Divadelní noviny > Burza Názory – Glosy
Hlavně nevyčnívat!
Období změn v činohře Moravského divadla Olomouc, jakými jsou odchod dosavadního uměleckého šéfa Michaela Taranta, kterého nahradí stávající člen hereckého souboru Roman Vencl (tisková zpráva divadla z 1. 10. 2015), a dramaturgyně Markéty Machačíkové (mateřská dovolená – pozn. aut.), vybízí ke komentáři k současné situaci souboru i k otázkám nad jeho budoucností. Cílem tohoto textu je prostřednictvím následujících řádků nahlédnout na uvedenou problematiku především z pozic dramaturgie a PR, neboť činoherní soubor tvoří součást vnitřního chodu celé instituce a je pochopitelně ovlivňován vedením divadla i prací obchodního oddělení. Pro porozumění kontextu je třeba vrátit se do nedávné minulosti.
Moravské divadlo Olomouc. FOTO JITKA PAVLÍKOVÁ
Michael Tarant při svém nástupu do funkce v roce 2010 s sebou přivedl čtyři členy absolventského ročníku DAMU. Trojice mladých herců, Jiří Suchý z Tábora, Klára Klepáčková a Ivan Dejmal, posílila soubor, a dramaturg Milan Šotek (nyní Národní divadlo) začal na další tři sezony určovat podobu repertoáru nejen výběrem samotných textů, ale hlavně oslovováním konkrétních režisérů. Tarant tuto éru zahájil scénickým gestem Na miskách vah; soubor v průběhu tří sezon vyprodukoval další výrazné inscenace, mezi něž patří Něco za něco režiséra Bogdana Kokotka, zejména však Arabská noc v režii Martina Glasera (v současnosti ředitel Národního divadla Brno), jež společně s Láskou a penězi v režii Mikoláše Tyce zastupovala soudobou zahraniční dramatiku. Ve fázi hledání se objevily i přešlapy jako například inscenační pojetí Měsíce nad řekou.
Arabská noc získala Cenu Josefa Balvína 2012 za nejlepší uvedení původně německy psaného textu dané sezony a hostovala jako jediný český zástupce na prestižním Pražském divadelním festivalu německého jazyka. Paradoxně se tak stalo v momentě, kdy již měla ohlášenou oficiální derniéru (premiéra 21. 10. 2011 – derniéra 5. 12. 2012 v Jihočeském divadle). Inscenace prokazatelně oslovovala mladé diváky jak z hlediska složení návštěvníků, tak z jejich reakcí po představeních. Navzdory tomuto ocenění a pozoruhodné režijní koncepci však byla z repertoáru rychle stažena. Podobně je tomu nyní i v případě opery Pád Antikrista (premiéra 18. 10. 2014 – derniéra 10. 10. 2015) v režii jednoho z dlouhodobě nejrespektovanějších tvůrců českého divadla J. A. Pitínského, ověnčené cenami Festivalu hudebního divadla Opera 2015 a Divadelních novin. Nehledě na tyto úspěchy titul „vydržel“ na repertoáru taktéž pouhou sezonu.
Roland Schimmelpfennig: Arabská noc (r. Martn Glaser, prem. 21, 10. 2011). FOTO JIŘÍ DOLEŽEL
Vraťme se ale zpět k činohře. Láska a peníze se i navzdory dobré návštěvnosti dočkala jen několika repríz a z nevysvětlených důvodů nebyla zhruba půl roku před derniérou nasazována do programu (premiéra 23. 11. 2012 – derniéra 13. 11. 2013). Osudu v podobě stažení se dočkala například i komedie Amazonie (již za dramaturgyně Machačíkové, v režii Michala Spišáka; premiéra 5. 2. 2014 – derniéra 9. 12. 2014) tematizující světy komerčního a alternativního herectví.
Tyto skutečnosti opakovaně ukazují, že vedení divadla a obchodní oddělení nedokáže s takovými tituly adekvátně pracovat, tedy správně je zacílit na diváky a tomu také podřídit propagaci. Bylo by třeba zvolit pro ně větší míru podpory. Nakládání se zmíněnými inscenacemi se ze strany Moravského divadla jeví jako promrhání jejich potenciálu. Životnosti některých inscenací škodí také dlouhodobá neexistence malé scény, na níž by bylo možné uvádět větší počet repríz při menším počtu diváků. Tuto možnost aktuálně zčásti supluje prostor Divadla hudby.
