Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

Heiner Goebbels: Profesi měním každých sedm let

Na podzim loňského roku uvedl pražský festival Akcent v rámci mezinárodního programu Create to Connect v Malém sále Divadla Archa přednášku předního divadelního režiséra, reformátora hudebního divadla, skladatele, tvůrce instalací a pedagoga Heinera Goebbelse s názvem Nic nevysvětluj. Dej to tam. Řekni to. Odejdi. – Divadlo jako zkušenost. Goebbels v ní mluvil o tom, co je pro něj divadelní a audiovizuální tvorba, jaké má zkušenosti s prací v divadlech, zda existuje hranice mezi divadlem a performancí, jak důležité jsou pro něj hudba a zvuk, jakou roli hraje čas a náhoda a jak s nimi pracuje, jaká témata a proč volí, co jej na hudbě, divadle a umění zajímá. Den poté jsem se s ním sešel v restauraci hotelu Leonardo, kde bydlel, a připravil následující rozhovor.

Jste součástí – mohu-li uvést termín z tehdejší rockové hudby – nové vlny avantgardního divadla osmdesátých let minulého století. Zajímalo by mě, jaká je podle vás role divadla v dnešní době. A co si myslíte o generaci umělců – šedesátých let i vaší –, která si přála změnit svět. Podařilo se jim to?

Nemyslím, že by divadlo mohlo změnit svět… Připouštím, že může mít na proměnu světa silný vliv, protože má vliv na diváka. Pro mě je v tomto smyslu důležité slovo kontinuita. Když si vzpomenu na svou vlastní minulost, tak to byly právě kulturní zážitky, v mém případě nejvíce hudba, které proměnily můj život. Funguje to tak, pokud se pohybujete v nějaké skupině lidí, s nimiž sledujete stejné herce, stejné příběhy. Ti lidé jsou naladěni stejně jako vy, anebo taky ne, ale to je nepodstatné. Důležité je společné sdílení a následné diskuse, pře a konfrontace s vašimi názory, pohledy a zkušenostmi. To je to, co vás chtě nechtě ovlivňuje. To je ono poznání, či rozpoznávání, které vás formuje. Důsledkem toho je důvěrné obeznámení se s určitými názory, postoji, tématy. A tato obeznámenost společně s uměním, s kterým se setkáváte, působí na vaše názory a hlavně vkus.

Takže podle mého bychom se v prvé řadě měli pokusit posuzovat divadlo jako uměleckou formu, která dokáže fungovat na stejné úrovni jako výtvarné umění a hudba. Nesouhlasím tedy s tím, co tvrdí Heiner Müller, že divadlo je nástroj k prezentaci názorů a prohlášení.

Takže nejdůležitější je pro vás forma?

Ano. Podle mého největší přínos současných nových divadelních forem je, že dokážou nést a na diváky delegovat odpovědnost – tím, že zprostředkovávají divákům témata, příběhy a obrazy současného světa výsostně uměleckou formou, a tím působí na jejich celistvou osobnost. Současné umění se ovšem zároveň stává čím dál víc produktem vnímaným a produkovaným jako jakékoli jiné zboží. To ukazuje posun ve vnímání toho, co je dnes divadlo. Od psychologického dramatu se vzdaluje k dramatu vnímání, tedy k sledování různých nálad, atmosfér, toho, co vidíme, jak to slyšíme, jak to vnímáme. Myslím, že v tomto směru je úkolem divadla být jakýmsi – nazývám to – „muzeem vnímání“. Dnes je více než slovo důležitá forma, zvukové a vizuální působení.

Co z toho pro divadlo plyne?

Žijeme v době, kdy se média a otevřený prostor vyhýbají bezprostředním zážitkům a prožitkům. Takže se svými smysly pracujeme dosti totalitním způsobem. V podstatě je znásilňujeme. Jak nás neustále obklopuje celá řada podnětů – hudebních, společenských, politických (dobrým příkladem jsou politické kampaně) –, mělo by se, myslím, divadlo tomu vzpírat a pomáhat upevňovat v divákovi jeho vlastní odpovědnost. Inspirovat ho k aktivnímu myšlení, iniciovat jeho vlastní, odpovědný a vědomý názor. Nikoli prezentovat jednu cestu, jeden způsob myšlení, jak své dílo často vidí jeden konkrétní tvůrce.

Učíte na divadelní univerzitě v Giessenu. Co říkáte svým studentům?

