Hlubinné (b)dění (No. 2)

Už druhý den festivalu Dream Factory patřil k těm programově nejnabitějším. Hrálo se na pěti různých místech a uskutečnila se jedna ze dvou veřejných festivalových debat.

Brněnská Maryša – v popředí Jan Grundman, Simona Peková, Miloslav Maršálek a Erika Stárková FOTO KUBA JÍRA

Těžkou volbou byl pro diváky zejména středeční podvečer, kdy si museli vybrat mezi Maryšou brněnského HaDivadla a Ostravskou sekcí. Ta vybízela k cestě do Dolu Hlubina na Pestré vrstvy (Divadlo Petra Bezruče), nebo ke zhlédnutí inscenace roku Ruská zavařenina (Komorní scéna Aréna).

Vladislav Georgiev, Marek Cisovský, Petra Kocmanová, Alena Sasínová Polarczyk, Tereza Dočkalová a Zuzana Truplová v ostravské Ruské zavařenině FOTO ARCHIV KS ARÉNA

Jako se první den festivalu nesl ve znamení humoru, byť laskavého i peprnějšího, den druhý začal zostra a „beze srandy“. Ve Staré Aréně se krátce po obědě sešli Ivan Krejčí – umělecký šéf KS Aréna a bývalý stínový ministr kultury za ČSSD, Simona Piperková – náměstkyně primátora Ostravy, Ivan Adamec – starosta Trutnova a poslanec za ODS, Libor Kasík – ředitel UFFO Trutnov a Vladimír Čepek – ředitel zaniklého Činoherního studia v Ústí. Protože debata nesla název Ústí – a co dál (s podtitulem aneb Zejtra zrušíme divadlo tobě) oslovil moderující Vojtěch Varyš jako prvního právě Vladimíra Čepka. Zdálo se, že Čepek je celou situací okolo Činoherního studia unavený a ke kauze se příliš nevracel. Stručně představil současné projekty souboru a nastínil jeho další možnosti existence. Vedle v podstatě věcného Čepka nelichotivě vynikla politická rétorika trutnovského starosty Ivana Adamce. V. Varyš nechal trutnovským až moc prostoru pro (sebe)prezentaci projektu UFFO, nesenou v duchu „dokázali jsme nemožné“. Z proslovů Adamce a Kasíka se celý záměr i realizace UFFA zdály až příliš dokonalé, což musela být voda na mlýn frustrovaných ústeckých… Během debaty tak čím dál víc do popředí vystupoval fakt, že situace v Ostravě, Ústí i Trutnově je prostě nesrovnatelná. To všichni přítomní uznávali a vytrvale se shodovali, že „záleží na lidech“, je potřeba aby spolu umělci a radní vycházeli, aby se o to obě strany snažily… Nakonec do hovoru vstoupila politika a s ní spojené emoce víc, než by bylo záhodno a Vojtěch Varyš musel diskuzi i pro časovou tíseň ukončit, aniž by v ní bylo o české kulturní politice řečeno cokoli podstatného.

Nepřímo na ni navázal další program Staré Arény, improvizovaná performance Jiřího Maryška, mediálně známého z úplně jinak než pro kvality, které ve středu předvedl na festivalu. Šel s kůží na trh, když svůj výstup postavil na kulturních stereotypech Praha-Ostrava. Maryško záhy přesvědčil, že skutečně improvizuje a reaguje právě na to, co má u diváků ohlas. Je škoda, že vnějších podnětů nepřicházelo více, právě pohotové reakce na okolí byly jeho nejsilnější stránkou. Váhavé okamžiky se objevily pouze zřídka a Maryško z nich vždycky zvládnul včas vybruslit. Humor neztratil ani při děkovačce a když jej nechtěli diváci z pódia pustit, vymluvil se na omezenou platnost parkovací karty…

Kdo se vpravil do hektického festivalového tempa, mohl se přesunout do Divadla Petra Bezruče na Loutky hledající talent (Naivní divadlo Liberec) a pak jej čekala těžká volba popsaná v úvodu.

Loutky hledají talent FOTO archiv Naivní divadlo Liberec

U mě složitý výběr nakonec padl na Komorní scénu Aréna a Ruskou zavařeninu. Podobně jako u Drábkovy Koule snad ani není třeba přispívat další zdlouhavou reflexí. Zvlášť když se na hodnocení inscenace většina hlasů shodla a jen bych jim přizvukovala. Festivalové uvedení dostálo všem očekáváním a hlavně herci Arény mě do jednoho přesvědčili, že vysoké mínění o jejich divadle není na místě zpochybňovat.

Ďáblice ze Zlína zklamala… FOTO ARCHIV DIVADLA

Dvojnásobné zklamání přišlo se závěrečným bodem středečního programu. Avizovaný Kabaret Astragal byl ze zdravotních důvodů nahrazen jinou zlínskou inscenací, nedávno uvedenou Ďáblici v režii Martina Františáka. Pro charakteristiku si musím vypůjčit oficiální anotaci (http://www.divadlozlin.cz/cs/program/inscenace/studio-z/dablice.html). Člověk se musí hodně namáhat, aby popisovaný děj „chytnul“ a zpětně zaujme hlavně poslední věta, v níž se praví, že „kolotoč úskoků, nástrah, pastí, falše i vášní musí skončit tragicky“. To je divákům skutečně jasné od začátku a chce se jen dodat, že kdyby očekávané vyústění přišlo o 40 minut dříve, mohli jsme si toto martyrium ušetřit a čtvrteční program zvládnout zas o něco čerstvější.

///

Předchozí díl:

Hlubinné (b)dění (No. 1)