Divadelní noviny > Burza Kontext
Hledá se ředitel – zn. komunitní
Majestát pražského magistrátu pomalu, ale přece dochází v říši svých městských divadel k rozumným rozhodnutím. Spočítejme si je. Do výběrových komisí konečně začal nabírat odborníky. Skutečnost, že v případě Divadla Komedie odborníci doporučili projekt, nad kterým divadelní obec pobouřeně kroutila hlavou, nás nesmí zmást. Podstatné je, že se pohnuly ledy.
Kdo bude nový pan ředitel libeňské manéže? August August, august? (foto z inscenace Petra Kracika a Pavla Kohouta) FOTO PETR KOUBEK
Kýžená transformace divadel coby příspěvkových organizací je však v nedohlednu, a tak mají ředitelské konkurzy svou logiku. Následovalo výběrové řízení na ředitele Divadla na Vinohradech a Švandova divadla na Smíchově. Výsledky známe. Nyní jsou na tapetě další dvě významné scény: Divadlo Na zábradlí a Divadlo pod Palmovkou. Budu se nyní jako libeňský patriot věnovat zejména druhé z nich, čtenář nechť promine, na legendární Divadlo Na zábradlí ještě dojde.
Optimalizovaná programace
Magistrátní kulturní politice bývalo vyčítáno leccos, zpravidla právem. Dneska musíme připustit, že ona letitá kritika nezůstala neoslyšena. Pražská radnice si k řešení situace, kdy spravuje na třináct divadel, pozvala tým odborníků pod vedením bývalého ředitele Národního divadla Ondřeje Černého, který pracuje na koncepci Optimalizace pražské divadelní sítě. V jeho gesci je pochopitelně i zadání na výběrová řízení pro výše zmíněná divadla. V případě Divadla pod Palmovkou si kandidáti na místo ředitele mohli přečíst toto: Uchazeči nejsou hl. městem Praha ve formulaci nijak limitováni. A to ani v oblasti umělecké programace (umělecký žánr, dramaturgie apod.), ani z hlediska provozního modelu divadla. Hl. město Praha nicméně považuje Divadlo pod Palmovkou za kulturní prostor v širším slova smyslu, jenž by měl kromě funkcí uměleckých plnit i funkce komunitní.
Musím se přiznat, že v první chvíli mi nedošlo nic. Protože se na ředitele libeňského divadla nehlásím, byť bych to měl za rohem, zůstala ve mně po přelétnutí magistrátní výzvy spíše úlevná sedlina: ledy se pohnuly. Magistrát otevřel své povodňové hráze: nelimitovaní, komunitní umělci spěchejte z široka a daleka, libeňský přístav vám je otevřen.
Pan ředitel si svou režisérskou vyhořelost připouští. Zároveň jako odpovědný hospodář nechce svůj divadelní grunt předat každému přivandrovalci.
Rozpustilé metafory à la libeňský přístav nejsou úplně od věci. Libeňské loděnice, kde se montovaly říční lodě a bagry pro Sovětský svaz, bývaly štědrým dárcem Divadla S. K. Neumanna. Tím chci jen naznačit, že mám v malíku celou historii divadla – od operetní scény U Deutschů až po divadlo, kam mě maminka vodila na Krejčovy a Grossmanovy inscenace ve věku, kdy jsem netušil, co je to Čechov, neřku-li Krejča. Zkrátka řečeno, k libeňskému divadlu mám osobní vztah a vše, co bude napsáno dále, budiž tímto prizmatem posuzováno.
Střih. Doprovázím Sergeje Machonina po představení Peera Gynta na metro Palmovka. Machonin astmaticky lapá po dechu, ale i v tom jeho sípání odezírám obdiv k divadlu velké vášně a obrazivosti, jak by asi napsal. Režisérem úžasné inscenace je novopečený ředitel nově přejmenovaného divadla Petr Kracik. Divadlo, kam chodilo – řečeno Kracikovým odhadem – na čtyřicet diváků, povstalo z popela. Pokud mám být jako recenzent podezříván z nekritické sympatie vůči konkrétnímu divadlu, pak se hlásím: o Palmovce jsem psal pravidelně a se zaujetím. Kdy ono vášnivé zaujetí ochladlo, přesně nepovím, každopádně souvisí s tím, jak dohoříval dříve žhnoucí talent Petra Kracika.
Střih. Přesně v devět ráno 18. února, čtyři dny po uzávěrce výběrového řízení, zvoním na vrátnici Divadla pod Palmovkou. Otvírá mi sám pan ředitel a mezi dveřmi do mě strká: Co tu chcete, člověče!?
Uhni, vole. Chci do tepla! Reaguji, abych nekazil legraci.
