Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor Zahraničí

Henry Naylor: Divadlo prochází krizí důvěry

Henry Naylor, anglický scenárista, dramatik, herec a režisér, přicestoval na festival Prague Fringe 2024 se svou inscenací Let the Bodies Pile, již po včerejší české premiéře uvede v A-Studiu Rubín ještě dnes (od 21:15h) a zítra (od 18:15). V inscenaci vystupuje po boku Emily Carding, další pravidelné účastnice festivalu.

Naylor (nar. 19. ledna 1966 v Bradfordu) je autorem komediálních a satirických pořadů pro TV (včetně Spitting Image, formátu u nás známého jako Gumáci) a rozhlas, v devadesátých letech spoluzakládal se svým hereckým partnerem Andym Parsonsem první skečový klub v Londýně (TBA, existoval v rámci Gate Theatre). Jako dramatik je držitelem 45 mezinárodních ocenění z Fringe festivalů a momentálně také titulu IFES World’s Best Fringe Theatre. Monodrama Afghanistan Is Not Funny z roku 2003, které jsem zhlédla na předloňském ročníku Prague Fringe v září 2022, řadím ke svým nejsilnějším divadelním zážitkům. Proto jsem včera neváhala, s Naylorem se setkala a připravila pro iDN exklusivní rozhovor.

…

Henry Naylor: Divadlo prochází krizí důvěry

Studoval jste dějiny umění na Downing College v Cambridge. Co ve vás vzbudilo zájem o politickou satiru?

Studium historie rozhodně formovalo můj zájem o politiku. Poskytlo mi referenční rámec, s jehož pomocí mohu hodnotit moderní politické vůdce. Uvědomil jsem si, že jsme vždy měli neschopné a zkorumpované politiky a že je třeba, aby se ze svých činů zodpovídali.

Někteří současní politici jsou už sami o sobě karikaturami. Je ve Velké Británii politická karikatura a satira stále tak populární, jako tomu bývalo v dobách „zlaté éry“ žurnalistiky v 19. a 20. století?

Ha! Trump byl vždycky karikaturou sebe sama, to je jasné. Je noční můrou satiriků. Dělá tolik obskurních věcí, že o něm můžete v pondělí napsat vtip a v úterý už je zastaralý. Je těžké s ním udržet krok.

Má tedy vůbec politická satira dnes smysl?

To je zajímavá otázka. Myslím, že se snížila úroveň politické etiky a to satiru otupilo. Dřív platilo, že když byl politik součástí sexuálního nebo korupčního skandálu, jeho kariéra skončila… A dnes? Je z něj prezident USA. O politicích můžete psát ostré, jízlivé vtipy, ale pokud necítí stud nebo rozpaky – a veřejnost necítí rozhořčení – je síla satiry oslabena.

Přesto bych rád věřil, že politická satira smysl a budoucnost má. Vždy bychom měli politiky hnát k odpovědnosti. Ale dnešní doba je zvláštní. Možná by se měla satira zaměřit na něco jiného. Stejně jako lži mocných bychom si měli vzít na paškál internetové fámy a dezinformace.

Sledujete politické divadlo? Jaká je jeho současná situace ve Velké Británii?

Je ho bohužel málo. Nemá dnes totiž potenciál komerčního úspěchu – zejména v současném postpandemickém světě. Po traumatech posledních let chtějí lidé především lehkou zábavu. Chápu to, je to však smutný stav. Divadlo bylo historicky vždy v popředí politické debaty, ale dnes je tomu málokdy…

Co s tím?

Možná divadlo prochází krizí důvěry… West End je plný muzikálů o hvězdách populární hudby nebo stále častěji divadelních verzí klasických filmů. Divadlo do sebe absorbuje jiné umělecké formy, jako je popová a rocková hudba či film, zatímco by spíše mělo energicky prosazovat své vlastní přednosti.

