Hledání spálenýho času aneb Bludné kruhy Pavla Zajíčka
Historie kapely DG 307, jejíž název je odvozen od diagnózy označující „situační přechodné poruchy u osob bez zjištění předchozí duševní poruchy“, by se dala rozčlenit do tří základních fází s celou řadou subfází. Prošly jí desítky muzikantů, hudební poetika se vyvíjela od aleatorických principů, para-country-industriálu či liturgických dumek i melodických recitativů až po mnohovrstevnatý avantgardní bigbít a ledacos dalšího. Její směřování vždy určovala postava charismatického, excentrického i plachého básníka Pavla Zajíčka, jehož nezměrná imaginace reflektuje niterné pocity člověka, je nadčasová a zároveň je odrazem doby svého vzniku. Za své celoživotní dílo a postoje získal v červnu prestižní cenu časopisu Revolver Revue.
Sme dětma
který nestačily zestárnout
nebo šílenci
který nemůžou padnout?
(Co sme? 1974)
Fáze 1: Frustrace degenerace a imbroglio filosofa (1973–1975)
…degenerace veškerý krásy
degenerace celýho člověka
degenerace nezbejvá žádná útěcha
degenerace sami jsme zdegenerovaný
degenerace myšlení máme po svým zdeformovaný
degenerace symbol degenerace to jsme my
degenerace uskutečňujem svoje sny bláznivý
(Degenerace, 1974)
Závěr skladby Degenerace vystihuje průnik Zajíčkova nihilismu a vzývání naděje a de facto charakterizuje nečasí takzvaného reálného socialismu, jehož plíživě se zrychlující obludný nástup se v roce vzniku kapely naplnil. První krátké vystoupení Dégéček se uskutečnilo po skončení koncertu The Plastic People of the Universe 10. října 1973 v Klukovicích u Prahy. Původní koncept souboru vytvořil Pavel společně s plastikovským Mejlou Hlavsou částečně pod vlivem Knížákova Aktuálu. Ačkoliv se Mejla snažil v DG 307 vytvářet úplně jiné hudební struktury než ve své domovské kapele, jeho rukopis je tu jasně, byť trochu zastřeně čitelný. Nejpatrnější je to asi ve skladbě Papírový aPsolutno, která se často objevovala v repertoáru Dégéček i ve třetí fázi. Pro počáteční tvorbu je charakteristická také deklamovaná říkanka Filosofova slova, kde padne i výraz imbroglio, označující změť či rozvrat. Ale negativismus či zdánlivý chaos tu nejsou prvoplánové a mají svou katarzi respektive řád. Všechny dochované snímky z té doby plně mapuje 2CD Historie Hysterie (Guerilla Records 2004), na němž najdeme záznamy ze čtyř koncertů a „studiovou“ nahrávku z hradu Houska, kde tehdy byl kastelánem Svatopluk Karásek, který jim umožnil i přístup do kaple, kde dostaly zejména kompozice Sv. a Očišťování patřičně religiózní ráz. Až šamanské rituály se zde střídají či prolínají s ironicky rozvernými hříčkami. Záhy poté ale „spadla klec“: Pavel Zajíček byl zatčen 17. března 1976 a v září odsouzen za výtržnictví na dvanáct měsíců nepodmíněně.
Fáze 2: Zvěstovatel smrti a mlčení plus erotické torzo (1979–1980)
Na řece citu
a na svahu bezcitu
přemýšlíš o obraně
svý pevnosti
o hybnym proudu
možnosti bytí
(Řeka citu, 1979)
Jestliže Zajíčkova tvorba vykazovala v první fázi jistou dávku frustrace, pobytem ve vězení se tyto pocity umocnily a prohloubily. O jeho rozpoložení na konci vazby vypovídá jeden z posledních dopisů z vězení: Budem se učit vnímat-dotýkat-vidět-tvořit-žít. Skica neproniknutelných chvil. POCIT: že cokoliv, co prožíváš, není nahnilou zdechlinou. COSI, co tě nutí pokračovat v ŽITÍ. Existence cenných STYKŮ. Snaha trhat maximum z každého prožitého okamžiku. Pohled pod vrstvy, vrstvení samo o sobě, odkrývání těchto tajemných vrstev. Hlasy „sfér“, které se překrývají-prolínají-tmavnou i jasní. Každý den zjevující se panensky. Prach cest je jen novou – nepřebranou směsí myšlenek. Po této cestě člověk kráčí frázovitě: vytrženě i sklesle – slepecky i jasnozřivě… Tato cesta je tělem, kterého se něžně dotýkáš a které je stále něčím NOVÉ. Zatímco Slunce se střídají s Měsíci, zatímco hvězdy plameněj oblohu svými pády – v dosahu člověka se objevuje stále COSI NOVÉ. (Zápisky z podzemí, Torst 2002)
