Havran dí (No. 4)
Je horko. Sedím doma na terase. Dívám se do rozpálené přírody. Úplně modré nebe neslibuje žádný oddech od vedra těchto dní. A tak jím studený meloun a poslouchám CD Leonardo Vinci – Altoarias, profilovou desku italského altisty Filippa Mineccii. Vnímám studený meloun, vnímám náboj barokní hudby, vnímám mužský a přece ne-mužský hlas, který mě odnáší zpátky do začátku června…
Viz: Youtube
Je pátek 5. června 2015. Horko už od rána. Blázinec už od rána…
Ve dvě odpoledne všeho nechávám, sedám do rozžhaveného auta a ujíždím po D8 na Drážďany a Halle. V šest parkuju. Převléknu se na parkovišti a snažím se vypadat decentně, když o něco více splaven potem než ostatní vcházím do budovy Opery v Halle. Rodiště Georga Friedricha Händela hostí Händel-Festspiele 2015.
FOTO autor
Chystám se na premiéru Händelovy opery Lucio Cornelio Silla.
V hlavní roli italský zpěvák, který bude na mé pozvání pod řetězem konce mostu v kostele Panny Marie v Praze 11. a 13. října tohoto roku zpívat Zelenkova Moteta za doprovodu barokního orchestru Ensemble Inégal . V hlavní roli altista Filippo Mineccia.
Třímám vstupenku za 75 Euro do šesté řady na místo číslo 5 jako nejcennější relikvii. A protože mám hodně času, projdu celý operní dům. Pak usedám na své místo. Obklopuje mě moře hlasitých Američanů s tvrdým jižanským akcentem. Vedro je i v sále.
Uvaděčky zavírají dveře. V sále se tmí. Je ticho.
Nástup dirigenta nevnímám. Teče mi po čele potůče potu… ale pak. Pak najednou ten potůček necítím. Ozývají se první tóny.
Uvědomuju si, jak se mnou první tóny trhnou. Ten zvuk… Sál je obložen dřevem. „Suchý“ zvuk Händelovy hudby je dokonalý. Ještě nikdy jsem živě neslyšel tuhle hudbu takhle perfektně podanou. Prostupuje mě. Zaměstnává všechny smysly. Snad i moje kůže vnímá záchvěvy hudby. Hudba mě objala.
Nebudu psát o libretu, o tom, že opera bylav roce 1713 v Londýně autorem dedikována francouzskému velvyslanci, že snad byla hrána jen jednou v The Queen´s Theatre in the Haymarket v Londýně, že po roce 1990 byla inscenována i v Čechách a kdo byl diktátor Sulla/Silla. To najdete leckde. Třeba tady: Complete Händel´s Oper: Lucio Cornelio Silla
Chci se s Vámi podělit o svůj operní zážitek.
Vraťme se tedy do sálu Oper-Bühnen Halle. Je horký večer 5. června 2015. Předehra mě už pohltila a nyní se zvedá opona. A já jsem najednou ve válečné vřavě. Na klasickém stříbrném kino-plátně, které bylo schováno za červenou sametovou oponou, vidím a slyším výbuchy bomb, pěšáky vylézající ze zákopů, nalétává ně mě letadlo (ještě mockrát se tak ten večer stane) a já instinktivně uhýbám jako celé divadlo až drcnu do ramene vedle mě…
FOTO archiv autora
Jsme v Mussoliniho Římě třicátých let. Na plátně se objevuje sám vůdce, diktátor (Mineccia). V armádním baretu (pak s holou hlavou), lehce šilhajíc, v parádní uniformě, rajtkách a válenkách. Sekne mu to. Velký diktátor má zhruba tak „metr-sedmdesát“. A tahle karikatura „Führera“ (to nebyl jen Mussolini, hned mi naskočil Hitler) nese diváky celým příběhem. Provádí nás nekonečnou řadou pokojů, v nichž se jednotlivé scény dějí. Při každém posunu točny jsme v jiném (snad hotelovém) pokoji. Jejich nekonečnost, různost a současně stejnost je děsivá. Umocněno šedou barvou stěn nahání tenhle hotel hrůzu. Nálet při ansámblu lomcuje křišťálovým lustrem hotelového lobby a na aktéry se snáší i prach z praskajících stropů. Zhasíná a znovu se rozsvěcuje světlo… Není kam utéct.