Nová verze Spitting Image od ITV nahrazuje loutky počítačovou 3D animací. Co soudíte o podobných modernizacích? V některých případech dnes animace dokonce nahrazuje i herce…

Musím se přiznat, že jsem novou verzi Spitting Image neviděl. Je na obskurním kanálu, který je určen pouze pro předplatitele. Je to škoda, protože pořad začínal jako masový seriál. Součástí jeho kouzla bylo to, že byl trochu divný a nebyl uhlazený. Doufám, že se to s novou technologií neztratilo… Byl skvělý v tom, že se veřejnost dozvěděla o pochybných členech vlády. Pomáhal obyčejnému člověku z ulice být politicky uvědomělý. Nevěřím, že nejnovější verze tohoto pořadu to dokáže.

Mohla by umělá inteligence nahradit Henryho Naylora?

Jistě, většinu ze mě by nahradila…

Z nových technologií jsem nesvůj. Lidská tvořivost je výjimečná, povyšuje nás. Snaha vytvořit stroje, které by vytlačily umělce, je podle mého názoru odporná. Je to zločin proti lidskosti, proti lidskému druhu. Ale jsem přesvědčen, že stroje budou vždycky odvozené a plagiátorské. Navíc nemají duši…

Přesto věřím, že jednoho dne stroje napíšou vtip, kterému se zasměju. Takže… nejsem vlastně vůbec zahořklý.

Co bylo důvodem k založení prvního novodobého komediálního skečového klubu v Londýně?

Bylo to rozhodně výjimečné. Mnoho lidí, které jsme v TBA objevili, se v Británii potom hodně proslavilo, takže jsem na klub hrdý!

Založili jsme TBA, protože milujeme skeče. Tenkrát ale nebylo kde je hrát. Komedie v Londýně byla v devadesátých letech výhradně zaměřená na stand-up. Tak jsme si ze zoufalství zamluvili prostor v Gate Theatre na sobotní večery po hlavním představení. V Time Outu jsme si podali inzerát na účinkující a doufali jsme, že se tam najdou další herci, kteří to mají podobně jako my… Našli se a byly jich desítky!

Do určité doby jste byl úspěšný autor ostře satirických, nicméně komedií, ale cesta do Afghánistánu vás – jak často říkáte – změnila. Co se tehdy stalo?

Inspirací pro moje dávnější skeče byly televizní zprávy. Viděl jsem svět z druhé ruky, objektivem novináře. Pak jsem odjel do Afghánistánu, kde jsem zažil to, co jsem vídal ve zpravodajství, na vlastní kůži. Viděl jsem dopad války na obyčejné lidi. Globální události byly pro mne najednou mnohem méně abstraktní a stal jsem se vůči dění i jejich obětem o dost empatičtější. Když jsem se vrátil, chtěl jsem prozkoumat nuance světových událostí podrobněji, než by mi to umožnila komediální scénka. Tak se ze mě stal dramatik.

K intenzitě vašich textů i herectví přispěla i vaše osobní zkušenost z Blízkého východu, již jste reflektoval v trilogii Arbian Nightmares (Arabské noční můry). Co si myslíte o myšlence, že umělec by měl za své dílo ručit vlastním životem?

Nesouhlasím s představou, že člověk musí vždy psát svoji prožitou zkušenost, i když přesně to jsem udělal ve hře Afghanistan Is Not Funny. Dobrý dramatik by měl být schopen vytvořit postavy, které působí jako živé, skutečné. Jako by dýchaly přímo před vámi. Ať už jsou jakéhokoli pohlaví, rasy nebo věku. To je to, co jako autor dělám: představuju si své postavy jako živé, trojrozměrné lidi s konkrétními charaktery, myšlením a jednáním. Myslím, že to tak dělají všichni. Je však nezbytné, aby spisovatelé rozuměli svým tématům a byli citliví. Cokoli jiného by se dalo označit za špatné psaní.

Do jakého žánru může člověk zařadit vaše hry? Stand-up tragikomické dokudrama?