V tomto období novodobého temna, jímž u nás konec sedmdesátých let minulého století v mnoha ohledech byl, neznamenal underground ponor do deprese, ale spíš vnitřní osvobození. Atmosféru v souručenství DG 307 vysvětluje jeho tehdejší člen Jan Brabec: Mám dojem, že jsme se něčeho důležitého dotkli, nějaké tvořivé žíly. Možná to na posluchače nepůsobí, ale já když slyším Jsem slabší než myšlenka, Vrost’ do stromu či Anarchistickou milenku, běhá mi mráz po zádech a je to, jako bych slyšel záznam nějakého paralelního světa, který vlastně normálně neexistuje. A který jsme nějak záhadně stvořili. Má to pro mě emoci podzimu, takové barevnosti a vůně. A přitom dobře vím, že ta krása je vlastně zkáza. Jinak mě dnes rovněž těší a překvapuje, že to byla rovná věc, co se týče vztahů. Nikdo nikoho nepodrážel, neobelhával, neokrádal, nemanipuloval. To se také vlastně moc nevidí. Nějak jsme překonali sami sebe či svoji neúplně hezkou lidskou přirozenost. Vážím si toho, navíc to považuji za jednu z nejautentičtějších věcí vzniklých vůbec v Česku, také nejosobitějších. Prostě vlastní svět s vlastními zvuky. (příloha 5CD Svědek spálenýho času, Guerilla Records 2013)
Kompletní archivní záznamy z tohoto období, obsažené na pětiCD Svědek spálenýho času, otvírají programy Dar stínům (jaro 1979) a Pták utrženej ze řetězu (podzim 1979). Při poslechu rozsáhlé naléhavé skladby signifikantně nazvané Dis vám může krev v žilách tuhnout a zároveň klokotat. To není žádný zpěv marnosti, ale šamanské vzývání: chci svět náš / chci zběsilej čas / chci kus skály / kterou rozkoušem / chci vidět paprsek / se kterym jdem / chci všech se dotknout / chci rez a řev / chci vidět / chci cejtit / chci vnímat / chci dopředu / a nevobracet se… Pochopitelně zde najdeme i pocit rezignace omíláním jediného verše v Opustil mě anděl či v refrénu dekadentní halekačkové dumky Zvěstovatel smrti: stojíme nad propastí / jedna noha hnije v pasti či apokalyptické vize: z plamenů vystoupila bílá postava / obklopená zvuky ticha / postava neandělská! / v dlaních drtí počátky cest / srdce s ocelovou slzou / z očí prouděj chuchvalce hvězd / naplněna ohněm jasu / postava v nahotě! / svědek spálenýho času (Mlčení). Na nahrávce je však stále přítomen fénixovský syndrom povstání z popela. A ve skladbě Kostěný ráje jsou DG 307 undergroundovější než samotní Velvet Underground…
DG 307: Nosferatu (Symfonie hrůzy na motivy filmu F. W. Murnaua), 2005. FOTO archiv
Fáze 3: Od umělého ochucení k bludným kruhům (1992–2013)
Žiješ podivnej příběh, je plnej úzkosti
Žiješ podivnej příběh, je plnej prohraných bitev.
Žiješ podivnej příběh, je plnej mlčení
Žiješ podivnej příběh, je plnej posedlosti.
Nelze se vracet nelze spočinout
Nic jsem se nenaučil, vracím se opakovaně do stejný řeky…
(Příběh II. Útržek dopisu, 1992)
Po roce 1989 se Pavel Zajíček vrátil (zpočátku jen dočasně) do vlasti do zcela jiné kulturně-politické situace. To se pochopitelně odráží i na comebackovém albu DG 307 Uměle ochuceno, u jehož zrodu stál po Pavlově boku opět Mejla Hlavsa. V nových textech se Zajíček často ohlíží zpátky, třeba ve skladbě Něco mi připomíná: …nějakej jinej svět / nebo jinej život / příběhy, který mi něco připomínaj / v jednom z nich smutek / a v druhym výkřik / kterej mi něco připomíná / nějakou jinou tvář / kterou neznám / zvuky ulice / který mi něco připomínaj / stíny / mlčící rty… Poetika obou protagonistů se zde opět na krátkou dobu prolnula v pozměněné konstelaci a zachytila adekvátně znamení doby se vší nonšalantností. Labutí písní v DG 307 byly pro Hlavsu koncerty z jara roku 1994, které zachycuje až pompézní CD V katedrálách ticha, kde jeho klávesy dodávají celkovému vyznění ráz tehdy avantgardní novovlnné elektroniky. Jsou tu nepatrné náznaky Zajíčkova dalšího směřování, což dokumentuje především natální verze Knihy psané chaosem, pozvolný přerod skupiny zaznamenává však až další živá nahrávka z října téhož roku v Klubu Jilská, kde tvoří většinu materiálu společné rockové improvizace, na nichž se valnou měrou podílela tehdejší sestava – Tomáš Schilla na violoncello, aktivní účastník prvotních Dégéček Otakar Alfréd Michl na kytaru a na piano, Ivan Bierhanzl na kontrabas a Antonín Korb na bicí.