Hozená rukavice
Celá legrace spočívá v tom, že se naše cesty kdysi dávno rozešly. Petr Kracik definitivně zanevřel na Divadelní noviny, dokonce i oxeroxované kritické články mizely ze služební nástěnky, no a já už také nejsem pravidelným divákem libeňských premiér. Od inscenace Gynta, Hamleta, O myších a lidech a dalších úspěšných titulů uplynulo více než tisíc repríz, jejich hlavní představitelé ze souboru odešli, ostatně jako většina herců, na kterých Kracik ve svých libeňských začátcích stavěl svůj repertoár. Nejsem ale sám, kdo počítá a střeží si symbolické termíny. Chtěl jsem svou žádost podat už 13. února, kdy jsem byl přesně před jednadvaceti roky jmenován do téhle funkce, nakonec jsem si ale o den počkal na přiblblý valentýnský svátek, abych tím vyjádřil svou ambivalentní lásku k divadlu, říká na úvod Petr Kracik v divadelní kavárně u stolu, kde pan ředitel běžně úřaduje a přijímá hosty.
Jsem poněkud zaskočen: přišel jsem udělat bilanční interview s tvůrcem uzavřené éry, a lusknutím prstů mám před sebou svěžího vrstevníka, který se rozhodl ve svém díle pokračovat. Nejprve ale musím vydržet vyprávění, jakže se k onomu rozhodnutí protrpěl od chvíle, kdy se v půl deváté, v den výročí Bílé hory dověděl, že by měl skončit. Padají srdcervoucí slova jako rána mezi oči, smrt, porod, rozchod. Jakkoli Petr Kracik není velkorysý člověk, jaký se umí osobně povznést nad kritiku, má jiné přednosti. Dokáži si živě představit jeho emotivně působivý proslov před souborem, jehož si vzal za svědka svých dilemat. Každopádně zvedl onu do tváře hozenou rukavici vážně, usedl a sepsal koncepci i jako protestní výzvu vůči značně vágnímu magistrátnímu zadání.
Dotovaný bulvár
Střih. Posuňme se v čase o pár dní dopředu. Už když jsem po ránu seděl s panem ředitelem v liduprázdné divadelní kavárně, vrtaly mi hlavou dvě věci. Za prvé: co si vlastně přizvaný tým odborníků představuje pod kulturním, komunitním prostorem, s nijak nelimitovanou uměleckou programací? A za druhé, jaké má nejdéle (spolu s ředitelkou Zábradlí) sloužící šéf divadla šance v okamžiku, kdy jejich služební dlouhověkost je nejspíš tím hlavním argumentem pro vypsání výběrových řízení na jejich divadla?
Váženému čtenáři nabídnu bez komentáře odpovědi odpovědných: ředitelky odboru kultury Zuzany Navrátilové a Ondřeje Černého.
Paní doktorka Navrátilová mi odepsala: Divadlo pod Palmovkou se pod vedením ředitele Petra Kracika změnilo z málo navštěvovaného „divadla na předměstí“ v trvale sledovanou prestižní scénu. Jde o klasické repertoárové divadlo uvádějící hry s „velkým dramatickým příběhem“. Protiváhou vážného repertoáru se staly hudební tituly a komedie. V duchu zásady, že „divadlo je pro lidi“ jde z mého pohledu o úspěšné divadlo. Při kapacitě 316 míst v hledišti má divadlo stále se zvyšující návštěvnost – od 83‚7 % v r. 2007 po 98‚3 % v r. 2012.
Ondřej Černý mi poslal toto vyjádření:
Cílem zadání bylo otevřít prostor i návrhům jiných provozně-uměleckých modelů, nikoli likvidovat model stávající. Dá se předpokládat že většina uchazečů navrhne zachovat zdejší dlouholetou tradici repertoárové činohry. V textu zadání se hovoří o plnění „komunitních funkcí“ tak, jak je v současném divadle obvyklé – tedy v širším spektru činností divadla než je „výroba“ a „prodej“ jednotlivých inscenací.
Střih. Stále ještě sedíme s panem libeňským ředitelem v kavárně, která svou komunitní funkci věru neplní, a já vyzvídám, jestli může poodkrýt svou předloženou koncepci.
Pan ředitel začne stavět kulisy: Dobře vím, že jsou zde silné skupiny, které nemají střechu nad hlavou, ale ani troufalost. Když začínala po škole moje generace, věděli jsme, že divadla můžeme měnit jedině zevnitř. Můj případ: nastoupil jsem do brněnského divadla Radost, pak do pražského E. F. Buriana, poté k libeňským Neumannům. Po půl roce mi Otto Ševčík předal místo uměleckého šéfa, do roka jsem byl ředitelem. Vlastně to je hezké si někde hostovat, mít servis, nemuset se starat, jestli se moje inscenace prodává. Jen hodně hloupý ředitel by nevzal talentovaného režiséra, který má nápad, jak divadlo vyprodat.