Pomyslné zakončení popsaného období představoval odchod čtveřice spolužáků z DAMU, kteří Moravské divadlo opustili v roce 2013. Jak důležitá byla osoba Milana Šotka, se ukázalo ve srovnání se skladbou repertoáru a výběrem režisérů po nástupu dramaturgyně Markéty Machačíkové v srpnu téhož roku, a to již prvním titulem, na němž se podílela. Tím byl Sluha dvou pánů (režie Nikolaj Penev) odkazující na kasovní trhák Národního divadla. Na přelomu září a října poté proběhla navenek nepříliš důvěryhodně působící vzájemná výměna pozic ředitele divadla Josefa Podstaty a ředitele Českého rozhlasu Olomouc Pavla Hekely.
Převládat začaly notoricky známé tituly, jako jsou U pokladny stál nebo činoherní muzikál Šakalí léta, dále komedie Emma a „lechtivá“ Léto na kole nebo česká klasika Maryša. Zaplnit sál diváky je v jejich případě snazší. Určitou výjimku v repertoáru nyní tvoří Drobečky z perníku v režii Bogdana Kokotka. Cílem není hodnotit, do jaké míry jsou tyto inscenace zdařilé, či nikoliv, faktem ale zůstává, že ani jedna ze jmenovaných neláká na vysloveně zajímavé režijní pojetí. K deklarované linii „velké činohry velkého divadla“ se tak v posledních dvou letech hlásily už jen tituly v režii Michaela Taranta Hamlet a Amadeus, bohužel ve stejnorodém stylovém přístupu, z něhož se pravděpodobně nebude nijak vymykat ani rozlučková Bouře.
Penelope Skinnerová: Léto na kole (r. Michal Spišák, prem. 25. 9. 2015). FOTO JAN PROCHÁZKA
Na proměně repertoáru od druhé poloviny roku 2013 do podzimu 2015 je dostatečně zjevné, že v současnosti se Moravské divadlo při formování činohry zaměřuje pomocí nenáročných a zábavných či populárních kusů na mainstreamové publikum (tento jev je ale společný i pro soubory baletu a opery/operety), přičemž dominantním kritériem je pro vedení divadla statistika návštěvnosti (tisková zpráva divadla z 3. 7. 2015).
Odrazem tohoto stavu je i PR divadla. Počínaje grafikou plakátů či naivně nastavenou přístupností Léta na kole od 15 let až po nabídky typu studentského předplatného cenově odstupňovaného podle pásem se zdají některé kroky z marketingového pohledu zastaralé, někdy až amatérské. Příkladem budiž maskot divadla, který vzešel z návrhu dětského diváka, což je sám o sobě zajímavý nápad. Divadlo se ale produkci pro děti věnuje pouze okrajově, což se týká zejména činohry. Představení tohoto druhu jsou dovážena hlavně prostřednictvím zájezdů z jiných scén. Co chce divadlo maskotem či vizuálem studentského předplatného a jeho podmínkami sdělit svému publiku a do jakého trendu se chce trefit?
Pochopení pro měřítko návštěvnosti se zvolna vytrácí při vědomí, že Moravské divadlo není komerční scénou. Jde o z veřejných peněz dotovanou instituci zřizovanou statutárním městem Olomouc (město přispívá divadlu ročně částkou zhruba sto miliónů korun, další prostředky poskytuje Olomoucký kraj a Ministerstvo kultury ČR), jež má díky této každoroční podpoře možnosti pracovat s různými přístupy k divadlu, ale nyní jich zdaleka nevyužívá. Měla by naplňovat i jiné funkce než jen zábavní. Není možné se k mladým divákům stavět tak, že pro ně jsou určeny ostatní olomoucké divadelní scény, a neustále se spoléhat na abonenty rekrutující se ze střední a starší generace. Z logiky věci je to v dlouhodobém horizontu neudržitelná strategie. Moderní podoby divadla přitom navštěvuje v Olomouci i široká veřejnost různých věkových kategorií, což dokládá festival Divadelní Flora. Festival samozřejmě nemá stejné parametry jako pravidelný chod vícesouborového divadla, jako rozhodující faktory se ale ukazují programová náplň, schopnost informovat a celkový přístup k divákům.