Skutečně novou kapitolu v tvorbě DG 307 otevírá album Kniha psaná chaosem z roku 1996, kdy už v obsazení působila baskytaristka Eva Turnová (která opustila kapelu až o šest let později, aby se nikoliv náhodou stala náhradou za zesnulého Hlavsu v Plastic People) a houslista a kytarista Pavel Cigánek. Chaos je na albu znamením mozaikovitého řádu. Celkové pojetí dostává melodické rockové podhoubí a nese v sobě pozitivní nostalgii. Příklon k progrockovým postupům v nezkostnatělé formě znamená i následující CD Siluety (1998), kde Zajíček opět skládá obrazy minulosti, například ve skladbě Siluety letících ptáků: …a tváře jako knihy chaosu, / odněkud se vracet / skrze údolí ticha / údolí úžasu, / přejít spálený mosty / a znovu je zapálit… Shrnutím tohoto období je kompakt vydaný na značce Indies s lapidárním názvem Koncert, který je záznamem vystoupení v Lounech z 27. března 1999 při příležitosti pětatřicátých narozenin Vladimíra „Lábuse“ Drápala, jinak šéfa Guerilla Records.
V roce 2001 se právě Lábus postaral o reedici Siluet i de-konstrukci alba Uměle ochuceno s „nadtitulem“ Artificially Flavored, na jehož dohrávkách se podílel i baskytarista Ota Sukovský, po určitou dobu výrazný spoluautor Zajíčkových hudebních fantazií. To se projevilo především na albu Šepoty a výkřiky z roku 2002, jehož název sice oprávněně evokuje stejnojmenný film Ingmara Bergmana, ale zároveň vystihuje docela přesně Pavlovu poetiku ad hoc: Šepoty a výkřiky uvnitř noci / šepoty a výkřiky tvýho milování / šepoty a výkřiky, který mě hladěj / šepoty a výkřiky jako oheň /šepoty a výkřiky nočních ptáků /šepoty a výkřiky tvojí kůže / šepoty a výkřiky tvojich očí / šepoty a výkřiky tvojich pochyb / šepoty a výkřiky tvojich vůní / šepoty a výkřiky tvojich obav / šepoty a výkřiky tvojí cesty… Přiřazené výrazy jsou pro Zajíčka typické, táhnou se jeho tvorbou jako Ariadnina červená niť. Sukovský přispěl i svou troškou do mlýna při ozvučení klasického němého horroru F. W. Murnaua Nosferatu, jehož premiéra zazněla v rámci festivalu MOFFOM v pražském kině Světozor v říjnu v roce 2004. Nejen tohle období končí v průběhu následujícího roku opět určitým bilancováním v podobě dalšího živáku s podtitulem Několik verzí jednoho příběhu – Několik tváří, který je novým vyprávěním starých příběhů z dob dávnějších i nedávnějších, o paměti a času…
Dalším výrazným přelomem v tvůrčí dráze Pavla Zajíčka byl rok 2006, kdy se jeho cesty setkaly s všestranným instrumentalistou, skladatelem a aranžérem Tomášem Vtípilem, který se obrovsky zasloužil o jeho dva sólové opusy Kakofonie cesty (2007) a Podobenství (2011), pochmurně hloubavá i nostalgicky hledající melodramata. První de-lirický cestopis, druhý pocta čtyřem velkým postavám české nonkonformní kultury – Janu Steklíkovi, Nikolaji Stankovičovi, Petru Kabešovi a Mejlovi Hlavsovi. Fantasmagorické vize pevně tkvící v realitě…
Program Pták utrženej ze řetězu začíná textem: Pohyb v bludnym kruhu / uzavřen v kruhu / krvavej kruh / kruhy cest / kruh těla / kruh znaků / kruh barev / kruhy / v tobě i kolem… Zatím poslední dílo DG 307, opět pod kuratelou Tomáše Vtípila, se jmenuje Životy? Nebo bludné kruhy? Ve skladbě Nebuď opatrnej tu Pavel Z. deklamuje: Nebuď opatrnej! / Na nic se netaž! / Neodpovídej! / Mlč! / Nechceš nic slyšet. / Jako zvuky těl, který hořej. / Který hořej. / Který hořej… / Nebuď opatrnej! / Neboj se ničeho! Ničeho se neboj! / A jdi!
Bludný kruh se uzavírá, aby se mohl znovu otevřít.
Komentáře k článku: Hledání spálenýho času aneb Bludné kruhy Pavla Zajíčka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
