Divadelní noviny > Názory – Glosy
Historie věčně mladá
Na úsvitu mé dráhy dramatika chtělo Divadlo československé armády (předtím i potom Divadlo na Vinohradech), abych přeložil a upravil vaudeville (lidová hra s popěvky) sovětského autora Gladkova – Davnym davno. Nabízel role všem hvězdám souboru v čele s Jiřinou Švorcovou, jež se až za čtvrt století měla stát divadelní komisařkou normalizace.
Sovětský svaz nepodepsal ženevskou konvenci o autorských právech, aby mohl upravovat díla západních umělců dle potřeby. Dovolili jsme si tedy totéž. Romantický, ale slabý veršovaný příběh z dob Napoleonova vpádu do Ruska, v němž se k partyzánům přidá dívka přestrojená za muže, jsem pod názvem Věčně mladá historie přebásnil a podstatně přepsal.
Dva roky nato měla v Bratislavě premiéru stejnojmenná hra Rudolfa Kazíka. Vyžádal jsem si text a zjistil: On i já jsme škrtli i připsali tytéž postavy, vypustili tisíc stejných veršů a nahradili shodně novými. Díla se lišila jen jazykem. Agentura DILIA prohlásila Kazíka za plagiátora, on to však omluvil omylem a působil dál jen jako překladatel.
Až do 1. ledna 1973. Jsem už tři roky zakázán a slovenská TV dílo opět uvede jako Kazíkovo. Když ho zažaluji, přijede do Prahy s úplatkem, když jej odmítnu, ujme se ho normalizační justice: V danom prípade otázka autorstva nie je prvoradá. Nie je možné zákonné ustanovenie vykládať tak zoširoka, že by slovenská TV mala povinnosť šetriť, kto je skutečným autorom diela, keď má uzavretú zmluvu s osobou, která prohlásí, že je autorom diela. Rozeslal jsem o tom fejeton končící variantou Cyranovy repliky hraběti de Valvert (Jsi ničema a blátošlap a pes!). Má končila: Rudo Kazík, dramaturg Čsl. televize Bratislava, je zloděj a lhář a lump!
Po návratu z nedobrovolného exilu jsem zjistil, že v Disku právě běží Cyrano, má milovaná hra, kterou jsem v osmdesátých letech „miniaturizoval“ pro skvělý Raamtheater v Antverpách, jenž měl málo herců. Verzi pro sedm osob převzala jako svébytnou řada evropských scén, i vídeňský Burg. Teď jsem obdivoval mladičkého Radka Holuba, ale i zjišťoval, že mladí muži Jakub Špalek & Lukáš Hlavica shodně se mnou škrtli tytéž postavy a vypustili stejné verše. Díla se zas lišila jen jazykem.
Ansámbl hrál pod Městskými divadly, která vedl Jan Vedral. Ten dal po srovnání textů vydat nový program, v němž však úkradci místo omluvy vyslovili podiv, že lze chránit pouhou verzi. Nepřesvědčil je ani jejich profesor Luboš Pistorius, že si přisvojili podstatu díla, jeho princip. Mou část honoráře pobíral pak spolek pro pomoc seniorům, aby ti dva i soubor pochopili, že mě neposedl mamon.
Mladíci stárli, ale slušnosti se nedobrali, na webu divadla Kašpar se dál uvádějí jako upravovatelé té hry. S mazanou vynalézavostí maskovali lup výměnou překladu Vrchlického za jiný a přidáním pár veršů z okrajové scény paštičkářů. Dnešní šéf DILIA Jiří Srstka mě poučil, že podobné spory se dají řešit jen dohodou v rámci „dobrých mravů“ či – jsou-li odpůrci nemravní – nákladnou a stresující bitvou soudních znalců. Poslal jsem jim formou placeného inzerátu v DN týž vzkaz jako Kazíkovi a žil i psal dál. A proč mi to i po čtvrt století stojí za fejeton? Proto, že je ta historie opravdu věčně mladá, neboť pokračuje.
Přítel Jan Kerbr napsal do Práva, jež mi zpožděně přistálo v ruce, kritiku zvanou Macbeth jenom v pěti. Nastudoval se Spolkem Kašpar režisér Jakub Špalek a vtiskl hře značně zredukovanou podobu. Pět herců předvádí příběh ambiciózního královraha bez přestávky v rozmezí jedné hodiny a dvaceti minut… Špalek přiznává, že redakce a úprava textu ho zaměstnávala poměrně dlouhou dobu a z původní úpravy pro osm aktérů dospěl k oněm pěti. Jedná se o verzi nesporně dobrou a múzickou.
Před jednačtyřiceti lety vysílala rakouská televize – a už třicet let vysílá i ČT – filmovou verzi hry pro dva herce a tři neherce (= pět aktérů) Play Macbeth, nasnímanou Stanislavem Milotou. Pro zákaz činnosti všech mu za jeviště musela posloužit vlastní ložnice spojená s obývákem a pro nedostatek filmu natočil hodinu a dvacet minut na jednu dobrou…
Věk utlumil mé emoce, takže za neodpustitelný považuji jen další pokus vygumovat z divadelních dějin geniální herce Pavla Landovského a Vlastu Chramostovou. Tehdejší kandrdasové, Tereza Kohoutová, nyní Boučková, i Vlastimil Třešňák, žadonit o uznání nemusí, oba prosluli jako spisovatelé, druhý i jako zpěvák a malíř. Ale nejpyšnější mohu být já. Stal jsem se celoživotní inspirací umělecky se vyžívajících kazíků, kteří stále znovu slavnostně předvádějí svůj čerstvě objevený trakař.
Komentáře k článku: Historie věčně mladá
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