Michaela Doleželová & Roman Vencl: Najdeme se na ztracené (r. Roman Vencl, Michaela Doleželová, prem. 12. 9. 2014) FOTO PAVEL MALÝ
Je otázkou, zda stav činohry nějak změní připravovaný Kámen (Marius von Mayenburg) v režii Davida Šiktance a plánovaný Poručík z Inishmoru (změna za původně ohlášený titul Pan Polštář; autorem obou her je Martin McDonagh), kterého bude inscenovat Robert Bellan orientující se na žánr komedie. Uvedené hry zastupují modernější dramatiku, často označovanou za kontroverzní. Záležet bude nejvíce na inscenačních koncepcích a jejich zvládnutí. Tento pozitivní krok ve vztahu k nynějším titulům se však na druhou stranu jeví jako poněkud náhlý vstup do zase jiné divadelní oblasti a těžko říci, zda se s novinkami divadlo samo ztotožní. Lze jen doufat, že nebudou obdobně promarněny jako v případě prve zmíněných inscenací. Navenek se zdají tečkou za plánovaným odchodem dramaturgyně Machačíkové, jež se zřejmě rozhodla zvolit na závěr něco odvážnějšího.
Změna v divadle je věcí obvyklou. Pro někoho, kdo sleduje činohru Moravského divadla dlouhodobě, nemusí být nahrazení Michaela Taranta právě Romanem Venclem třeba krokem vítaným, ale vysloveným překvapením není. Roman Vencl společně s Michaelou Doleželovou debutoval pod hlavičkou Moravského divadla jako dramatik a režisér inscenací Když se zhasne, zařazenou mimo původní dramaturgický plán. Totožné duo v následující sezoně inscenovalo další svou hru Královny, opět mimo plánovaný repertoár. V obou případech jde o relativně nízkonákladové inscenace, které cílí na většinového diváka, což potvrdila i návštěvnost. Po vystřídání dramaturga a ředitele začal být Roman Vencl vytěžovanějším, než bylo do té doby obvyklé – od epizodních či menších vedlejších rolí se přesunul k hlavní úloze ve Sluhovi dvou pánů. Jeho interní status se v divadle upevnil hrou Najdeme se na Ztracené napsanou přímo pro domovskou scénu, jež by měla být profilovým titulem společné tvorby s Michaelou Doleželovou.
Krátce se u této hry zastavíme. Jedná se o konverzační drama ze současnosti obsahující nadpřirozený prvek (návrat v čase). Zápletka staví hlavní ženskou postavu v téměř důchodovém věku před ztrátu zaměstnání a nevěru manžela. Přestože na titul dodnes divadlo láká mimo jiné olomouckými reáliemi, až na pár narážek typu „Olomouc je malá“ a zasazení baru do ulice Ztracené (také skladba Na hotelu v Olomouci je v inscenaci bez valného opodstatnění použita v karaoke scéně) nemá hra s místním prostředím mnoho společného. Mohla by být zasazena do jiného města a na děj samotný by to nemělo žádný vliv. Zajímavé je, že Vencl a Doleželová se pomocí replik postav vymezují proti seriálům jako Ordinace v růžové zahradě a produkci televizí Nova a Prima, čímž chtějí vzbuzovat zdání, že jejich humor je diametrálně kvalitnější. Přitom sami preferují prvoplánovost. Inscenace je vystavěna na situačním humoru (jak zabránit setkání manžela s mladou kolegyní z kanceláře), který umocňuje ten slovní. Najdeme se na Ztracené se nevymyká z ranku průměrné konverzační komedie.