FOTO archiv autora
Děj opery vede diváky příběhem diktátora, který uplatňuje svou moc vůči všem a všemu (ženám, mužům, přátelům i nepřátelům), zcela bezohledně a jen pro uspokojení sebe sama, potýkaje se někde uvnitř, ve svých slabých chvílích (i diktátor má slabé chvíle), sám se sebou. Hra, kde se splétají a rozplétají osudy dvojic, milujících se párů a přátel, do nichž přináší diktátor zmar a zoufalství jen pro své vlastní potěšení, plyne dál.
Fascinující je závěr opery, kdy se všichni hlavní aktéři snaží Sillu utopit v krásné litinové vaně uprostřed mramorové koupelny. Voda cáká do diváckých řad, leč není zcela zřejmě, zda se dílo povedlo. A závěr přímo dle autora – Silla se ocitá na piedestalu uprostřed cypřišového háje. Slavný diktátor sám vystoupí na podstavec a stane se sochou-ikonou, která je obklopena všemi, kteří mu umožnili diktátorem být, kteří mu aplaudovali a zase aplaudují. Vypadá to na happy-end. Z diktátora je socha. Všichni se radují. Finále nese operu k závěru.
Ale… ale do rytmu posledních taktů opery, těsně před pádem opony, který je neodvratný (publikum už cítí, že jde o poslední takty), sebou socha trhne, mrkne lišácky do publika a gestem „střelce, který třímá v ruce revolver ráže 9 milimetrů“ odstraní postupně ze světa jednoho každého svého protivníka na scéně, každého aktéra této hry.
FOTO archiv autora
Opona padá. Opona spadla.
Moc nevnímám, co se děje okolo. S posledními tóny a tmou v sále se někde uvnitř ve mně něco vzedme a neuvěřitelnou silou vyrazí ven. A vyrazí to očima. Slzím… Ne, pláču. A pláču, když řvu: Bravo! jako celé divadlo. Pláču, když vycházím od horké letní noci. Pláču, když jdu k autu.
Jedu domů v úplném tichu. Silla ve mně doznívá….
///
Je další letní ráno. Nemohl jsem spát. Dopisuju tyhle řádky od půl páté ráno. Už není horko. Celou noc foukalo. Je krásné nové slunečné ráno. Ale je narozdíl od předchozích dní chladné. Mineccia mi zní z reproduktorů.
Přemýšlím stejně, jako jsem přemýšlel celé dva předcházející měsíce. Co ve mně tenhle červnový horký večer zanechal? Než je vyšlu do světa, cizeluju své myšlenky celých šedesát dní.
Poprvé jsem slyšel dokonalého Händela. Schválně používám tuhle synekdochu. Nechci říct „Händelovu hudbu“. Tato jeho opera byla tak dobře zahraná a zazpívaná, že se pro mě stala etalonem do budoucna. Poprvé jsem pocítil sílu celku. Nejde vyzdvihnout jen skvělou interpretaci orchestrálního partu hraného na historické nástroje. Nelze říci, že zpěváci skvěle zpívali. Nelze říci, že scénografie a režie byla skvělá. Všechno zafungovalo dohromady. Tak, jak má. Uvědomuji si, že jsem takovou sílu operního díla ještě nezažil. A všichni hráli a zpívali s takovou chutí, vervou a lehkostí, že to vskutku bralo dech a lilo energii a emoce do žil.
Přestože o pár řádků výš mluvím o dokonalém celku, neodpustím si pár slov o tom, kvůli kterému jsem do Halle jel. Tohle Händelovo dílo je postaveno na dokonalé souhře sedmi hlasů. Bylo pro mě překvapující, jak vyrovnané výkony jak dámy, tak pánové podali. Zmíním se jen o dvou hlasech.
