Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Otázky bez odpovědí (pro)
Možná si toho nejsme plně vědomi, ale zažíváme dnes obrovskou proměnu divadla, změnu paradigmatu, ve kterém existuje. Nejedná se ani tak o nově využívané divadelní formy, ale jde především o vyhledávání (nové) komunikace, (nové) citlivosti a angažovanosti, smysluplného místa v tomto světě, v této společnosti. Na jedné straně se objevují výstřední, silně stylizované formy, texty a příběhy. Na druhé se hledá opravdovost a autenticita. Často se využívá postupů dokumentárního divadla, divadelníci objevují divadelní esej, divadlo jako setkání, dialog, analýzu, sebezpyt. Před divákem se odehrávají reálné příběhy, ale odkrývají se mu i surreální, fiktivní světy a emoce.
Snímek z kontroverzně přijaté inscenace Holzwege FOTO ANNA TOMCZYNSKA
Tvůrcům inscenace Holzwege se podařilo mnohé z těchto způsobů práce a přístupů k divadlu propojit, zkomprimovat a vytvořit z nich silné dramatické dílo se spoustou interpretačních rovin. Od vrstvy dokumentární a historické přes esej o smyslu moderního umění po silný dramatický příběh člověka konfrontovaného s mašinerií společnosti, (hyper)senzitivního umělce, alkoholika i obdivovanou star žijící v reálném i fiktivním světě. Věcně vystupující herci se s tématem ztotožnili, nahlížejí je různými způsoby – otázkami, dialogy, úvahami, převtělováním se do hlavní postavy, za nejasných okolností zesnulého polského avantgardního skladatele Tomasze Sikorského (1939–1988). Divák se dozvídá teorie o jeho úmrtí, slyší jeho skladby a myšlenky. Na jevišti je prezentuje a skladby na klavírní křídlo interpretuje jeho skutečný přítel, skladatel Zygmunt Krauze. Usměrňuje některé přehnaně dramatické pohledy a soudy divadelníků, dává jejich představy a informace na pravou míru. Je střízlivým protipólem mladým skeptikům, expresionistům a romantikům. A současně diváky vtahuje do světa moderní hudby.
Takže sledujeme nejen dokumentární divadlo a drama, ale i koncert a výtvarné divadlo. I výtvarná rovina je totiž výrazná a promyšlená. Scénografka Anna Tomczyńska pracuje s jednoduchou scénou chaoticky rozházených artefaktů, šatníku, hraček a jiných rozbitých věcí, s vodou na podlaze a lacinou igelitovou stěnou v pozadí. Ewa Łuczak kamerou přenáší dění na několik pláten umístěných na scéně (či na onu stěnu).
Soustředí se na detaily rukou, obličeje, poklopce. Jindy zabírá klaviaturu. Někdy snímá dění velkými obrazy, jindy na malá plátna, občas i zrcadlově. Jak se osobnost skladatele před divákem rozpadá do více charakterových rovin podvědomí či alkoholem rozloženého vědomí, je těch obrazů-střípků víc a víc. Jako by se Sikorski postupně ocital v síni plné zrcadel, kde už slyšel jen zvuky – svou hudbu. Na konci igelity zmizí, scéna se plně otevře. V pozadí jeviště stojí monumentální sloupy, možná kmeny stromů, možná spodní části křížů. Před ně vchází herec představující Sikorského. Jde směrem k nám.
Obchází klavír, na který Krauze hraje poslední Sikorského skladbu napsanou těsně před smrtí. Jde klidně, vyrovnaně. Kristus? Ahasver? Marat? Nikoli. Obyčejný mladý kluk, tulák bez domova. Patos se mísí s civilním obrazem outsidera. Je na nás, jak si vyložíme předchozí dění a celou inscenaci. Poláci nám nic nevnucují. Vtahují nás do svého světa a důvěřují nám. Naše pochyby a otázky jsou i jejich otázkami a váháními.
Hodnocení: 4,5
TR Warszawa (Polsko) – Holzwege. Režie Katarzyna Kalwat, text Marta Sokołowska, výprava Anna Tomczyńska, video Ewa Łuczak, světelný design Paulina Góral. Premiéra 15. ledna 2016.
Komentáře k článku: Otázky bez odpovědí (pro)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