Je to podobné tomu, co jsem právě sdělil vám. Mé přednášky se týkají funkce divadla. Neučím, co je to divadlo. Chci u studentů podnítit jejich vlastní tvořivost, inspirovat je k vlastnímu myšlení, vlastní tvůrčí činnosti. Neukazuji jim, jak mají inscenovat Shakespeara nebo hry Botha Strausse. To ne. Společně podnikáme hudební, výtvarné a divadelní výzkumy. Snažíme se najít různé pohledy, jak tyto disciplíny prezentovat, snažíme se objevit takové interpretace, jaké jsme do té doby nikde neviděli. Zkrátka chci, abychom neopakovali formy a struktury známé, ale přinášeli vždy něco nového.

Rozhodně se studentům nesnažím vnutit svůj způsob přemýšlení, ukazovat jim, jak bych to udělal já. To by nemělo cenu. Snažím se jim pomoci nalézt jejich vlastní estetiku. To je základní předpoklad, aby vzniklo něco nového. A právě tento způsob přípravy jim podle mne může dát šanci, aby neopakovali to, co už tu bylo. Nebo aby si uvědomovali, pokud je to láká k opakování něčeho, proč se vydávají právě tím konkrétním směrem.

Proč tak urputně hledáte nové přístupy a formy?

Jde mi o to, neredukovat divadlo na to už ověřené, na to, co už tu bylo. Tohle do značné míry dělá – a vždy dělalo – komerční divadlo. Je to sázka na jistotu. Ale do vývoje divadla to nemůže nic nového přinést. Znamená to hodně kompromisů, kdy se vlastně uměle prodlužuje cosi, co už je passé, co už odešlo s předchozí generací. Takové umění a tvorba mě nezajímají.

Proč jste se rozhodl učit?

Tento přístup, snaha opakovat staré principy, se hodně projevuje v divadelním školství. To mi vadilo. Chtěl jsem pomoci vybudovat školu, která bude skutečně kreativní, umělecká, nikoli škola vychovávající řemeslníky. Právě proto vznikl v roce 1982 v Giessenu Institut für Angewandte Theaterwissenschaft (Institut pro aplikovaná divadelní studia). Nerozdělujeme v něm studium na jednotlivé disciplíny, zvlášť pro scénografy, herce, režiséry, kritiky, dramatiky. Náš student se může specializovat na cokoli, co se týká divadla. A nemáme ani dělení na jednotlivé ročníky.

Jak takové studium vypadá?

Vždy vytvořím nějaký umělecký program pro všechny studenty, všem dám stejné zadání a pak na něm nějakou dobu pracujeme. Mám-li být konkrétní, tak třeba loni jsem zadal téma Peter Handke a nyní hledáme, co a jak by se s ním dalo dělat.

Proč zrovna Peter Handke?

Protože on stále vymýšlel nové formy. Znovu utvářel divadelní struktury, budoval nové a nabízel k tomu spoustu různorodých textů. Takže v mém semináři jsou studenti z různých ročníků, od prvního až po ty, co už u nás studují sedm let. Prostě všichni, které zaujme téma a projeví zájem. A já jen koriguji jejich práci. Oni sami si vyberou texty, které chtějí dělat, případně se jimi inspirují k vlastnímu autorskému psaní. Takže na počátku vůbec netuším, co z toho vzejde, nemám fixně daný pedagogický ani umělecký cíl. A můžu si proto dovolit být v průběhu kurzu maximálně otevřený.

Výsledky jsou ryze privátní, školní, anebo je nabízíte širší veřejnosti?

Rádi bychom to, co teď děláme, na jaře prezentovali mimo rámec školy. Zatím se to zajímavě klube, ale nic není definitivní. Někdo připravuje představení, jiný svou vlastní biografickou výpověď, někdo píše rozhlasovou hru, někdo používá slova, která před Handkem neexistovala, protože sám Handke si vymýšlel nová slova. Tak to je jeden z možných způsobů, jak učit a pomáhat při vzniku nových produkcí. Tedy nikoli dávat návod, ale inspirovat a vykonávat jistý dohled nad tím, jak mladí lidé tvoří, jak se rozvíjejí. Jde o to, otevírat jim dveře k něčemu novému, ukazovat možnosti, které jim může divadlo poskytnout.

Máte nějaké studenty, kteří se proslavili a kterých si vážíte podobně jako asi nejslavnějších absolventů vašeho institutu, skupiny Rimini Protokoll?

Jedním z takových je skupina Monster Truck. Vznikla v roce 2005 a jejími členy jsou Marcel Bugiel, Manuel Gerst, Sahar Rahimi a Ina Vera. Věnují se kombinacím divadla s instalacemi a hudbou, zkoumají, jak prostory a struktury ovlivňují život společnosti.