Kontratenorista Jeffrey Kim nebyl v mých očích kontratenoristou. Byl to první sopranista. Jeho lehký a přitom pevný hlas byl natolik sopránem, že mu ho mohly všechny sopranistky jen závidět. Šokoval mě. Nejvíc fakt, že muž disponuje ženským hlasem. Hlas kontratenoru není mužský ani ženský. Je jaksi nadpozemský. Mimo-dimenzionální, neskutečný, kosmický. Ale Jeffrey Kim zpívá opravdu ženským a opravdu krásným a netuctovým sopránem (snad až mozartovsky zabarveným). Po celé představení jsem měl problém s tím, že tenhle „chlap“ zpívá jako „žena“. Zvláštní, jak jsme uzavřeni ve svých stereotypech a jak našemu vnímání dělá problém opustit tohle vžité paradigma. Navíc bravurnost, s jakou svůj part zvládal bez jakéhokoli znatelného napětí v hlase při velmi vypjatém herectví své role, byla opravdu omračující.
A nakonec jsem si nechal Filippa Mineccia. Když jsem ho v lednu tohoto roku prostřednictvím barokního orchestru Ensemble Inégal, resp. prostřednictvím jeho šéfa, dirigenta Adama Viktory, zval do Prahy, znal jsem ho jen z jeho profilového CD Vinci-Altoarias a z nahrávek na Youtube. Jel jsem do Halle, protože jsem ho chtěl slyšet živě ještě předtím, než přijede do Prahy (o Mineccim jsem se dozvěděl z telefonotéky na Českém rozhlase 3 – Vltava, kde pan Viktora v listopadu loňského roku vyprávěl o své spolupráci s ním – nedalo mi to, našel jsem detaily o něm, oslovil Ensemble Inégal a 11. a 13. října tohoto roku vystoupí Filippo Mineccia v Praze). Přestože Mineccia byl jednoznačně hvězdou představení, nijak se netlačil vpřed, neupřednostňoval svůj nádherný, podmanivý, a přitom neskutečně kosmicky „jiný“ hlas na úkor kolegů/zpěváků. Tvořil se zbytkem ansámblu (zpěváci i orchestr) jedinečný celek a současně byl jednoznačně hlavním protagonistou.
FOTO archiv autora
Role mu výborně sedla. Nejen pěvecky, ale i herecky. Jeho zpěv si užívalo jak publikum, tak viditelně i zpěvák sám. Bylo pro mě zvláštní slyšet živě mužský alt, jak plní onu nezaměnitelnou funkci, pro kterou byl do opery napsán. Jeho hlas je opravdu jiný, nezvyklý. Dává postavě Silly výjimečnost, kterou potřebuje. Zaujala mě plnost hlasu. Dokázal ovládnout celý prostor sálu, aniž by posluchač pocítil v jeho hlase jakékoli napětí či tlak. Zvládal polohu lyrickou i dramatickou, koloratury byly čisté, přesné, piána jemná, hladivá. Největší devizou byla ale barva jeho hlasu. Těžko se pro ni hledají slova – je mužsky tmavě zabarvený v nízkých (jakoby mužských) polohách i ve vysokých (jakoby ženských) polohách a je to hlas velice příjemný, měkký. V mých očích (vlastně uších) přesně naplnil mou představu výjimečnosti a nadpozemskosti mužského altu. Jeho hlasu se povedlo vynést mě ze sálu pryč, do jiné dimense. Odpoutal mě na chvíli od tohoto světa. A to je pro zpěváka i pro diváka dar nevšední. Ač byla celá opera vlastně nadsázkou, karikaturou, beze zbytku jsem věřil tomu, co zpěvák zpíval.
Je chladné letní ráno. Hledám, kdy je v Halle další repríza tohoto představení. 22. listopadu 2015. Pojedu. Viz: Youtube
FOTO archiv autora
26. července 2015
Havran – Operní observátor, Plešivec
Komentáře k článku: Havran dí (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
