Divadelní noviny > Názory – Glosy
Helžin úprk
Prodléval jsem ještě v polospánku, když mi opatrně sdělila, že z divadla odchází, protože si našla nové zaměstnání. V tu ránu se můj život ponořil do tmy. Poměrně rychle jsem procitl. Moc dobře jsem tyhle její spády znal. Neřekla mi, že už nechce živořit, věděl jsem, že naopak živoří ráda, s potěšením vymýšlela, jak ještě více ušetřit, tříbí to mou představivost a připadám si nezávislá na systému, prohlašovala odhodlaně. Znal jsem ženy, kterým živoření vadilo, a muže, kterým kvůli živoření utekly, Helga se však chlubila, jak ji živoření zoceluje, kasala se, že by klidně přežila v rozbombardovaném městě řadu měsíců, protože i rozbombardované město nabízí netušené možnosti, jak zmírnit celodenní kručení. Chce to jen trochu fantazie, říkala přítelkyním herečkám v divadelní kavárně, a ovšem, poctivého nasazení!
Mluvila o fantazii, ale teď mi s vážnou tváří oznámila, že si našla práci na úřadě. Upozornil jsem ji na ten rozpor a spustil tím tirádu, která by na divadle sklidila potlesk vestoje: Už nechci žádný vášně, chápeš? Člověk nikdy neví, jestli je fakt dobrej, nebo je to jenom chemie. Divadlo je toxický! Chci žít v prostředí, který je zdravý.
Úřad, aha, tam se uzdravíš! smál jsem se jí, zle jsem se jí smál…
Vadí mi ten nekonečnej egoismus naší sociální bubliny! pokračovala. Nikomu nepomáháme. Žijeme, co někdo napsal! Jak se za to můžem nestydět?
Ptal jsem se jí, jestli je jí patnáct a zas jí musím vysvětlovat pojem mimesis jako každé grantové komisi nebo úředníkům, se kterými se teď, bože můj, chce sama dobrovolně paktovat. Ptal jsem se jí, proč se mám tím vším zas vyčerpávat… Řekla mi, že nemusím, protože už musí běžet.
Jestli tam půjdeš, zkusil jsem ji od jejího pitomého úmyslu naposledy odvrátit, jako bys vyvanula. Ve chvíli, kdy budeš vstávat, já zas budu chodit spát, a už se nikdy nespatříme. Stane se z tebe pouhá otupělá mátoha. Zhloupneš, ztloustneš, přijdeš o hravost i o mě! zavěštil jsem pateticky z peřin. Ale zdálo se, že už je pevně rozhodnutá. Pokud nám peníze, co máme, nestačí, můžeme jíst přece na jaře a v létě trávu! zkusil jsem ji ještě ponouknout a nadchnout pro trávu, zkusil jsem ji polechtat a rozchechtat tou trávou a povalit ji zpátky do postele. Ale zdálo se, že je jí tráva ukradená, protože už v zaměstnání, nadto v zaměstnání na úřadě, zahlédla nějaký vyšší smysl, jako tehdy, v patnácti, zahlédla vyšší smysl v divadle. Se stejnou vášní jako do každé své přidělené role se evidentně vnořila i do své nové role nevášnivé úřednice, tentokrát se však nečekaně obsadila sama. Toužila být zřejmě užitečným idiotem. Na divadle idioty dosud jenom hrála. Teď se jí naskytla jedinečná příležitost stát se idiotem skutečným.
Vrátil jsem se do postele, z níž mě tak neomaleně vyhnala, a chtěl to celé ještě jednou promyslet. Nesporně zatoužila po iluzi, že patří ke slušným pracovitým lidem. Mluvila o nedůstojném postavení hereček, poměřovaných pochybnými parametry krásy. Mluvila o povrchnosti hereckého řemesla, o prchlivosti režisérů a závislosti herců na jejich náladách. Záviděla lidem jiných profesí poněkud snazší měřitelnost jejich práce. Záviděla jim však pouhou víru v iluze. Neviděla hodnotu v tom, že divadlo iluze vytváří, aby nás z iluzí usvědčilo, a tak nás jich na chvilku zbavilo. Neviděla, jak se zaměstnaný člověk nechává iluzemi o své slušnosti a užitečnosti desítky let ochotně balamutit. Odmítala vidět, jak je zaměstnanec vnitřně vykousaný.
Pravidelné zaměstnání je pouhopouhá kapitulace, Helgo! volal jsem za ní. Jenom tě rychleji přiblíží smrti a víc tě ochudí, než obohatí! Budeš nemastná a neslaná a budeš volit blbce! Pravidelné zaměstnání, to je jenom úprk z boje a neskonalá zbabělost! volal jsem, i když jsem slyšel, že už zuřivě dupe po schodech…
Přiznávám, ani já nejsem pokaždé nad věcí. I já se někdy děsím neurčitosti a nehmotnosti všeho, co vytvářím, a vím, že bez peněz zbývá jen tráva. Ale co. Budeme jíst trávu, Helgo! Šťavnatou trávu, rozhodl jsem se a nebylo už proti tomu odvolání. S pocitem dobře vykonané práce jsem zase usnul. Těsně předtím, než jsem zcela pozbyl vědomí a odevzdaně klesl do měkoučké houně snu, kmitlo mi, zda Helze trochu nevadí, že jsem ji včera při zkoušce tak nenadále přeobsadil. Za vteřinu už jsem o tom ale neměl ani tušení.
Komentáře k článku: Helžin úprk
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
