Hlavy padat ne!budou
Díky iniciativě Ne!musíš to vydržet, jíž pražská DAMU na konci června 2021 inspirovala i další školy, česká společnost konečně otevřela ve světě již několik let rezonující, u nás však dosud spíše vysmívané téma sexuálního obtěžování, reprezentované hnutím MeToo, a spolu s ním neméně palčivé problémy související se zneužitím moci a toxicitou pracovních vztahů. Národní divadlo Brno tak trochu prorocky již před dvěma a půl lety objednalo původní českou hru na tento balík třaskavých témat od cenami ověnčeného básníka, prozaika, scenáristy a nyní i dramatika Marka Šindelky. Pod názvem Feminista měla premiéru v divadle Reduta v režii Aminaty Keita.
Kvůli nevhodnému výroku čelí pedagog Vladimír Zach (Jakub Svojanovský, vlevo) stížnostem studentů, mezi jeho nejzarytější odpůrce patří Jan Jirman a Milada Janů (Viktor Kuzník a Eliška Zbranková) FOTO Bára Bachanová
Držitel Ceny Jiřího Ortena, dvou cen Magnesia Litera a Českého lva není v divadelních kruzích zcela neznámý: na konci listopadu minulého roku měla v Divadle Bez zábradlí premiéru divadelní adaptace oceňovaného filmu Okupace podle scénáře, jehož je Šindelka spoluautorem, v režii Adama Skaly. A ani dramaturg brněnské novinky Jaroslav Jurečka se s autorem nesetkal poprvé – již před sedmi lety spolu s režisérem Jakubem Maksymovem vytvořil variaci na povídkovou knihu Mapa Anny v Divadle Kampa. Teprve Feminista je ovšem Šindelkovým původním dramatickým počinem a jeho téma v Brně otevřeli přímo velkoformátově: projekcí nahých ženských prsou přes celou scénu. Vynalézavá scénografie Jána Tereby totiž dokáže proměnit stěnu v pozadí i úzký pás nad scénou, jež představují mramorové prostory akademie a skrze ně i zkostnatělé hodnoty školy, ve dvě projekční plátna, umožňující najednou promítnout detail prsou i očí nebo doplnit realistické dění na scéně groteskními dotáčkami. Ba co víc, v případě potřeby lze „mramorovou“ stěnu jako kouzlem dokonale prosvítit a diváky tak přenést na školní toalety, kde příběh Feministy začíná…
Svérázný je již zdařilý plakát, zachycující mladého učitele s nagelovanými vlasy a černě podmalovanýma očima, v černé krajkové košilce a kožené bundě, s růžovými krajkovými kalhotkami s nápisem Fight Patriarchy přes obličej. To je „Feminista“ Vladimír Zach, jehož v inscenaci ztvárňuje Jakub Svojanovský, ne nepodobný třeba takovému miláčkovi dívek a žen Vojtěchu Kotkovi. Mladý, charismatický, ke studentům má zřejmě blízko, avšak kdo by čekal zápletku podlehnutí pedagoga svodům studentky, s níž pracoval například pokleslý seriál ČT Pozadí událostí, byl by na falešné stopě. Autora a inscenátory zcela v duchu plakátu zajímají naopak povrchní nálepky, jimiž pro snazší porozumění kategorizujeme okolní svět i sami sebe, aniž bychom chápali jejich skutečný význam a žili v souladu s ním.
