O násilí bez burgessovské naléhavosti
Poslední absolventskou inscenaci nastudoval se 4. ročníkem herectví Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU režisér Jan Mikulášek. Hodní chlapci aneb Když násilí patří k lidské podstatě jsou „inspirováni“ kultovním románem o násilí – Mechanickým pomerančem Anthonyho Burgesse z roku 1962, který česky vyšel poprvé v roce 1992, známější je jeho filmová verze Stanleyho Kubricka z roku 1971. Inscenace z románu čerpá téma násilí, včetně násilné převýchovy agresivního jedince cestou drsného psychologického experimentu. Odtud i scénografické řešení založené na zvukotěsné kabině propojené velkým oknem a dvěma dveřmi s předním prostorem, otevřeným divákům, kde se nachází ovládací pult a mikrofony. Scénografická vyhraněnost „laboratoře“ a „pozorovatelny“ ale v inscenaci postupně oslabuje, až prakticky mizí.
Hodný chlapec Michal Bednář FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Z Burgesse tu zůstává především scéna znásilnění mladé ženy před očima jejího partnera, jejíž románový původ není ovšem pro diváka podstatný. Větším problémem je opakovaná citace Beethovenovy Ódy na radost. Zatímco v románu souvisí s vášní hlavního hrdiny Alexe pro hudbu, rovnocennou jeho vášni pro násilí, v inscenaci, vzhledem k tomu, že se melodie stala obecně známou hymnou Evropské unie, dochází ke grotesknímu zkreslení. Při brutální popravě za zvuků známé melodie se tak vnucují myšlenky na Klausovo varování před EU. Záměr? Nebo jen nechtěná souvislost? V každém případě významová komplikace.
Mikulášek pracuje s tématem násilí asociativním způsobem, jaký známe z jeho dramatizací, scény inspirované Burgessem či Kubrickem střídají osobní výpovědi herců či citace odborných studií na téma násilí. Text inscenace vznikal jako autorské kolektivní dílo během zkoušení. Úroveň jednotlivých scén je ale nevyrovnaná a jejich propojení vágní. Vedle herecky propracovaných scén, jako je vstupní burgessovský experiment (s výborným Bořkem Jourou) nebo skvěle vypointovaná čekárna, v níž nevinná žádost o vybití přebytečného napětí graduje k absurdní vichřici agrese, jsou tu i méně zdařilé výstupy – zejména ty, kdy se pouze omílají fakta spojující násilí např. se zrozením anebo s poněkud neuvěřitelně „maryšovsky“ vyznívajícím nucením ke sňatku s nemilovaným mužem.
Scéna znásilňování mladé ženy a bití jejího partnera je pojata jako zkouška divadelního výstupu a její stupňování ke skutečnému násilí nevyznívá – a asi ani nemůže vyznít – opravdu autenticky. I proto ji provází smích publika, který ovšem hraje v inscenaci svou hygienickou roli. Dost těžko se ale odlišuje osvobozující smích od diváckých rozpaků.
Pro Jana Mikuláška bylo setkání se studenty zjevně osvěžujícím prvkem jeho režijního rukopisu, nabízí se ale otázka, do jaké míry je inscenace ziskem pro absolvující studenty, zvláště v souvislosti s předchozí Regulací intimity, jež pracuje velmi podobnými postupy. Ve svém celku je tento autorský pokus o téma násilí jen velmi letmým dotekem s jeho podstatou (na rozdíl od Burgessova románu), od mnoha dobře nakousnutých věcí se rychle uteče a jiné vyznívají velmi nevěrohodně, tak trochu jako etudy k přijímacím zkouškám. Inscenace tak prakticky nepřináší o nic víc než zjištění, že zlo je na dně duše každého z nás. Kdo z diváků ale tuhle smutnou pravdu netuší?
Radmila Hrdinová
Hodnocení: 2,5
Viz také recenze Síla násilí od Lenky Dombrovské (hodnocení 4)
Divadlo DISK (4. roč. herectví KALD DAMU) – Jan Mikulášek a kolektiv: Hodní chlapci. Režie Jan Mikulášek, scénografie a kostýmy Pavla Kamanová, dramaturgie Magda Zicháčková. Premiéra 6. dubna 2014 v divadle DISK.
Komentáře k článku: O násilí bez burgessovské naléhavosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
