Hlubinné (b)dění (No. 7)
Neděle 8. června, 14 hodin, nula minut. Teplota vzduchu 30 stupňů Celsia (86 Fahrenheita), jasno, beze srážek. Vítr o rychlosti 2 metry za sekundu. Tlaková tendence setrvalý stav. Vlhkost vzduchu 37 procent, UV index 7 celých jedna. To je vše o počasí a teď už události z posledního dne Dream Factory Ostrava.
Vladimír Marek jako Salome FOTO MARTIN KÁMEN
Šesté festivalové odpoledne v Dole Hlubina muselo potěšit hlavně milovníky kontroverze. Závěrečným představením ve Špici bylo nekonvenční sólo Vladimíra Marka Salome Brut, ve Vršku se končilo neméně svérázným Kabaretem Shakespeare Studia Damúza. Obě autorské inscenace vyžadují od diváka velký kulturní přehled, otevřenost ke hledání nových divadelních cest a tvarů a také soustředěnou pozornost. Snad nemluvím jen za sebe, když přiznám, že právě té se v závěru festivalu už nedostávalo. Zvlášť v Kabaretu Shakespeare bych očekávala, že z hlediště bude proudit více energie. Přestože se hrálo v dole, z mrtvého publika se hercům velkou odezvu vydolovat nepodařilo.
Inscenace Salome Brut, vzešlá ze společného tvůrčího úsilí Vladimíra Marka, Martina Kámena a Daniela Špinara, mě inspiruje ke krátkému zhodnocení slovy: „brutálně upřímný“. Vladimír Marek sáhnul po mýtu Salome a jeho různých interpretacích, aby se skrze něj pokusil o vlastní intimní zpověď. K modifikaci mýtu použil prostředky, které jsou mu blízké (kabaret, loutky, travesti, tanec) a aniž by se držel zpátky v čemkoli (patos nebo sarkasmus nevyjímaje) předvedl fantastické převtělení do princezničky Salome. Scéna a kostýmy jsou Markovi šité na míru (metaforicky i doslova) a z inscenace dělají dokonale dekadentní podívanou. Stejně jako ostatní složky také písně Mária Boa nechávají Marka hrát na ironickou notu. Nemůžu si pomoct, ale Vladimír Marek je při vší své neuvěřitelnosti naprosto uvěřitelný.
Miloslav König a David Prachař v Kabaretu Shakespeare FOTO ARCHIV SOUBORU
O patro výše a hodinu později se odehrála neméně dekadentní show v režii Jana Nebeského. Jak jsem už naznačila, kabaretní koláž tria Trmíková – Nebeský – Prachař v Ostravě bohužel trochu vázla. Prostor Hlubiny-Vršku mohl Kabaretu Shakespeare dodat nový rozměr, což se nakonec povedlo jen po výtvarné stránce, jinak se tady spíš utápěl a ztrácel, stejně jako herci postupně ztráceli enthusiasmus. Rozpačitý dojem z posledních minut navíc podtrhl technický problém s mikrofonem, který se až do konce nepodařilo zvládnout. Těšila jsem se na hudbu Emila Viklického, ale ani ta nevynikla, jak by mohla. Nicméně věřím, že Kabaret Shakespeare může být mimořádným zážitkem. Někdy jindy, někde jinde.
Přesto jsem ráda, že jedno (nebo lépe řečeno jednoho) jsem zažila právě tady. Davida Prachaře. V ohlasech na Kabaret Shakespeare se pochvalných hlasů obvykle dočká Miloslav König nebo Karel Dobrý (na Dream Factory vystoupil alternující Jiří Černý), ale osobitě reagovat na prostředí, nenadálé situace a specifické festivalové publikum dovedl právě Prachař. V Kabaretu i Pomocníku Walserovi, uvedeném na témže místě předchozí den, si pohrával s texty a hledal cestu, jak je aktualizovat pro danou situaci. A přesně to jsou momenty, pro něž se vyplatí zhlédnout třebas už i jednou viděné inscenace v neopakovatelné festivalové atmosféře.
Spříznění volbou – inscenace J. A. Pitínského FOTO ARCHIV DIVADLA
Jestliže jsem zmiňovala, že program v Hlubině vyžadoval notnou dávku soustředění, u závěrečné inscenace Dejvického divadla Spříznění volbou to platí dvojnásob. Co jiného také čekat od režiséra J. A. Pitínského v tříhodinové adaptaci Goethova románu. A tak musím přiznat, že i tady jsem se nakonec nechala unášet především vysoce klasicistní stylizací – hudební složkou i vizuálem. A že se bylo na co (na koho) dívat!
///
Předchozí díly:
Komentáře k článku: Hlubinné (b)dění (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
