Historka o sv. Magdě (PRO A PROTI)
A dost!
(pro)
Historka o sv. Magdě německé autorky Johanny Kaptein je hrou o násilí na ženách. Záměrně se však zříká jeho předvádění – anonymní postavy (dle scénické poznámky jich má být pět) o něm referují, vyprávějí. Představují si ho. Konkrétně se snaží zrekonstruovat příběh ženy přezdívané Svatá Magda, jejíž drastický čin – snad sebeobranné gesto – rozvířil klidné vody provinčního přímořského letoviska.
Jaké by to bylo, být v Magdině kůži? Zleva Julie Svitičová, Renáta Klemensová, Anna Čonková a Tereza Cisovská (v pozadí Michaela Bajgarová) FOTO ROMAN POLÁŠEK
Režisér inscenace v ostravské Komorní scéně Aréna Tomáš Loužný si dobře uvědomuje, že ilustrace řečeného by ničemu neprospěla. V součinnosti se scénografem Jánem Terebou zasazuje dění do baletního studia. Čtyři ženy různého věku v civilních šatech (Michaela Bajgarová, Anna Čonková, Tereza Cisovská, Renáta Klemensová) se ze začátku pohybují po prostoru s hrnky v rukou a klevetí o Magdě a jejím činu – jako by byly v kavárně. Vzadu před zrcadlem u baletní tyče se rozcvičuje baletka (Julie Svitičová), která sice po celou dobu nepromluví, ale i tak ztělesňuje stejný princip jako nepřítomná, a přesto ústřední postava Magdy: zranitelnost, naivitu, křehkost. A také sešněrovanost konvencemi, nesvobodu. Možná se však na ní dopouštíme stejného násilí jako čtveřice klevetnic na Magdě: domýšlíme si něco, co nám nepřísluší, připisujeme baletce charakteristiky, které možná ani nemá. Je to od režiséra důvtipná analogie.
Rámcová situace, kterou Loužný jevištnímu vyprávění vtiskl, rovněž dobře zvýrazňuje jedno zásadní podtéma hry, totiž že násilí na ženách se nedopouštějí pouze muži, ale také ony samy, byť spíše psychického. Obzvláště starší mluvčí si Magdin nešťastný osud interpretují až opovržlivě, nejsou schopny se do jejího neštěstí vcítit, natož s ní soucítit. Mladší dvě dívky se s nimi proto někdy dostávají do konfliktu. V jednu chvíli dokonce zazní dopsaná replika o krátké sukni odkazující k bohužel ještě pořád častému argumentu, že oběti znásilnění si za „to“ mohly samy. Tam, kde text pouze konstatuje, Loužný apeluje všemi dostupnými jevištními prostředky (baletka zavěšená za hák, závěrečná „revoluční“ píseň), a právě proto si inscenace tolik cením. Neschovává se za líbivé metafory, ale jde přímo k jádru věci: násilí na ženách je třeba nekompromisně odmítnout teď a tady, ne za dalších x let (tvůrci ani nemusí explicitně zmiňovat zmeškanou šanci jménem Istanbulská úmluva). Ve všech aspektech promyšlené a dotažené interpretační divadlo (včetně důsledného a charismatického herectví všech představitelek), které z dvacet let starého, byť nadčasového textu vykřesalo výsostně aktuální a zcela zásadní sdělení.
Petra Zachatá
Postdrama pro začátečníky
(proti)
Komorní scéna Aréna je již mnoho let formována jako ideový nástupce pražského Činoherního klubu, zejména v období umělecké vlády Jaroslava Vostrého. V posledních letech však divadlo neblaze proslulo častou tendenční degradací ženských postav do jednorozměrných sexuálních objektů, zrádkyň či osob mimořádně mdlého rozumu. Jakousi jejich emancipací má být letošní sezona, nazvaná Rok neklidných žen a poklidných revolucí. Připlula s ní do skomírajícího rybníčku nová krev, jež konečně ženám splatí dlouholetý dluh?
Poměrně stálý okruh spolupracovníků Arény tentokrát svým hostováním rozčeřil mladý režisér výrazného uměleckého rukopisu Tomáš Loužný. Pro svůj moravskoslezský debut si poté, co selhaly pokusy o získání licenčních práv pro uvádění scénické adaptace Fassbinderovy Marthy, zvolil text Johanny Kaptein Historka o sv. Magdě, jejž donedávna v režii Jana Horáka uvádělo i pražské Studio Hrdinů.
Bašta tradiční činohry se odvážně vydává za hranice své komfortní zóny a pokouší se pragmaticky si osvojit základní postdramatické postupy. Zatímco Horákova pražská inscenace zdařile simulovala skličující odosobněnost maloměstského genia loci, Loužný namísto obecně alarmujícího politika upřednostňuje individuální intimní rovinu drásavého příběhu, jenž asociativně vyrůstá z nespolehlivé kolektivní paměti. Výprava Jána Tereby sice účelně kombinuje univerzální estetiku tanečního sálu se sakrálními prvky i fantaskními motivy odkazujícími na mentální krajinu předkládaného děje, pod efektní vnějškovou ambaláží však často bují herecká nejistota, jež vede k mnoha nepřesným souhrám a průběžnému uvadání gradace. Čtyřhlasý, generačně různorodý chór hereček je doplněn hostující baletkou Julií Svitičovou, kontrast pronášených slov a ladnosti pohybů a gest (často neuměle synchronizovaných!) však vede k planému lyrizování a není ničím víc než prázdnou povrchní ilustrací. Úskalím obtížné disciplíny nejlépe vzdorují Renáta Klemensová s Annou Čonkovou, Tereze Cisovské s Michaelou Bajgarovou snad ke kýžené suverenitě i uvolnění pomůže narůstající počet repríz. Aréna se sice konečně snaží hovořit i o těžkostech ženského údělu, činí tak ale neobratně a s nežádoucí preferencí žen jako pasivních obětí, nezúčastněných pozorovatelek, či dokonce s pravdou permanentně manipulujících entit. Závazek tedy i nadále trvá.
Petr KlariN Klár
Komorní scéna Aréna, Ostrava – Johanna Kaptein: Historka o sv. Magdě. Režie a úprava textu Tomáš Loužný, dramaturgie Tomáš Vůjtek, výprava Ján Tereba, hudba Ivo Gregorec Sedláček. Premiéra 16. března 2024, psáno z reprízy 22. března (Proti) a 25. dubna (Pro).
Komentáře k článku: Historka o sv. Magdě (PRO A PROTI)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