Hm… zkouším několik různých stylů. The Times popsaly Anděla (monodrama inspirované reálným příběhem Rehany, kurdského bojovníka a symbolu odporu proti Islámskému státu – Prague Fringe jej uvedl v roce 2017 /zde/ – pozn. redakce) jako „reportáž“, což se mi líbilo. Afghanistan Is Not Funny nazývali jiní kritici „performativní přednáškou“ a „dokumentárním dramatem“. V pořádku, nemám s tím problém. Ve festivalových programech jsou moje inscenace vždy uváděny v sekci „drama“ nebo „nové divadlo,“ což je možná nejjednodušší.

Jaký je podle vás v současnosti nejpalčivější problém nebo téma, které je třeba zobrazit a zkoumat prostřednictvím divadla?

Neexistuje jeden jediný naléhavý problém, jsou jich miliony… Změna klimatu, útoky na svobodný tisk, úpadek Západu, Ukrajina, Gaza, uprchlická krize…

Máte svého oblíbeného dramatika nebo dramatičku?

Obdivuji spoustu dramatiků a dramatiček na Fringe. V neposlední řadě proto, že všichni čelíme stejnému problému: jak dělat divadlo s minimálním rozpočtem. Je opravdu zajímavé sledovat, jak se s tímto problémem vyrovnávají různí autoři a autorky.

Mezi mé nejoblíbenější patří v současné době Gary McNair, který napsal několik skvělých her o dospívání v Glasgow. Báječné texty, často dojemné a také vtipné. Nedávno slavil velký úspěch se svou inscenací Dear Billy.

Dalším je Owen Thomas, který obvykle píše hry odehrávající se ve Walesu, často o sportu. Ale jsou přístupné všem, protože píše o univerzálních tématech rodiny a ambicí.

Pak mě napadá Casey Jay Andrews…

Co bylo inspirací pro vaši hru Let the Bodies Pile, s jejíž inscenací jste letos přijel na Prague Fringe?  

Setkání se zdravotní sestrou z pečovatelského domu během pandemie. Řekla mi, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou, což je stav, o kterém jsem si myslel, že ho mají jen vojáci v boji. Vysvětlila mi, že pracuje s pěti mrtvými těly DENNĚ. Dříve se setkala s jedním za pár měsíců… Více než padesát z devadesáti obyvatel pečovatelského domova, kde pracovala, tehdy zemřelo na covid. Zní to strašně. Byl to příběh, o kterém se v tisku takřka nepsalo. A tento stres jí způsobil trauma.

Když se dozvěděla, že jsem dramatik, trvala na tom, abych o tom napsal.

Nejste na Prague Fringe zdaleka poprvé. Proč se stále vracíte?

Myslím, že tohle je můj šestý Prague Fringe. Nebo sedmý…? Už jsem to přestal počítat!

Pražský Fringe je úžasný. Vážně. Vlastně by papírově neměl být tak úspěšný! Festival v angličtině ve východní Evropě??? Šílenství… A přece to funguje! A to všechno díky naprosté genialitě a nadšení Steva Govea a jeho týmu. Mají tu báječné hosty. Je skvělé vidět některé z nejlepších inscenací světového nezávislého divadla v tak uvolněném prostředí.

Já osobně někdy využívám pražský Fringe k tomu, abych si tu vyzkoušel nové inscenace. A jindy tu zase uvádím díla dovedená k dokonalosti. Letošní Let the Bodies Pile je ten druhý případ, už má za sebou úspěšné uvedení v Edinburghu…

Několikrát jsem tu také vyhrál ceny, které mi opravdu pomohly. Poté, co mi v Praze udělili Creation Award, jsem přesvědčil producenta v New Yorku, aby v off-broadwayském divadle 59E59 Theaters uvedl jednu z mých her Ozvěny /více zde – pozn. red./. Tak proč bych se nevrátil!

A diváci jsou v Praze také báječní! Čeští diváci berou divadlo velmi vážně, což je úžasné.

Máte nějaké životní krédo?

Když máš pochybnosti – nedělej nic.

Z angličtiny pro iDN přeložila Alena Kopečná, text redakčně upravil hul

///

Více o Henrym Naylorovi na iDN:

Pohlednice z Edinburghu 2017 (No. 2)

…

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 29. května 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Henry Naylor: Divadlo prochází krizí důvěry

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