Roman Vencl. FOTO JAN PROCHÁZKA
Na základě této tvorby a bez výběrového řízení byl Roman Vencl navržen vedením divadla do funkce uměleckého šéfa činohry. Volba byla následně posvěcena hereckým souborem. Divadlo nezveřejnilo žádnou koncepci, s níž by chtěl budoucí šéf vstoupit do další sezony. Roman Vencl prozatím poskytl pro server olomouc.cz (7. 10. 2015) rozhovor Kompromisy jsou špatná cesta. Ustupovat nebudu, ze kterého lze něco konkrétního vyčíst jen obtížně: Do konce října musím mít hotový dramaturgický plán […] A můžu říct, že z pohledu diváka to asi zas tak dramatická změna nebude […] Dramaturgie městského divadla je navíc dost pevně daná. Dodává, že jeho vizí je evropštější směr, jenž by se měl odvíjet od výběru režisérů a prezentace divadla, ne už tak od titulů samotných. Těmto prohlášením ale zatím chybí jakékoliv upřesnění. Z rozhovoru vyplývá, že diváky by chtěl lákat především na tváře herců. To je přístup stejně starý jako takzvané „systémy hvězd“ ve filmovém průmyslu nebo ještě starší praxe kabaretů či opery. Některá divadla podobné postupy uplatňují v různých modifikacích soustavně a úspěšně a užívají k tomu nová média, příkladem budiž Slovácké divadlo Uherské Hradiště. Jedním z moderních trendů je naopak ustupovat od „hvězdnosti“ a zviditelňovat divadelní profese divákům téměř neznámé. Na obličejích techniků, maskérů a dalších pracovníků postavilo vizuál jedné sezony například Národní divadlo Brno. Pozitivní ale je, že Vencl si nedostatky v prezentaci a propagaci uvědomuje a chtěl by je napravit.
Samostatnou kapitolu tvoří právě post dramaturga, který se zdá být ještě nedořešen. Já do začátku potřebuju hlavně dramaturga, který bude dělat i hodně jiné práce, za kterou v podstatě nebude placený. Potřebuji, aby mi pomohl s formováním souboru, s propagací, se sháněním finančních prostředků, uvádí Vencl. Při setkání se zástupci Moravského divadla na Katedře divadelních a filmových studií byla tato otázka doplněna informací, že Roman Vencl má o pozici představu spíše v manažerském smyslu. Dramaturg v tradičním pojetí této profese by podle myšlenky nového vedení souboru měl být najímán vždy znovu na každou inscenaci zvlášť. Tento nápad je pozoruhodný z vícera důvodů, není u takovéto instituce standardní a poněkud odporuje pevné dramaturgii, o níž Vencl mluví. Idea nevyvolává dojem stability, kterou by činohra pod novým vedením potřebovala. Zajímavé je, že Vencl zdůrazňuje otázku financí a jejich hledání; za příklad dává sponzory inscenace Najdeme se na Ztracené (podobně je tomu i v případě Šakalích let; informace, o jaké firmy se jedná, je možné najít na stránkách MDO). Na místě je ptát se po důvodu. Je na pováženou, proč by do instituce dotované z veřejných peněz měly namísto efektivního hospodaření s rozpočtem vstupovat v takové míře soukromé subjekty za účelem reklamy. Vencl rozhovor ukončuje slovy, že od cílů se nenechá odradit. Jaké jsou a v čem zásadním by nové řízení mělo spočívat, ale nevysvětluje. Prozatím se tedy zdá, že nastupující šéf nepředestírá jednoznačné směřování činoherního souboru.
Článek je ze dne 15. 11. 2015
Text – s původním názvem Činohra Moravského divadla Olomouc bez koncepčního směřování? – byl připraven pro olomoucký časopis KROK, ve kterém vyjde – spolu s autorovým rozhovorem s hercem MDO Petrem Kubesem – 21. prosince. Autor (se svolením šéfredaktora časopisu KROK Lukáše Neumanna) jej nabídl redakci i-DN k přednostnímu publikování. Vnímá jej jako polemický a byl by rád, kdyby vyvolal širší diskusi.
