Hlubinné (b)dění (No. 4)
Pátek – den věnovaný Václavu Havlovi – se nakonec stal spíše poctou jeho ženě Olze. Olga Havlová v dokumenu Miroslava Janka Olga a Marie Spurná jako Olga v inscenaci Velvet Havel byly pandány nejdokonalejšími. A konečně jsem se po roce opět podívala do Dolu Hlubina!
Antiwords skupiy Spitfire Company FOTO ARCHIV SOUBORU
Přednáška Daniela Kroupy se konala v brzkých dopoledních hodinách, ke své škodě jsem ji vynechala, měla jsem však radši ignorovat debatu Havel? Havel! v brzkých odpoledních hodinách. Vojtěch Varyš plánoval hovořit o Havlovi-dramatikovi s režiséry Petrem Boháčem a Štěpánem Páclem. Nakonec se však stala debata prezentací jejich inscenací Antiwords a Audience, doplněné vzpomínáním postarší části publika na své milé a nemilé divadelní zážitky. Možná se měla konat na stejném místě – ve Staré Aréně – o dvanáct hodin později. Debatérům posílených sluncem a alkoholickými nápoji by jistě také došlo, že se nemají snažit napodobovat absurdní dramatiku, nýbrž ji podrobit rozboru. Festivalový dramaturgický počin roku – uvedení seriózní, zbytečně neornamentální Audience od Bezručů a o hodinu později rozverně temné variace od Spitfire Company ve stejném prostoru a u stejného stolu – se však stal prvotřídní satisfakcí.
Ostravská Audience FOTO PETR HRUBEŠ
Audience Štěpána Pácla stojí především na protikladu bodrosti, místy exhibici Norberta Lichého (Sládka) a odtažitosti, tichém projevu Jiřího Müllera (Vaňka). Inscenace je zdařilým doplňkem školních osnov – myšleno v dobrém. Po skončení druhého jmenovaného projektu – Antiwords padla otázka: co z této klaunské estrády bylo v onom tolikrát v recenzích (např. zde) zmiňovaném „duchu Havla“? Moje odpověď zní: pivo, odchody na záchod, opakování (gest i částí nahrávky legendární Audience v režii Jiřího Menzla), ale především vyměňování si rolí, které např. připomínají prohazování si replik v Horském hotelu. Skvostný nápad, když se Vaněk stává Sládkem, Sládek Vaňkem, Vaněk Sládkem a diváci nakonec vidí pouze dva zaměnitelné pohlaváry, kteří „chtějí chvilku tahat pilku“. Umělecký počin, který vyvolává tázaní se po „autentické“ identitě. Experiment, který zkoumá, kolikáté pivo křehké performerky (Miřenku Čechovou a Terezu Havlíčkovou) složí, jak se promění jejich výstavba (zaměňovaných) rolí, co se stane pointou.
Petr Jeništa a Miloslav König v pražské inscenaci Velvet Havel FOTO KIVA
Pozdní noční zakončení havlovského dne bylo ve znamení sametového pohlazení – hudební skladatel a libretista Miloš Orson Štědroň a režisér Jan Frič to opět dokázali. Vytvořili další hudebně-činoherní kus, který nerozkrývá historická tajemství, ale nabízí neotřelý, humorný pohled na velikány. Viděla jsem Velvet Havel již na domácí půdě – v Divadle Na zábradlí – a nadchl mě svou citlivou ironií, vztahující se ke klanu Havlů, době, ideálům, češství, precizností i dokonalostí nápodoby Marie Spurné, Miloslava Königa a Petra Jeništy a především opravdu trefným, „nevousatým“ humorem. V Ostravě, v kontextu celého tématicky sevřeného dne, jsem ve V. H. (myšlena je inscenace Velvet Havel) objevila prvně skrytá místa nostalgie, neodvratitelných ztrát a věčného odcházení. Zestárlý prostor Vršku v Dole Hlubina jistě přispěl těmto stísněným pocitům nemalou měrou.
Neprozradím, jaké bylo včera v Ostravě počasí, ale neodpustím si drb na závěr. V Café No. 10 mají dnes sraz maturanti po 66 letech. U šampaňského si povídají o těch, kteří už „odešli do věčných lovišť“ – i o Havlovi. Prý byl borec. A hraje jim u toho Gottův hit Když muž se ženou snídá. To jsou paradoxy.
///
Předchozí díly:
Komentáře k článku: Hlubinné (b)dění (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
