Hledání nepřítele
Všiml jsem si určité tendence mezi současnými alternativci všeho ražení, a tou společnou tendencí mám na mysli touhu a potřebu nalézt nepřítele. Každý nechť si sám sobě odpoví, zda ke svému životu a tvorbě bytostně potřebuje někoho či něco, vůči čemu se vymezovat, nebo nachází dost jiskření a boje sám u sebe, ve svém vlastním vesmíru. Společný protivník může totiž fungovat jako neuvěřitelně kvalitní pojitel jinak nesourodých kulturních a společenských skupin, jak dokládají výpovědi zástupců předrevoluční alternativy, nebo může dát do ruky celému obrovskému spektru tvůrců a sociálně aktivních lidí velké (a na jistou dobu nevyčerpatelné) téma, jak můžeme vysledovat v poválečném období. Výrazný nepřítel sází mládeži do očí jiskry, mluvky zahání do kaváren a s dočasnou platností ospravedlňuje jejich neustálé tlachání. Někdy začne dokonce pohybovat celými davy vášnivců po městě, řadit je na náměstích do mumlajícich houfů tak, aby nakonec v synchronizovaném výkřiku definovali svůj vzdor.
Současný svět obsahuje velikou dávku relativity, a proto ti, kteří pro svůj život a pro svoji potenci potřebují onoho nepřítele, často zmateně tlučou okolo sebe a neorganizovaně štěkají do různých stran. Myslím, že právě k relativně svobodné a relativně blahobytné společnosti tohle zmatení patří, je dokonce symbolem právě takového období. Žádná doba ani situace totiž není černobílá. Ve stínu velkých problému přežívá a mutuje spousty menších, možná jenom hůře čitelných a pojmenovatelných.
Rok 1989 je nepochybně jeden z těch velkých politických, kulturních a společenských mezníků, které máme tendenci vidět černobíle. Pod povrchem tohoto zjednodušení ovšem člověk zůstává stejný. Každý z nás bojuje se svou omezeností, a to je možné říci o jednotlivci i o společnosti jako celku. Chci tím říci, že dobová změna, ať je sebevětší, nezmění podstatu člověka. Onen nepřítel je předně v nás, dělení na „oni“ a „my“ je svým způsobem naivní.
Jeden z pěkných symbolů tohoto chaotického pohledu na dobro a zlo mi stojí doma na knihovně. Je to sádrový model sochy Rovnováha od Josefa Klimeše z roku 1989, který jsem nedávno získal z rukou sochaře samotného. Její monumentální betonové provedení máte šanci vidět, kdykoli projíždíte po Barrandovském mostě, jehož autorem je dnes již legendární brutalistní architekt Karel Filsak. Ve své době byla socha i most pro mnoho lidí nepochybně právě tím nepřítelem, symbolem doby, režimu, zaslepené technokratičnosti a arogance. V pozadí a za oponou přitom probíhal souboj tvůrců o co nejlepší výraz stavby. Dokázali prosadit, aby most doplnila místo plánované monstrózní sochy Antonína Zápotockého právě Klimešova abstraktní plastika. Jejich nepřítelem tedy byly konvence a propaganda své doby, ale také například technické omezení betonu jako materiálu. Název sochy totiž vychází z odvážného statického řešení, při kterém balancují dva velké objemy betonu na jedné poměrně malé základně. Před pár lety přišli za sochařem zástupci reklamní agentury, zda by se nevzdal autorských práv a neposkytl sokl plastiky pro reklamní účely. Z ateliéru byli vyhozeni. V současné době hned před Rovnováhou stojí obrovský megabillboard, který zcela zastiňuje sochu a v noci ji dokonce svou svítivostí zcela vymazává z tohoto světa. Skupina mladých uměleckých aktivistů na billboard vylezla a obrátila světla z reklamy na sochu. Vypadalo to fantasticky, jejich akci jsem tleskal.
Kde je ovšem náš nepřítel? Je to komunista, který nechal most i sochu postavit, nebo kapitalista, který vše degraduje špatnou reklamou? Je to sochař, který posvětil symbol doby svou plastikou, nebo kreativec z reklamky, který ji následně zaplácnul výkřikem o výprodeji? Onen nepřítel je v každém z nás, protože dělení na „oni“ a „my“ je prostě naivní.
Komentáře k článku: Hledání nepřítele
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