///
Petr Dvořák (*1985) je absolventem Katedry divadelních a filmových studií Univerzity Palackého, kde nyní působí jako doktorand. Zaměřuje se na současné divadlo. Režíroval inscenace Pavilon podle Čechova (2011) a Víra našich otců? (2013) v univerzitním Divadle K3. V Moravském divadle Olomouc vykonal během studia stáže coby asistent inspice a režie, v roce 2012 zde působil jako odborný asistent uměleckého šéfa činohry Michaela Taranta. Věnuje se publikační činnosti a audiovizuální tvorbě – zákulisí Klicperova divadla Hradec Králové, koncepce a dramaturgie dokumentárního projektu Památky Dnes či režie a koncepce prezentace Loschmidtových laboratoří při Masarykově univerzitě Brno.
///
Více na i-DN:
Michael Tarant: Chybí nám odvaha
Šéfem činohry MDO bude Roman Vencl
Komentáře k článku: Hlavně nevyčnívat!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Předjímat,
jak a kudy se bude divadlo ubírat pod novým vedením je vždy ošidné, byť naznačené kroky zdá se skutečně míří k (opět) přehnaně měšťanskému typu olomoucké činohry.
Nahlíženo z dálky je s podivem, že se v tomto městě dlouhodobě nedaří náročnějšímu divadlu, když je zde velká universita a nekonzervativní kultura má jisté zázemí jak v hudbě tak literatuře. Pokud zde v oblasti divadla něco po listopadu 89 vzniklo či existuje, bylo a je to na okraji kulturního dění a víceméně stále na hraně existence (Hořící žirafy, Divadlo Tramtárie, Divadlo na cucky…). Právě divácký neúspěch Glaserovy Arabské noci, jež byla inscenací vysokých mezinárodních kvalit a právem si odnesla Cenu Josefa Balvína, je toho dokladem.
Myslím, že Moravskému divadlu značně schází komorní studiová scéna, kde by se mohlo experimentovat, hrát zde aktuální texty a postupně vychovat jinou – než čistě (malo)městskou – diváckou klientelu a vybudovat pro kritické, odvážné, živé divadlo zázemí.
Problém Moravského divadla tedy nevidím pouze v dramaturgii, ale v celkovém přístupu k divadlu v tomto domě. Sympatické „podvratné“ snahy Divadelní Flory to – zdá se – nespasí.
18.12.2015 (18.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Dvořák
Předvídání
je skutečně ošemetnou činností, k tomu jsem ale snad v tomto článku ani nepřistoupil. Cílem bylo upozornit na určité kroky od r. 2010 až do stávajícího ohlášení personálních změn. Zejména jsem chtěl poukázat na to, že MDO nijak nekonkretizovalo důvody, proč postupuje právě takto (a ne jinak) a co může veřejnost do budoucna očekávat.
Obecně vzato informace a kroky ze strany této instituce postrádají čitelnou koncepci a když to vztáhnu k nové zprávě na FB divadla ze 14. prosince a dám to do spojitosti s obsahem uvedeného rozhovoru s Venclem, tak už logiku postrádám úplně: „Úspěšné autorské duo ROMAN VENCL a MICHAELA DOLEŽELOVÁ se po činoherních inscenacích Když se zhasne, Královny a Najdeme se na Ztracené pustí v Moravském divadle poprvé do přípravy hudebního titulu! A to rovnou jednoho z nejslavnějších, Mozartovy KOUZELNÉ FLÉTNY! Premiéra se uskuteční 10. června 2016.“ Z toho je myslím vidět, jak MDO přistupuje k informovanosti veřejnosti a na jakou „diváckou strunu“ hraje.
Kličový je z mého pohledu „celkový přístup k divadlu v tomto domě“, jak správně píšete, a k tomu článek rovněž směřuje. Je to právě nakládání s inscenacemi, nejen jejich přijetí/nepřijetí ze strany diváků. Na obecenstvo je snadné se odvolat ve všech případech, ať už chcete prokázat „úspěšnost“ či „neúspěšnost“. Konkrétně z Arabské noci někteří diváci odcházeli, jiné to naopak nalákalo. Provést změny a „pěstovat“ nové publikum je dlouhodobý proces, a to se myslím marně snažil vedení divadla vysvětlit bývalý dramaturg.