Střih. V průběhu sepisování tohoto textu jsem zjistil, že Petr Kracik svou koncepci přece jen zveřejnil včetně všech titulů pro další dvě sezony. Musím být proto stručný. Pan ředitel si svou režisérskou vyhořelost – nevím do jaké míry – připouští. Zároveň jako odpovědný hospodář nechce svůj divadelní grunt předat každému přivandrovalci. Nabízí toto: Změna je nutná, já sám to nemohu táhnout do nekonečna. Otevřel jsem jistý minikonkurs pro režiséry, kteří mají zájem v našem divadle nejenom hostovat, ale pracovat, prorazit se svou koncepcí. Po dvou letech to můžeme vyhodnotit, ustanoví se nový umělecký šéf, já ustoupím do manažerské pozice a budu se těšit na důchod.
Vypadá to, že směřujeme k happyendu, realita je ale složitější, a to nebudu rekriminovat Kracikovy rozluky s režiséry Ivo Krobotem a Ondřejem Sokolem, kteří do libeňského divadla přinejmenším vnesli jiný úhel pohledu. Nezmiňoval jsem ale Machoninovo anebo i své nadšení z počátků Kracikovy éry zbůhdarma. Začátky čehokoli bývají daleko napínavější než letité pokračování. Nebylo by proto spravedlivé poměřovat Kracikovy první, nadupané inscenace s dnešní podobou divadla. Ta ale vypadá takto: ony nadšeně navštěvované, zpravidla převzaté a jinak smontované „hudební tituly a komedie“ patří do soukromého divadla, kde je bulvární pokleslost pochopitelnou součástí podnikání. V dotovaném divadle nemají oprávnění.
Poděkoval jsem panu řediteli za kávu a odešel sněhově rozbahněnou Zenklovou ulicí (dříve třídou Rudé armády) k domovu. Na internetu jsem si později přečetl jména všech dalších uchazečů a má deprese se ještě maličko prohloubila. Nenašel jsem v onom výčtu sedmi kandidátů jména formátu Vladimíra Morávka, Daniela Špinara anebo Davida Drábka, kteří by dokázali svým viděním libeňské divadlo rozsvítit, tak jako mladý Kracik před jednadvaceti lety. Co nadělám. V nejhorším budu dál obloukem obcházet divadlo, které má na programu další třeskutou komedii od „plzeňského Molièra“.
///
Více informací o konkursu na Divadlo pod Palmovkou včetně odkazů na zveřejněné projekty a následných komentářů najdete na i-DN: Palmovka hlásí 7 vyzyvatelů
Totéž v případě Divadla Na zábradlí: Na Zábradlí se hlásí 8 (-1) uchazečů
Komentáře k článku: Hledá se ředitel – zn. komunitní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Do Sportovního klubu Neumann (B. Hrabal)
jsem začal chodit počátkem 60. let. Viděl jsem tam kousky, které mám dodnes před očima, jako Pohled z mostu, Kdopak by se Kafky bál, Jesse B. Simple se žení s hudbou J. Šlitra (jsem generace Semaforu), Cid (s E. Cupákem), Tři mušketýři, Zámek, Médea – to vše jako prostý dělník v nedalekém ČKD Sokolovo.
Měl jsem okolo často cestu i jinak, dětství jsem strávil na Starém Proseku a později jsem tam jezdíval za prarodiči.
Ne vždy bylo v Libni posvícení, obzvlášť ne při dramaturgických „objevech“ jako Nepokojné hody sv. Kateřiny, ale vždyky mi stálo za to Libeň sledovat a , jak se lze zde dočítat, stojí dodnes, v dobrém i horším (Mefisto, Klarinety).
Jako nejloutkářštější z dnešních českých div. kritiků (je to už letitá úchylka) jsem přirozeně sledoval i začátky P. Kracika v Radosti, někdy i písemně. Střídavě oblačno, slunečno i zataženo, ale v Libni nikdy tak, jako třeba na Vinohradech, kde jsem za posledních 40 let vydržel až do konce max. 10x (na Míráku a v okolí znám důvěrně každou pizzerii).
Ale k věci: Je-li rozumný magistrát (je takový vůbec možný?) s nějakým ředitelem spokojen, prodlouží jej a nevypisuje konkurs (srov. Divadlo V. K. Klicpery). Ale i když si „dovede představit“ někoho lepšího, neznamená to, že stávající ředitel MUSÍ být vyměněn. Konečně, je-li opravdu již umělecky „vyhořelý“, neznamená to, že si nemůže pořídit nevyhořelého uměleckého šéfa a řídit divadlo dál. To bych alespoň na místě P. Kracika udělal já.
08.03.2013 (4.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Marek
Jsem nepříliš vzdělaný plebejec
a čtu ten článek dnes již potřetí, neb mi stále uniká jeho smysl, důvod proč byl napsán. Ujme se někdo starého hlupáka a vysvětlí mu to?
08.03.2013 (22.48), , Trvalý odkaz komentáře,