Hledání smyslu a ztraceného jazyka s beckettovským puncem
Předpremiérová prezentace novinky Cirku La Putyka v médiích vypadala, jako by její režisér Thomas Steyaert spolu s principálem souboru Rostislavem Novákem ml. našeptávali novinářům titulky budoucích recenzí: Krok stranou… příliš velký experiment… vykročení ze zajetých kolejí… A těm hloubavějším ještě k tomu nahazovali návnadu v podobě inspiračních zdrojů – od Jiřího Trnky a Karla Zemana přes Mechanický pomeranč až k seriálu Station 11.
Jeden z nejsilnějších momentů inscenace Hey, Earth! (zleva Karina Zarutska a Žaneta Musilová) FOTO LUKÁŠ BÍBA
Snažit se v inscenaci Hey, Earth! objevit konkrétní odkazy na zmiňované umělce či díla je prakticky nemožné a vlastně i zbytečné. Zcela postačí vzít na vědomí klíčovou informaci, že představení se odehrává v blíže neurčeném dystopickém světě. Proč, jak a kdy se tak stalo/stane, tvůrci nevysvětlují, což je vzhledem k dosti pochybnému stavu civilizace na počátku třetího milénia docela pochopitelné. Zkrátka se ocitáme na podivném místě, kde uprostřed syrově industriální haly vyrostla hromada poskládaná z různě velkých bílých kvádrů či válců, pneumatik, prken a dalších předmětů. A tohle místo je domovem (nebo snad vězením) pro „kmen“ složený ze čtyř performerek a čtyř performerů. Pocit neurčitosti je umocněn mixem jejich kostýmů – různobarevná trička, kraťasy, cyklistické elasťáky, tepláky, šusťáková bunda, vesty… zkrátka oblečení, jaké se hodí tak na firemní teambuilding, a tahle parta ho nejspíš vylovila z nějakého zapomenutého second handu.
Hraje se téměř beze slov, jen v úvodu zazní variace na tesknou lidovou píseň v provedení a capella, jež jako by patřila k místním rituálům. Podobně ostatně vyzní i jedna z prvních scén, kdy se účinkující shromáždí v kruhu a společně rozehrají sérii výrazných gest a posunků. Tvůrci ale nesměřují k jasně čitelnému příběhu ve stylu Pána much, či snad dokonce Šíleného Maxe. V téhle osmičlenné skupině není zřejmá ani hierarchie – jen sem tam problikávají náznaky možných budoucích vztahů, když performerky a performeři společně prozkoumávají prostor a přemísťují předměty z rozebrané hromady. Vše se odehrává na úrovni, kdy se skrze pohyb, tanec a animaci rekvizit vytvářejí abstraktní obrazy dotvořené působivým light designem. Čas tady plyne zvolna a to spolu s tím, že efektními čísly se šetří jako šafránem, část diváků určitě neskousne. A možná si ani nepočkají na to, až se z tohoto novocirkusového minimalismu vyloupnou i dva skvostné akrobatické momenty. Kromě sólové performance na čtyřmetrovém kolmém prkně je to výstup dvou dívek, kdy jedna stojí a druhá visí na protilehlém konci prkna – tahle scéna má v sobě napětí i poezii a patří k nejsilnějším momentům celé inscenace.
Podivně znepokojivé je, že po většinu času se protagonisté na scéně pohybují bez emocí, které nedávají znát ani při vzájemném kontaktu. Jejich ledové masky ale dokáže rozpustit hudba, jež zafunguje coby dlouho hledaný společný jazyk a členy „kmene“ inspiruje k pohybovým a tanečním kreacím. Hudební part Jana Balcara a Veroniky Linhartové, jenž přináší zvuky a ruchy a od jemných meditativních pasáží přerůstá až k technorytmům a ve finále k rockové tsunami, je zcela zásadním stylotvorným elementem.
Celé to rozvláčné putování bezčasím a hledání smyslu v prázdnotě má v sobě beckettovský punc absurdního divadla. Zvlášť když sem tam spadne shora na scénu nějaký další kvádr nebo třeba tajemná lepenková krabice. Což provokuje k otázkám, nakolik je osamělost téhle skupiny jen zdánlivá… Úvahy o možných skrytých manipulátorech ještě umocní jeden ze závěrečných výstupů, kdy se účinkující na scénu vracejí v pestrobarevných kostýmech a přinášejí podivné artefakty: obří telefonní sluchátko, přilbu z amerického fotbalu, velkou hlavu plyšové pandy… A nad tím vším se vznáší tajemná bílá krychle. Zase se tak vynoří onen pocit dráždivé nejednoznačnosti – jde o vizuální echo z našeho zaniklého světa, čistě surrealistické gesto, nebo snad sledujeme obrazy stvořené v psychedelickém rauši, do něhož se zdejší komunita dostala poté, co byla „někým“ zdrogována? Řekl bych, jak kdo chce…
Inscenace Hey, Earth! potvrdila principálova slova o experimentu a kroku stranou. Otestuje tak, kolik z diváků přistoupí na nesnadnou hru s pomalým plynutím času a vnímáním představení skrze obrazy a emoce. V kontextu více než patnáctileté existence Cirku La Putyka je nicméně pokus o výlučnější produkci pochopitelný – z hlediska company může zafungovat jako laboratorní test dosud nevyzkoušených možností. A není mnoho souborů, které jsou ochotné a schopné udělat tak velkorysé gesto, aby před dobře prošlapanými cestami daly přednost investici do projektu s nejistou odezvou…
Cirk La Putyka, Praha – Thomas Steyaert: Hey, Earth! Režie Thomas Steyaert, kostýmy Irma Saje, hudba Veronika Linhartová, Jan Balcar a kolektiv, světelný design Bas Devos a Jan Hugo Hejzlar, zvukový design Jan Mikšátko. Premiéra 27. září 2024, Jatka78, Praha.
Komentáře k článku: Hledání smyslu a ztraceného jazyka s beckettovským puncem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