Chtěl jsem se dostat k tomu, že ten náběh na změnu byl v MDO očividný, ale nezdařil se nejen kvůli divákům, ale z velké části právě kvůli divadlu samotnému. Proto tato snaha i přes některé tituly zůstala „na půli cesty“ a poté zanikla úplně. Je to právě macešské chování této instituce k vlastním věcem, a když to vztáhnu ještě jednou na Arabskou noc – někteří pracovníci divadla se za tu inscenaci styděli, argumentovali tak, že herci byli na jevišti ve spodním prádle, a vedení divadla uvedlo (i přes udělenou cenu), že s Glaserem jako režisérem již nechce mít nikdy nic společného.
Toto samozřejmě nejsou oficiální stanoviska. Uvádím je jako jedny z mnoha střípků, z nichž se skládá celkový přístup vedení a managementu MDO. To se s výjimkou ředitele v posledních pěti letech personálně nijak neproměnilo.
Osobně se domnívám, že některé inscenace již nejsou do programu ze strany MDO nasazovány cíleně, nedochází k žádnému promyšlenejšímu dávkování repríz (aby se diváci nenasytili náhle) a titul směřuje k rychlé derniéře. To vnímám jako plýtvání prací i financemi, které jsou na inscenace vynaloženy. Potom se špatně formuje „náročnější divadlo“, přestože jak píšete, divácký potenciál v Olomouci vnímám také.
Jsem opravdu zvědavý na Kámen – bohužel dnešní premiéra i prosincová repríza byla zrušena ze zdravotních důvodů.
18.12.2015 (20.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Ryba smrdí od hlavy…
Dokud ve vedení města budou lidé, kterým vyhovuje měšťanské divadlo, není v podstatě šance s tím něco dělat. Občas se objeví mírné posuny směrem k oživení kamennosti, ale co vím snad všude je vždy po krátkém čase více či méně tvrdě nastolen zpětný chod. Tak – obávám se – skončí mise Michaela Taranta. Aspoň tak usuzuji z Vašeho textu.
Jinde to je ale ještě horší. Koukněte třeba na Kladno. Zajímavý je z tohoto pohledu příběh ČS Ústí, ale ani ten jistě není ještě u konce. V českém kontextu je přímo zázrakem Hradec Králové a velmi sympatické je dlouhodobé fungování obou divadel (DFXŠ a Naivního) v Liberci.
Olomouc je zkrátka typické regionální (malo)město.
20.12.2015 (4.17), , Trvalý odkaz komentáře,
pavel hekela
Dobrý den, pane Hulče,
co jste. prosím, v Olomouci viděl? Rád bych si udělal představu o Vašich úsudcích. Děkuji za laskavou odpověď.
Ryba
01.09.2017 (16.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Hekelo, Rybo,
text je téměř dva roky starý, opravdu Vás to právě teď zajímá?!
Ale OK: Do Olomouce za divadlem jsem jezdil od začátku 90. let a jezdím průběžně, a to jak na Floru Olomouc, kde jsem vždy viděl místní inscenace, tak na vybrané premiéry, zvlášť v dobách, kdy jsem byl zván na severní Moravu jako komentátor do pořadu ČT Divadlo žije! Inscenace regionálních divadlech navíc navštěvuju při jejich občasných hostováních v Praze či na festivalech v HK či Plzni. Navíc jsem právě v roce 2015 dělal velký rozhovor s Michaelem Tarantem, který vyšel v DN 14/2015, takže jsem tehdy znal aktuální problémy divadla v Olomouci celkem detailně. V dávnějších dobách jsem sledoval Studio Hořící žirafy, takže jsem viděl, jak se tam netradičnímu, nepohodlnému divadlu (ne)daří. Tehdy jsem dokonce několikrát v Olomouci právě o alternativních proudech divadla přednášel na Palackého univerzitě a poté diskutoval s tehdejšími studenty. Navíc jsem měl a mám v Olomouci i osobní přátele (ještě z disentu) zabývající se kulturou (vydávají časopis Listy), se kterými jsem se vídal a dodnes vídám.
Stačí to takto, nebo chcete konkrétní tituly?
02.09.2017 (2.23), , Trvalý odkaz komentáře,