Hle, Smetana přichází…
Rozhlasový autor má velkou moc nad zvukovým dílem, a přestože v této rubrice jsem pokaždé zdůrazňoval význam režijního a hereckého uchopení, text vždycky zůstane pro zdar rozhlasové inscenace klíčový.
Bedřich Smetana byl velmi dobře obsazen Jaroslavem Pleslem Foto TOMÁŠ VODŇANSKÝ
Poslední roky do vysílání ČRo intenzivně přispívá dramatik Pavel Molek. Jeho čtyřdílný seriál Smetana dává příležitost zamyslet se nad tím, co autor přináší do rozhlasové tvorby nového a v čem naopak jeho přístup potřeby rozhlasového dramatu nenaplňuje.
Molek je civilním povoláním právník se zaměřením na ústavní a správní právo, působí jako soudce Nejvyššího správního soudu v Brně. Vedle toho se řadu let věnuje i psaní rozhlasových her. Debutoval v roce 2015 dramatem Má protentokrát obsazená vlast, v němž na pozadí historicky doloženého rozhlasového přenosu koncertu České filharmonie s Václavem Talichem vyfabuloval spor o to, zda a jak se člověk může postavit politickému bezpráví. Nečekané zpracování vzbudilo naděje, že se objevil autor s originálním viděním. Pavel Molek nelenil a rozhlas záhy uvedl několik jeho dalších her o historických osobnostech, například o Dostojevském, Händelovi, Šostakovičovi, svatém Vojtěchovi, Komenském. A k letošnímu hudebnímu výročí odvysílal seriál Smetana o životě slavného skladatele. Už z uvedených jmen je zřetelný námětový okruh, ve kterém se Molek cítí dobře, i když podle mého názoru až příliš často sahá po námětech, které vycházejí vstříc historickým výročím.
Čtyři díly seriálu zobrazují „národního“ skladatele v důležitých životních fázích. V portrétu mladého skladatele je vykreslen trochu nečekaně, ale ne nelogicky i jeho pragmatický rys, s nímž coby nadaný umělec touží prosadit svůj talent. Podobně ovšem Molek interpretoval Händla ve hře Hle, vítěz přichází! Doma se Smetanovi nedaří, příležitost k uplatnění dostane až v čele švédské národní opery, což se dozvídáme ve druhém dílu. A ve třetím se vrací do vlasti a usiluje o vedení orchestru Prozatímního divadla. V závěrečném pak jako nemocný, sluchově hendikepovaný odchází z veřejného života.
Stejně jako v jiných svých dokuhrách autor pečlivým studiem odborné literatury vytahuje ze Smetanova života věcně podstatné okamžiky a skládá je do proporciálně vyvážených obrazů. Jestliže ale v debutu dokázal překročit popis situace, aby do hloubky formuloval závažné téma, v pozdějších hrách – včetně Smetany – se spoléhá na ilustraci selektivně vybrané faktografie. Ta ho vede a určuje limity a na vrstevnatější kresbu zachycované osobnosti a dobových událostí, natož na obecnější témata se mu nedostává sil. A tak své titulní postavy oklešťuje na plochou charakteristiku a ty ostatní jsou už jen figurkami, které přicházejí a odcházejí, jak se to autorovi pro historický výklad hodí (snad nejvýraznější to bylo ve Třech životech Dmitrije Šostakoviče).
Situaci obvykle zachraňuje obsazení titulní role výraznou hereckou osobností, která dokáže dodat interpretované postavě lidský rozměr: Viktor Preiss byl vynikající jako Talich, jako Komenský i jako Händl, Jan Hartl jako Vojtěch. Bedřich Smetana byl velmi dobře obsazen Jaroslavem Pleslem: ten dokázal porozumět tvůrci zcela oddanému hudbě a vyjádřit proměnu životní perspektivy od energického, vitálního mládí po stáří a nemoc.