A tak se snadno může stát, že se někdo nazývá feministou prostě a jednoduše proto, že se to teď v jeho generaci nosí, a přitom si při první příležitosti, kdy nad sebou ztratí kontrolu, pustí hubu na špacír a nazve studentky tvory ovládanými menstruačním cyklem, jimž děloha požírá mozek. Samozřejmě v nadsázce, řádně opilý a v soukromém rozhovoru s kamarádem – generačně spřízněným kolegou (Ivan Dejmal). Jenže na půdě školy a před šokovanou studentkou Anetou (Zuzana Černá), která rozhovor omylem vyslechne schovaná v kabince na pánské toaletě…
Ač mají tvůrci (Keita, Jurečka, ale i scénograf Ján Tereba a autor hudby Štěpán Krtička), jež spojilo studium na DAMU, věkem blíže ke studentům než k pedagogům, inscenace v první polovině jako by až příliš stranila právě hlavnímu „hrdinovi“, jenž je zástupcem generace autora. Zach se omluví, škola se za něj postaví a studentka omluvu přijme – jeho nešťastné výroky koneckonců nebyly určeny jejím uším, zazněly v rámci neformálního večírku a sám pedagog si z nich nic nepamatuje. Za studentku tak začnou bojovat spíše její spolužáci: feministka Milada (Eliška Zbranková) a její přítel Jan (Viktor Kuzník), trpící ve stínu schopnější partnerky vlastní méněcenností a krizí mužství. A jejich boj vyznívá jako motivovaný podobně absurdní hyperkorektností, s jakou se například zastává tenisová hráčka práva svého tureckého mixového partnera na vlastní gril ve zlínské inscenaci Extrabuřt.
Ve druhé polovině se ale naštěstí situace problematizuje a inscenace postupně nabývá obecnějšího tématu, než je sexismus či zneužití moci. Přes zamyšlení se nad otázkami, kdo je viník a kdo oběť, zda je skutečně tak nebezpečná velkohubá mizogynie, anebo je mnohem zákeřnější zlo prospěchářské, pokrytecké, sofistikovaně skryté, se postupně dostáváme k otázce revoluce jako takové: Má smysl měnit chod věcí silou, když v nových kabátech povedou školu stále titíž lidé? Neodehrává se zde tedy politické divadlo, jak by se vzhledem k aktuálnosti zobrazených společenských nálad, militantnímu plakátu a naddimenzované projekci ňader mohlo zdát, jelikož tvůrci nestraní ani jednomu táboru – možná se právě naopak snaží vzdorovat očekávání, že se postaví za studenty, až přehnanou snahou o pochopení pedagogů.
Snad i z tohoto důvodu oblékli tvůrci herečky, představující studentky, do poměrně vyzývavých kostýmů: Anetu do crop topu, odhalujícího hereččino břicho, a Miladu do elegantních šatů s rozparkem až k horní části stehna. Jejich oblečení se přitom ve hře přímo neřeší, ale Milada je nařčena nastupující děkankou (Tereza Groszmannová), že si svou vyzývavě rudou rtěnkou o problémy sama koleduje. Děkanka se totiž v dávné minulosti stala přímo obětí sexuálního obtěžování výše postaveného pedagoga, ale vydržela to a s postupem času se s tím vyrovnala – a po studentkách chce nyní totéž: toleranci vůči autoritě bez ohledu na to, zda si ji zaslouží. Sexistické poznámky pedagogů vůči studentkám mohou být podle ní v některých případech dokonce akceptovatelné, což se pokusí doložit příkladem z hodiny, kdy pedagog nařkl studentku s výstřihem po pupek, že je oblečená jako z porna.
Souhlasím samozřejmě se studenty, že podobné poznámky do vyučování nepatří, ale přestože pedagogovo jednání neschvaluji, jsem v tomto případě schopná jej pochopit. Právě podobnými příklady se Šindelkovi daří problematiku rozostřit a ve hře tak nechat zaznít hlasy jednotlivých táborů v poměrně vyrovnané diskusi, jež sice pravděpodobně nebude po chuti lidem s vyhraněnějším názorem, ale nabízí ideální prostor k celospolečenské diskusi na neutrální půdě. Ba dokonce si troufám doufat, že kromě diváků brněnské inscenace, jež do divadla přiláká k aktuálním událostem odkazující kauza, má hra díky nadčasově pojatému tématu revoluce jako takové šanci oslovit i příští generace, které snad již budou žít ve zdravějším etickém prostředí.
Národní divadlo Brno – Marek Šindelka: Feminista. Režie Aminata Keita, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna a kostýmy Ján Tereba, hudba Štěpán Krtička, videoprojekce Rebeka Uličná. Světová premiéra 17. února 2023 v divadle Reduta.
Komentáře k článku: Hlavy padat ne!budou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
