Hlubinné (b)dění (No. 5)
Začátek čtvrtečního i pátečního festivalového bloku byl orientován na mladé publikum. K oslovení ostravských škol byla dobře zvolena hlavně čtvrteční inscenace Studia Ypsilon #jsi_user. Naopak páteční Marvin Divadla loutek Ostrava znamenal krok vedle.
Projektu by slušeli mladší herci… FOTO ARCHIV YPSILON
Inscenaci Braňa Holička #jsi_user nelze chápat pouze jako portrét zvláštní internetové existence, autistického Michala Kolesy. Za hodnotné považuji především její téma deformace reality – jevištní ztvárnění toho, jak internetový prostor a virtuální komunikace zkreslují skutečnost, lidské vztahy a vyjadřování emocí. Pro oslovení generace diváků, které se tento problém reálně dotýká, by projektu slušeli mladší herci a celkově větší „odvaz“, znázornění odosobněné komunikace tří mužů s využitím tabletů a autentických textů je ale dobrým klíčem k tématu. Holičkův user sice doplácí na přílišnou didaktičnost, ale myslím, že do dopoledního programu byl vhodný.
Totéž nemůžu napsat o inscenaci uvedené v pátek v Divadle loutek. Marvin je v České republice první divadelní prací nizozemského loutkáře, tanečníka a režiséra Dudy Paivy. Uvádí se pod podtitulem Příběh chlapce, který svýma čistýma očima právě objevuje svět a „vypráví“ o teenagerovi, který žije daleko od rodičů, v internátu hlídán přísnými vychovatelkami. Neoslovilo mě celkové pojetí (kombinace pohybového divadla, groteskní karikatury v postavách vychovatelek a práce s velkými molitanovými loutkami), kamenem úrazu je ale především sám námět. Myslím, že Duda Paiva jím nenašel k českým divákům cestu. Rozhodně ne k těm festivalovým. Mladší těžko ocení poselství o hledání vlastní identity a prosazení osobní svobody, starší se budou míjet se ztvárněním (zvlášť loutka Micky Mouse vyvolávala u pubertálního publika posměch) i s dějovým rámcem. Internátní výchova je látka na hony vzdálená chápání českých žáků druhého stupně základní školy, kteří byli pátečnímu představení přítomni a neváhali dávat svůj nesouhlas najevo. Celá produkce tak působila jako jeden velký omyl. Nejenže jsem záporné hodnocení okolo sedících studentů naprosto chápala, ale vlastně jsem jej kvitovala s povděkem, protože zhruba po deseti minutách to bylo na Marvinovi to nejzábavnější, jestli ne to jediné, co stálo za to sledovat. Abych nedávala průchod pouze negativním emocím, ráda pochválím hudební složku, o níž se postaral ostravský herec Michal Sedláček. Také choreografie je silnější stránkou inscenace a společné taneční výstupy Filipa Staňka jako Marvina a Evy Balákové v roli jeho první lásky, patřily k nejhezčím momentům.
Mickey Mouse nevzbudil smích, ale posměch… FOTO ARCHIV DIVADLA
Náladu jsem si spravila odpoledne ve Staré Aréně, kam pražský soubor X10 přivezl scénické čtení Trakl. Jak název napovídá, původní česká hra Marka Horoščáka je inspirovaná životem básníka Georga Trakla. Nezastírá ani inspiraci jeho dílem, náležejícím k rakouskému expresionismu. Přestože je text poměrně náročný, daří se tvůrcům držet diváckou pozornost tím, že se od „obyčejného“ čtení vzdalují – Trakl je sérií vizuálně působivých obrazů a to, že herci předčítají text z papíru, se jeví jako organická součást celku a ne jako nutnost. Trakla podle mého není třeba uvádět pod hlavičkou scénického čtení, režisér Vojtěch Bárta vytvořil plnohodnotnou inscenaci, kterou řadím k tomu nejpozoruhodnějšímu, co jsem na festivalu zatím viděla.
///
Předchozí díly:
Komentáře k článku: Hlubinné (b)dění (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