Do očí bijící shodou okolností rozhlas téměř současně se Smetanou uvedl v premiéře seriál Petra Jarchovského Olmerka, který je ukázkou toho, že se s biografií hudební osobnosti rozhlasově popasovat lze. Filmovému scenáristovi, který tu poprvé vstoupil na půdu rozhlasové dramaturgie, se podařilo důmyslnou selekcí historických faktů a jejich citlivým pozměněním vybudovat plastický obraz složité osobnosti. Soustředil se na Evu Olmerovou v šedesátých letech s reminiscencemi do doby jejího poválečného dospívání. V mnoha životních epizodách a v přesvědčivě vybudovaných vztazích k rodičům, příteli a manželovi nakonec faktografie ustupuje stranou. Podstatnější je vystižení zpěvaččiny emotivní, přímé povahy toužící po svobodě a samostatnosti, k níž ji formovalo rodinné zázemí. Jarchovského přístup je tak v zachycení zobrazované osobnosti pravdivější (a životnější), než kdyby se zaměřil jen na objektivní fakta a události jejího života, jako to dělá Pavel Molek.
A mimochodem v říjnu také rozhlas již po několikáté reprízoval zdařilý třídílný seriál Listy důvěrné z roku 1990 o Leoši Janáčkovi. Prizmatem Janáčkova vztahu ke Kamile Stösslové vytvořil autor Jiří Blažek, filmový dramaturg, celistvý obraz složité umělecké osobnosti. S využitím postupů hry hlasů opouštěl popis přímé reality a sledoval zvolené téma. Také zde se potvrzuje výše řečené o vztahu faktografie a pravdivosti dramatického díla.
Naštěstí se ale i ve Smetanovi objevuje motiv, který přesahuje historické panoptikum a jde k hloubi života a duše postavy – bolestná ztráta Smetanovy dcery Bedřišky, která se v podobě leitmotivu vrací ve všech dílech. Dceřin hlas Smetanu doprovází jako vnitřní partner po zbytek života. A s propadáním do hluchoty stále častěji, až ho dcera v závěru láskyplně odvede z tohoto světa. Jednoduchým, ale rozhlasově vděčným motivem autor potvrdil, že dovede své náměty domýšlet, stejně jako to dokázal ve svém debutu.
Na čtyři padesátiminutové díly je to ale málo. Problém tkví v autorově přílišném respektu před historickými fakty, což vede k fatálnímu žánrovému nedorozumění. Dokudrama není dokument a je třeba k němu přistupovat spíše s vizí dramatika než s pečlivostí faktografa. Další problém je v tom, že Molek své texty píše ve spěchu, dobíhaje poptávané výroční termíny. Vždyť si to spočítejme: od roku 2015, kdy debutoval, od něj ČRo přijal patnáct velkých her (průměrně tři hodinové kusy co dva roky). Tak intenzivní pozornosti ze strany rozhlasu se po roce 1989 nedostalo ani významným rozhlasovým dramatikům, jako jsou Fischerová, Lázňovský, Rut či Vedral, kteří se na psaní pro rozhlas plně soustředili. Možná proto se Molek tak často uchyluje ke stereotypu a k prvoplánové faktografii, která nabízí (ovšem jen zdánlivě) možnost překonat nedostatek vnitřních zdrojů autorské tvorby.
Věřím, že autor, který se letos stal i divadelním dramatikem (Monument pro Hradiště, premiéra 3. února 2024 ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti v režii Lukáše Kopeckého), má potenciál napsat ještě nové zdařilé hry, ale, že nastavené tempo práce mu jako dramatikovi neprospívá. Pro rozhlas by bylo vhodnější vyhledávat a udržovat si pestřejší okruh spolupracovníků a příležitost k uměleckému hledání a ověřování poskytovat víceru tvůrců. Je to lepší investice do budoucna než jednoho autora vyčerpat pravidelnými zakázkami.
Komentáře k článku: Hle, Smetana přichází…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
