Nevytěžený příběh
Je chvályhodné, že Švandovo divadlo programově podporuje vznik původních českých her. A že dává šanci i velmi mladým autorům: po studiové premiéře hry Trollové mezi námi Báry Hančilové tu uvádějí Hladovou zemi svého nového dramaturga Davida Košťáka – a hned ve velkém sále! Odvážné rozhodnutí chápu, i přes své mládí je Košťák zkušeným dramaturgem (začínal v pražském Divadle LETÍ, úzce spolupracoval s režisérem Janem Holcem v Divadle Spektákl) a v poslední době se výrazně profiluje i jako autor (jeho hry hráli v LETÍ, v Jihočeském divadle, v Městském divadle Karlovy Vary či v Národním divadle Brno). Jeho asi nejúspěšnějším počinem je „psí vesmírná odysea“ pro děti od osmi let Lajka vzhůru letí, kterou od roku 2017 uvádí Jihočeské divadlo a nově i Východočeské divadlo Pardubice (jako scénické čtení). Díky mezinárodnímu projektu Fabulamundi, jehož se Košťák účastní jako jeden z deseti českých autorů, doletěla Lajka až do Rumunska.
Jakub a Štěpánka (Filip Březina a Denisa Barešová) pykají za chyby předků… FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Na rozdíl od roztomilé komorní Lajky je Hladová země pokusem o výpravný dramatický opus, jenž organicky čerpá z topolovské senzitivity a básnivosti, z mystičnosti symbolistních her i z osudovosti řecké tragédie. Ke všemu z toho má hra nakročeno, celek však působí trochu vykonstruovaně – jako by všechny ty vznešené postupy dramatických škol minulosti, jimiž se autor nechal inspirovat, vysávaly z postav život. Hladová země by přitom ráda co nejopravdověji zobrazila jejich příběh, děsivé podobenství o tom, jak lidé zaslepení honbou za ziskem a pohodlím ničí jedinou věc, kterou nutně potřebují k životu, totiž planetu Zemi. Autor to demonstruje na hornickém městečku, které kvůli blahobytu rve z podzemí další a další uhlí, až si podkope půdu pod nohama a zřítí se do hladových útrob země. Díky tomu, že Košťákovi jde mnohem víc o příběh než o ilustraci jediné teze, hra nepůsobí jako zatuchlé kolektivní drama, jak by mohlo evokovat propojení hornického tématu, společenskokritického sdělení a tradicionalistické dramatické formy.
Štěpán Pácl však dravou expresionistickou přímočarostí ze hry vydestiloval její nejproblematičtější aspekty. Zatímco Košťákův svět nepostrádá poezii, třeba v chórických předělech, svět Páclův je zatěžkaný a brutální, není v něm místo pro vtip ani pro zjemňující podtóny a přirovnání k tezovitému kolektivnímu dramatu přímo nabízí. Obyvatelé městečka sice žijí své individuální osudy, v režijní přepjatosti a jednoznačnosti ovšem splývají v zástup ztělesněných tezí. Právě ve výkladu postav vidím největší slabinu inscenace: jestliže je od začátku jasné, kdo je zkaženým intrikánem a kdo stojí na straně dobra, stává se Hladová země jen vyprázdněnou ilustrací problému. Vztahy mezi postavami jsou navíc omezené na pouhé zakrnělé náznaky a desítka herců dělá, co může, aby ze svých úloh vykřesala alespoň jiskru života. Jenže to na scéně poseté bodláky v květináčích, hlínou a nábytkem měli těžké, a tak sklouzávali k deklamaci a násilné expresi (se světlou výjimkou Marie Štípkové, Filipa Březiny a Samuela Tomana).
Scénografické řešení je ostatně symptomatické. Nerespektuje dramatikem předepsaná různá dějiště, vedle hospody a dalších interiérů ani jezero nebo vlakové nádraží. Jenže jak chtějí inscenátoři vyprávět příběh o devastaci přírody, když ani nezobrazí fatálnost situace? (Detailní snímek vrstev horniny tvořící pozadí scény problém opravdu neřeší.) A jak chtějí zobrazit autentické postavy, nejen vykořisťovatele Země, ale i naše souputníky, když jim neposkytnou prostor k životu? Obávám se, že jevištní řešení textu ublížilo. Motto inscenace – Člověk je těžký, tak těžký, že po sobě zanechává stopy – získalo nový význam.
Švandovo divadlo, Praha – David Košťák: Hladová země. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Martina Kinská, scéna Jana Kahounová, kostýmy Alena Dziarnovich. Premiéra 2. března 2019 (psáno z první reprízy 4. března).
Komentáře k článku: Nevytěžený příběh
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
