Hlásat čtvrtpravdy je skoro totéž co lhát
Jsem fascinován fanatickou vytrvalostí, s jakou pronásleduje Jana Soukupová brněnské Národní divadlo obecně, Mahenovu činohru pak zvlášť.
Ředitel brněnského ND Daniel Dvořák a primátor Roman Onderka na tyčích účastníků demonstrace 19. října t. r. proti v té době plánovanému (dnes již odvolanému) odstavení souborů opery a baletu NDB na dobu 7 měsíců příštího roku… Snímek archiv DN
Tvrdit bez jediného důkazu, že „návštěvnost ani rentabilita současných zdejších kusů nesahají návštěvnosti a rentabilitě představení za minulého vedení Mahenovy činohry ani po kotníky“ (Brněnští konšelé a hlavy na tyčích, DN 18, 1.11.2011) má hodnotu stejně exaktní jako plácnutí do vody (netroufám si být odborníkem přes výšku kotníků, ale stejně tak bych mohl na základě údajů, poskytnutých činohrou, tvrdit, že pravý opak je pravdou; nic by to však nedokazovalo, neboť nejvyšší návštěvnost mají zrovna tituly, pro které mé srdce kritika vůbec nehoruje).
Horší je, že z celé rozsáhlé tvorby současného vedení činohry Soukupová účelově vyjímá pouze dva skutečně problematické tituly (kupodivu právě ty ovšem popírají tezi o mizerné návštěvnosti): Zlatého Draka a Zaslíbení aneb Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla. K odstřelu posledního z nich dovolává se Soukupová dokonce známého teatrologa Ladislava Štaidla (kdybych postupoval jako ona, mohl bych se při obhajobě téhož kusu zaštítit celebritami podstatně věrohodnějšími, například Jiřím Černým nebo Jiřím Suchým, ale dělat to nebudu, neboť jejich chválu nesdílím a vystačím si se svým kritickým soudem). Kde však zůstaly v hodnocení Soukupové tituly jako Dumasova Královna Margot, Shakespearův Antonius a Kleopatra a Richard III, či Rostandův Cyrano? (Kdyby nic jiného, u všech čtyř se vyskytují mimořádné herecké výkony – u posledních tří jmenovaných je má na kontě představitel titulních rolí Petr Halberstadt, u prvého jmenovaného je to Martin Dohnal – ten exceloval mimochodem i v úspěšném Gogolově Revizorovi). Jako v každém divadle, zaznamenává i Mahenova činohra vedle uměleckých úspěchů i politováníhodné propady: jmenovat jenom ty a pominout naopak ony, jež se kritikovi nehodí do krámu, tomu se říká zkreslovat skutečnost.
Hlásat polopravdy, vlastně v daném případě čtvrtpravdy, to už se nebezpečně blíží pojmu lhát.
Komentáře k článku: Hlásat čtvrtpravdy je skoro totéž co lhát
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Reportáž (či jak to nazvat)
Jany Soukupové jsem, popravdě řečeno, v tištěných DN ani nedočetl. Natolik byla její úroveň žalostná – povšechná, zkratkovitá, paušalizující, míchající více žánrů dohromady. Vskutku „hodná“ domovského deníku autorky.
Když už zde Vladimír Just toto téma otevřel, bylo by myslím vhodné směřovat otázky spíš na redakci DN: proč takový článek vůbec přijala k otištění.
22.11.2011 (17.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Richard Erml
Milý pane Švejdo,
v Brně se cosi dělo, ne jako léta hnisající problém (Plachý a spol.), ale náhlé, pro divadelníky nečekané rozhodnutí magistrátu. Potřeboval jsem, navzdory dlouhým výrobním lhůtám čtrnáctideníku, co nejaktuálnější reakci. Vyšel komentář Josefa Kovalčuka a reportáž Jany Soukupové. Uznávám, že ani v jednom případě nešlo o přísné naplnění žánru komentáře a reportáže, ale za oba příspěvky jsou Divadelní noviny vděčné, protože to bylo maximum možného. V každém případě byli oba autoři v centru dění a jistě plni emocí, bez odstupu. Nyní jsem v jednání s panem Bernátkem, který příslíbil analytičtější text, co by se snad mohl přiblížit vysokým nárokům, jaké na publicistiku kladete.
Srdečně
23.11.2011 (15.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Děkuju za vysvětlení
a těším se na kvalitní analytický vhled do celé problematiky, překypující – jak je ostatně v divadelním světě zvykem – emocemi.
23.11.2011 (17.37), , Trvalý odkaz komentáře,