ano, ctíme a respektujeme územní celistvost Číny. Ale budeme se i nadále stýkat oficiálně s duchovním představitelem tibetského lidu, který také ctí územní celistvost Číny a nemá politické ambice. Budeme Jeho Svatost oficiálně přijímat při návštěvách České republiky, a to jako bojovníka za lidská práva a svobody.
Pane ministře, pokud by takový postoj měl být na překážku dosažení vzájemné obchodní a kulturní spolupráce s Čínskou lidovou republikou, nechť je tomu tak! Protože s lidskými právy se neobchoduje!
S úctou
bývalý poslanec Federálního shromáždění České a Slovenské repubiky za Občanské fórum
Ladislav Vrchovský
02.11.2016 (23.13), , Trvalý odkaz komentáře,