Mně však nejde jen o vznik nových skupin, ale i o vzájemná propojování. Zrovna s Rimini Protokoll se nedávno jeden můj student dal dohromady a začali společně pracovat. Jsem hrdý na to, že se v mých projektech a ve škole potkávají lidé, kteří se poté spojí a spolupracují, ať už ve dvojicích, trojicích, čtveřicích, pěticích, či jiných n-ticích…

Chápu-li vás dobře, chcete zničit tradici evropského divadla?

To vůbec ne! Ty tradice jsou velmi bohaté a inspirativní, je důležité je stále respektovat a vnímat. Ale musíme brát v úvahu také to, že pouhým napodobováním tradičních postupů nemůže vzniknout nic nového. A tak musíme dané zkušenosti obohacovat divadelními laboratořemi. To, co hledám, se těžko může připravovat a zkoušet v renomovaném operním domě nebo nějakém činoherním kamenném divadle.

Myslíte, že v zavedeném divadelním provozu nelze experimentovat?

Ukazuje se, že ne. V Německu máme pár programů, které jsou dotovány různými kulturními nadacemi. Ty nabízejí peníze k již tak velkým dotacím a rozpočtům velkých státních divadel, aby spolupracovala s mladými, už nějak prověřenými umělci. Velmi často ale dělají tyto instituce stejnou chybu. Vezmou si nějaký vzor úspěšného souboru a chtějí jeho cestu zopakovat. Ale opakování není cesta k novému.

A tak se současná divadla stávají muzei se zavedeným provozem, který neustále udržují. Neříkám, že něco takového nemá smysl a že by to nemělo existovat. Potřebujeme mít možnost vidět a poznat i klasické balety, činohry nebo opery. Ale to nemá vůbec nic společného s výzkumem toho, jak by se divadlo po celém světě mohlo proměňovat.

Byl jste kdysi rockerem. Co si myslíte o současné rockové hudbě?

Jo, byl jsem rocker. Ale tehdy samotné slovo rock znamenalo cosi specifického, vyhraněného a experimentujícího. To dnes už zdaleka není. Tvrdě jsme pracovali v okruhu nám podobných skupin především v Británii, ale i jinde. Nazývali jsme se Rock in opposition. Byla to vysoce experimentální cesta několika jedinců, kteří byli ovlivněni jazzem, free jazzem a prací s klasickými nástroji. Naše skupina se jmenovala Cassiber. Vznikla v roce 1983 a existovala asi deset let. Ale já měním svou profesi každých sedm let. Takže jsem v devadesátých letech rockovou hudbu opustil a začal skládat orchestrální skladby, pracovat pro hudební divadlo, režírovat, učit, byl jsem festivalovým ředitelem… Velmi rád se pouštím stále do něčeho nového.

Heiner Goebbels

(*17. 8. 1952, Neustadt an der Weinstraße, Německo) patří k nejvýznamnějším představitelům současného experimentálního hudebního divadla, je důležitou osobností soudobé vážné hudby a radioartu, divadelním režisérem, skladatelem a tvůrcem instalací. Zároveň působí jako pedagog na univerzitě v Giessenu a je prezidentem Hesenské divadelní akademie. Svoji kariéru začal v duu se saxofonistou Alfredem Harthem a v avantgardní rockové skupině Cassiber. Od poloviny osmdesátých let se začal věnovat rozhlasovým kompozicím, často ve spolupráci s východoněmeckým dramatikem Heinerem Müllerem, a vlastní skladatelské tvorbě. Od konce osmdesátých let se věnuje hudebnímu divadlu a hudební teorii, později i pedagogické činnosti. V Praze byly představeny jeho hudební inscenace Die Befreiung des Prometheus (19. 12. 2006 v pražském Divadle Komedie), I went to the house but did not enter (2. a 3. 6. 2011 v Národním divadle v Praze v rámci Pražského jara) a Songs of Wars I have seen (25. 5. a 9. 11. 2015 v pražském Divadle Archa v rámci Pražského jara, spolupráce s Orchestrem Berg). Jeho skladbu Schwarz auf Weiss uvedl v roce 2009 na festivalu Struny podzimu (a pak ještě v roce 2011) orchestr Berg ve spolupráci s režisérským duem SKUTR ve Veletržním paláci (dnešním Studiu Hrdinů).

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 7. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Heiner Goebbels: Profesi měním každých sedm let

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