Hazard, nebo veřejná služba? (No. 17)

Podobný tisk, jako jsou české Divadelní noviny, v Rakousku vůbec neexistuje a až na jeden pokus koncem osmdesátých let po celou dobu mého života tam také neexistoval. I proto považuji Divadelní noviny téměř za zázrak, který každých čtrnáct dní přináší nejen celou škálu informací a kritik o divadelním dění v celé České republice, ale taky rozhovory a příběhy jak z divadelního zahraničí, tak ozvláštňující pozadí a historii divadla od Chebu až po Těšín.

Autor loga seriálu Aleš Fulín

Tohle propojení zájmu o divadelní, performativní dění nejen nejrůznějších žánrů, ale také v celé struktuře, to je obrovský počin a nechápu, že si toho dost nevážíme. To se týká nejen komise a ministerstva, za něž ministerská mluvčí napsala, že se DN dlouhodobě umisťují v programu kulturní aktivity pro oblast profesionálního divadla na nižších bodových příčkách (to mimochodem považuji za pokleslé výrazivo, které nemá moc společného s kulturou slova a vzájemného jednání, ani nemůže být alespoň vzdáleně objektivní).

Příliš často se potkávám s divadelníky, kteří Divadelky nečtou, neznají, nekupují. A to je mně nesmírně líto. To je to pravé drama. Čeští divadelníci i návštěvníci divadel mají přinejmenším ve srovnání s Rakouskem něco výjimečného a oni o tom toho moc málo vědí. Ale to není problém práce redakce, to není ani problém úrovně (vcelku ji považuji za velice dobrou, výjimečnou). A s ohledem na počet lidí, kteří naše Divadelky redakčně připravují, za malý zázrak. Z mého hlediska malá rozšířenost DN je zapříčiněna tím, s čím bojují divadelníci všeobecně: zájem se v posledním dvacetiletí přesunul k mnoha jiným, hlavně digitálním podobám dění. A možná také chybí manažerské (!) propojení mezi Divadelnimi novinami a divadly, týkající se nabídky a prodeje.

Ministerstvo kultury by nemělo oškubat už existující instituci a mělo by požadovat inovace především po sobě. Malá redakce s nízkými finančními i personálními možnostmi evidentně není s to takových dostát. Ministerstvo by mělo zahájit velkou veřejnou kampaň, veřejnou show, která by přispěla třebas i k násobnému rozšíření čtenářstva jak Divadelních novin papírových, tak možností těch digitálních. Redakce Divadelních novin chce být i tady po právu vývoji, a jinak to ani není možné: vedle papírové musí vycházet alespoň nějaká podoba digitální. To je dnes v novinářském světě nezbytné. A to jistě (snad?) vědí i členové komise, která se rozhodla iDN nedat ani vindru. Projevil se v rozhodování nějaký konkurenční záměr? Projevila se tam řevnivost? Závist? Neznalost? Těžko říct. Ale toto rozhodnutí mně hlava nebere.

Autor je režisér, scenárista, herec a dramaturg, signatář Charty 77; spoluzakladatel vídeňského Theater Brett, v letech 1991–1992 ředitel Zemského divadla v Brně (dnes Národní divadlo Brno).

///

Více na i-DN:

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 00)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 01)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 02)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 03)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 04)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 05)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 06)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 07)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 08)

Hazard, nebo veřejná služba? (No. 09)